Její děti nejsou moje... Chyby, které nevlastním otcům často komplikují život

Máte konečně po svém boku partnerku, jež splňuje všechny nároky, které na ženy kladete. S bonusem navíc. Má dítě. Že vám to dnes nevadí a potomka milujete jako vlastního? Jaké chyby byste během budování vztahu neměl dělat a na co se připravit?
Její děti nejsou moje... Chyby, které nevlastním otcům často komplikují život
30.11.2015 6:00 |

Být nevlastním otcem není v dnešní době žádná rarita. Naopak, zkušenosti s výchovou partnerčiných dětí nebo s podílením se na jejich výchově má již více než třetina mužů. Psychologové se fenoménu nevlastních otců a obecně nevlastních rodičů věnovali donedávna pouze okrajově, ovšem masivní nárůst rozvodů z přelomu osmdesátých a devadesátých let měl za následek zvýšený zájem o tuto problematiku mezi odborníky.

V roce 1999 u nás vyšla kniha Zdeňka Dytrycha a Zdeňka Matějčka „Nevlastní rodiče a nevlastní děti“, která přinesla mimo jiné některé hlubší poznatky z takto zaměřeného bádání v zahraničí. Studie ukazují, že každé společné dítě partnerů snižuje pravděpodobnost rozvodu či rozchodu (v případě nesezdaných soužití). Naopak každé dítě z předchozích svazků jednoho či druhého partnera zvyšuje pravděpodobnost, že nový vztah skončí rozvodem (rozchodem).

Příčiny potíží s nevlastním členem rodiny jsou totiž mnohem hlubší a složitější, než se na první pohled zdá.

HLAVNÍ VINÍK? MUŽ!

Proč to tak je? Důvodů je mnoho, avšak jádro konfliktů bývá téměř vždycky stejné. Biologická matka žádá mnohem větší investice do svých dětí a celkově do rodiny, než je nevlastní otec ochoten dát. To ale vůbec neznamená, že nevlastní otec nechce dát nic.

Neznamená to ani, že by dával málo, potíž je v tom, že biologická matka bude chtít většinou o něco víc, a to zejména v případě, že její nový partner má vlastní děti, s nimiž se nehodlá přestat stýkat. Jednání ženy je do značné míry pochopitelné.

Brání své děti, svou rodinu a snaží se pro své potomky zajistit to nejlepší. Stejně pochopitelná je ale reakce muže, který pod tíhou takového tlaku novou rodinu opustí. Žena pak obvykle považuje za viníka celé situace právě jeho.

BEZ DOBRÉ VŮLE?

V každém vztahu je třeba se přizpůsobovat a v každém je nutné dělat kompromisy. To jsou staré pravdy, které slýcháme ze všech stran. Pro vztahy, v nichž jsou přítomny děti, to platí několikanásobně.

I tohle pravděpodobně vědí všichni předem, ovšem praktická rovina se od té teoretické často velmi liší. Můžete být vstřícní, můžete být ochotní ke kompromisům, můžete udělat všechno správně, ale často ani dobrá vůle a správný postup nestačí. Jestliže se nepřizpůsobí také druhá strana, začne to časem skřípat.

VŽDYCKY AŽ TEN DRUHÝ

Nároky nových partnerek nejsou zdaleka tím jediným problémem, s nímž se muži potýkají. V nové rodině budou v nezáviděníhodné situaci. Zatímco partnerka na ně bude naléhat, aby se nové rodině věnovali víc, její děti jim budou dávat najevo, že jsou pro ně vždycky ti druzí, protože oni svého vlastního otce už mají. V horším případě se k nim budou chovat jako k nevítaným vetřelcům, v nejhorším je nepřijmou vůbec a stanou se pro ně nenáviděnými.

Psycholožka Marie Vágnerová k tématu uvádí (Vývojová psychologie II): „Nová rodina zahrnuje velké množství kombinací rozmanitých rolí s často protichůdnými nároky a potřebami. Všechny nelze uspokojit, a proto je nutné některé preferovat na úkor jiných. Uspořádání nové rodiny musí brát ohled na potřeby dětí z předcházejících manželství. Nelze podléhat iluzi, že budou sdílet pocity uspokojení z nového vztahu svého rodiče. Partner jejich matky či otce je cizí bytostí, která zaujímá roli jejich biologického rodiče a může se jim jen z tohoto důvodu jevit negativně nebo alespoň ambivalentně. Dítě si tohoto člověka samo nevybralo, může jej v nejlepším případě dodatečně akceptovat. Děti žijící v doplněné rodině mohou trpět odchodem vlastního otce, omezením kontaktu či jeho symbolickou ztrátou (pokud by byl vzájemný kontakt minimalizován či zcela redukován). Nový partner matky pro ně většinou nepředstavuje uspokojující náhradu, jejich vztah k němu se pohybuje v rozmezí tolerance až po vyhrocené odmítání a nenávist.

Nevlastní děti dokážou novým partnerům svých rodičů pořádně zavařit. Velmi často to není z jejich strany vysloveně zlý úmysl. Děti se v nové situaci ocitly proti své vůli. Nic to ale zároveň nemění na tom, že umí být k novým členům rodiny drsné. A priori negativní postoj dětí vůči nevlastním rodičům je snadno vysvětlitelný. Všechny děti si přejí, aby jejich vlastní rodiče žili spolu a měli se rádi. Nevlastní rodiče jsou podle nich ti, kteří jim v tom brání.

Pro děti je rozvod rodičů traumatickou záležitostí, s níž se těžko vyrovnávají. Potřebují přehledný svět, v komplikovaných mezilidských vztazích se nevyznají, nová situace je mate. Podle americké psycholožky a socioložky Virginie Satir, která je autorkou Knihy o rodině, bývají děti po rozvodu svých rodičů zmatené a potřebují si najít viníka, na kterého by hodily vinu za nastalou situaci. O svých rodičích si nechtějí myslet nic špatného, a tak hledají viníka jinde. Noví partneři rodičů jsou pro ně snadnějším terčem, na nich si vylévají svoji nespokojenost a dávají jim najevo, že jsou to oni, kdo jim zničil rodinu.

PŘÍLIŠ SPLETITÉ VZTAHY

Soužití s partnerčinými dětmi nebudou komplikovat pouze děti samotné a jejich neochota přijmout nového „otce“. Situaci budou ztěžovat i další lidé a nebude jich zrovna málo! V první řadě je tu biologický otec, se kterým nejspíš nebudete mít ty nejlepší vztahy, dále tu je vaše bývalá partnerka a vaše vlastní děti z předchozích vztahů, k nimž máte závazky a citovou vazbu, a své si chtějí říct i babičky a dědečkové, kterým se nemusí líbit, jak se k jejich vnukům chováte.

Virginia Satir v Knize o rodině píše, že každý, kdo byl jednou součástí nějaké rodiny, ji ovlivňuje i tehdy, když už její součástí není. Dokonce i v případě, že se bývalí manželé s rozpadem svého vztahu vyrovnali, do další rodiny alespoň minimálně zasahují. Jestliže se s rozpadem vztahu nevyrovnali, pak druhé manželství nemá šanci na úspěch takřka žádnou.

Podle výzkumů ještě šest let od rozvodu reaguje na kontakt s bývalým partnerem celých čtyřicet procent lidí nepříjemnými pocity, napětím, zlostí či lítostí. Mezi čtvrtinou bývalých manželů zase přetrvávají konflikty a ty musí nutně zatěžovat nový vztah. I kdyby nová partnerka byla sama o sobě dokonalá, nemusí to stačit k tomu, aby vztah vydržel. Proti druhým manželstvím mluví i statistiky.

Zatímco první se v průměru rozvádějí přibližně po deseti letech, u druhých manželství k rozvodu dochází v průměru minimálně o dva až tři roky dříve. Když to shrneme, jednak jsou to neshody v běžném životě, což je stejné jako u prvních manželství, a jednak je to neschopnost jednoho z partnerů (či obou, pokud jsou rozvedeni oba) vyrovnat se s faktem, že ten druhý má nějakou minulost, která je mu stále připomínána.

KRKAVČÍ OTCOVÉ VS. KRKAVČÍ MATKY

Ještě v něčem se odborníci i výsledky studií shodují. Pro děti je obecně snadnější přijmout nevlastního otce než nevlastní matku a naopak muži přijímají snadněji nevlastní děti, než je přijímají ženy. Ačkoli by se z laického pohledu mohlo zdát, že v průměru empatičtější ženy by měly mít k nevlastním dětem blíž, není to tak. Být nevlastní matkou je obtížnější.

Nevlastní matka častěji stanoví hranice, rozhoduje o různých věcech a v obecné rovině se stará o funkci rodiny. Starší děti mohou nové uspořádání odmítat a zejména dívky mohou novou ženu, která jim organizuje život, vnímat jako soupeřku. Že mají nevlastní matky horší pověst než nevlastní otcové, dokazuje i ústní a písemná literární tvorba.

V ní jsou macechy vykreslovány hůře než otčímové, a to napříč věky i napříč kulturami. Všimněte si, že o nevlastních otcích se v příbězích našich předků vypráví méně často. Nevlastní otcové mají podle psychologů na své straně výhodu v o něco menší citové zainteresovanosti. Děti jim mohou připravit nejednu horkou chvilku, ale obvykle to pro ně nebývá tak stresující jako pro ženy, a proto mohou mít s nevlastními dětmi v průměru klidnější vztahy. V každém případě muže s příchodem do nové rodiny čeká těžká práce. Jakmile jsou „ve hře“ děti, je zapotřebí spousta tolerance a pochopení. Komu chybí, ten bude výsledkem zklamán.

CHYBY A PŘEŠLAPY, které nevlastní otcové často dělají a které jim komplikují život

Nedají dětem dostatečný čas na to, aby se se situací vyrovnaly

Netlačte na pilu, nepospíchejte, nechtějte mít jejich přízeň hned. Pravda je, že děti umějí být vůči svým nevlastním rodičům velmi tvrdé a že ne každý má chuť se s nimi dlouhodobě potýkat. Obrňte se vůči jejich averzi trpělivostí.

To samozřejmě neznamená, že byste si měli nechat všechno líbit. Jen se snažte zachovat chladnou hlavu a na nastalou situaci se pokuste podívat jejich očima. Nutit dítě k tomu, aby vás začalo mít hned rádo a vycházelo s vámi, také není dobrý přístup, protože dítě se většinou zatvrdí a začne vzdorovat.

Kupují si je dárky

Dárky vám za určitých okolností pomohou získat rychlou přízeň, ale v žádném případě vám nezískají respekt a úctu. U starších dětí často nefungují vůbec. A nezapomeňte ještě na něco. Jakmile si je začnete kupovat, budou toho využívat ve svůj prospěch a budou chtít pořád víc. Co funguje lépe než dárky, jsou zážitky.

Nerespektují jejich potřeby a pravidla

Než jste do jejich života přišli, měly už svůj zaběhnutý rytmus. Nemusí se vám líbit způsob, jakým jsou vedeny, můžete mít vůči nim výhrady, ale nemůžete jejich řád postavit na hlavu. Čím mladší děti jsou, tím pevnější hranice potřebují, protože jim to zjednodušuje chápání pro ně složitého dospělého světa. Díky pevnému řádu se v něm lépe orientují a cítí se v bezpečí. Proto respektujte jejich pravidla a nová přidávejte postupně a citlivě.

Mluví negativně o biologickém otci dětí

Tohle je vůbec jedna z nejčastějších chyb, kterou nevlastní otcové dělají. Mnohdy jim v tom nahrávají i jejich nové partnerky a matky dětí, jež na svém bývalém partnerovi nenechají nit suchou.

Je pak pochopitelné, že to nevlastní otce svádí k tomu, aby se přidali – částečně z ješitnosti, ale částečně také proto, že chtějí být s partnerkami solidární. Děti však bývají na hanlivé poznámky týkající se jejich biologických otců velmi citlivé.

Snaží se zaujmout místo biologického otce

Někdy se stává, že se muž nechce nebo není schopen spokojit s rolí toho druhého. Platí to především v případě dominantních jedinců, zvyklých, že se všechno odehrává po jejich a že ostatní ctí a respektují jejich životní styl a pravidla. Posilujte tedy svoji neformální autoritu. Starší kamarád může být oporou i vzorem.

Okatě upřednostňují vlastní děti

Rozum nám sice může říkat, že bychom děti partnerky měli přijmout, pokud s nimi máme vytvořit fungující rodinu, avšak naše instinkty nás nutí upřednostňovat a bránit právě to, co je nám bližší. Mějte ke svým dětem citově blíž, ale buďte spravedliví.

Autor článku: Jana Krejčí
Zdroj: časopis Maminka

Komentáře

Anonym | 12.10.2016 01:48

Re: děti

Kedarda | 12.10.2016 01:42

Re: děti

Kedarda | 12.10.2016 01:39

A co chyby matek?

Lena | 12.12.2013 23:34

děti

Lenka | 11.12.2013 16:25

děti

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění