Kdo dál dočůrá aneb Soupeřivost není jen mužská disciplína

Kdo má víc vláčků, kdo lepší autodráhu, čí táta řídí popelářské auto, kdo má lepší tablet, kdo dal už holce pusu, kdo vydělává víc peněz, kdo má lepší auto a kdo víc centimetrů tam dole. Rivalita a soutěžení je tradiční mužská disciplína, a někteří psychologové ji neváhají nazvat jako prokletí mužského rodu. Věnují se jí ale s oblibou i ženy.
Kdo dál dočůrá aneb Soupeřivost není jen mužská disciplína
9.9.2016 17:00 |

Soupeřivost se u dětí projevuje už od tří až čtyř let. Když při jednom z psychologických pokusů rozdali dětem v předškolním věku kostky s instrukcí, aby postavily něco lepšího než ostatní děti, vykazovaly lepší výkony, než když si s kostkami hrály samy.

Tendenci předvádět své lepší stránky máme dané po celý život. Úspěch a neúspěch ovlivňuje postavení ve škole, stejně jako sociální rozdíly, tedy kdo má dražší autíčko a lepší tablet. Zatímco ale holčičky začínají poměrně brzy kooperovat, kluci pokračují v soutěžení, kdo dal první pusu, kdo viděl prso a pozvracel se po první cigaretě. Po osmém roku věku dítěte začíná být sebehodnocení stabilní, aby se prudce rozkývalo v období puberty. Kolem šestnáctého roku se má člověk tendenci posuzovat především podle reakcí druhých. Někdo z toho vyroste, někomu to podle odborníků zůstane navždy.

POSLEDNÍ SLOVO MÁ ŽENA

Stará známá evoluční psychologie a zákony přírodního výběru tvrdí, že muž musel být v minulosti především dobrým lovcem, válečníkem, řemeslníkem, zatímco žena si musela především umět najít a zvolit zdatného partnera. Takto a při výchově dětí se u žen rozvíjela sociální inteligence, zatímco u mužů nebyly tyto vlastnosti až tak důležité pro jejich úspěch. Porozumění a empatie oslabovaly tvrdost, soupeřivost. Soutěživost a rivalita je tak podle některých teorií daná geneticky.

Podle psychologa Steva Buddulpha vychází ze základních instinktů, z boje o území, teritorium, ženu, moc, slávu, úspěch či peníze. Vůdcové tlupy odjakživa museli ukazovat sílu a moc, aby nepřátelům nahnali strach a uhájili svá území. Soutěživost samců je dobře známá a snadno doložitelná i mezi zvířaty. Stačí uvést tokající tetřevy, souboje jelenů nebo pávy, kteří se snaží samici ohromit svým rozevřeným barevným ocasem.

Zatímco ale u tetřevů, pávů a jelenů rozhodne síla nebo převaha, lidský samec se může snažit, jak chce, ale o výsledku, tedy o tom, kdo dostane právo na reprodukci a šíření svých genů, rozhoduje nakonec vždy žena. Fyzická síla už dávno není hlavní argument, i když další disciplíny v soutěživosti, jako je intelekt, kultivovanost a znalosti, získávají na ceně až později a někteří k poměřování v těchto vlastnostech nedojdou nikdy… I když to podle historických filmů či literatury může vypadat, že v minulosti měl při výběru partnerky muž větší slovo, psycholog Jeroným Klimeš si velké iluze nedělá.

„Podívejte se na Maryšu. Manželství bylo sice domluvené rodiči, ale finální výběr stejně nakonec udělala ona a Vávra měl smůlu,“ dodává. Mechanismus finálního výběru byl podle psychologa vždycky stejný. Romantické představy o rytířských soubojích, ve kterých vítěz získal jako hlavní trofej svoji vyvolenou, vidí také v mnohem střízlivějším světle. „Co se týče porovnávání sil a soubojů, kluky to prostě bavilo, chtěli se poprat a rozbít si hubu. Dneska se to řeší spíš v hospodě,“ dodává.

RÁDI SE POMĚŘUJEME

Přestože je rivalita a soutěživost mužům podle všeho geneticky daná, někteří psychologové tvrdí, že potřeba soupeřit může být také projevem osobní nezralosti, kdy člověk nenalezl lepší, zdravější a zralejší způsob, jak vyrůst, než přes porovnávání se s ostatními. Hlavním motivem je pak touha po uznání, které nepřichází. U většiny – tedy i u vyzrálých mužů – nicméně existuje stálá, vrozená pohotovost k předvedení se, poukázání na své přednosti, pokud se objeví příležitost. Obzvlášť pokud se při takové příležitosti vyskytnou ženy.

„Rádi se poměřujeme a štve nás, když má úspěch ten druhý,“ přiznává sexuolog Zlatko Pastor. „Když vám druhý muž závidí, znamená to, že jste lepší než on. A muži nebývají příliš altruističtí,“ dodává. Soutěživější typy mají podle něho blíže k alfa samcům, ale i muži ovládají ženskou, zákeřnější taktiku, kdy rádi ovlivňují věci taháním nitek ze zákulisí. Jedním dechem ale také dodává, že typických alfa samců, kteří se snaží ohromit okolí, a především lidskou samici mužností a přívalem testosteronu, valem ubývá.

„Vyrovnávání mužských a ženských rolí sexualitě rozhodně neprospívá,“ vysvětluje a pokračuje: „Žena chce ke svému partnerovi stále vzhlížet, ale autenticky, zatímco dnes se musí často k takovému vzhlížení nutit. Ideálem typické současné pětatřicetileté svobodné ženy je alfa samec, tedy zábavný playboy, kterým se může pyšnit. Každá z nich věří, že ona bude tou poslední v jeho zatím nekonečné řadě známostí a že z něj postupně vychová poslušného domácího mazlíka, který bude ale ve společnosti stále tím sexy samcem, kterého si našly. Ze začátku to tak určitě funguje.

Žena má muže, kterého jí ostatní ženy závidí. Ale on se po čase začne koukat zase po někom jiném. Když si najdou rovnou domácího bačkoru, který by se staral o ni i o děti, vynášel koš a byl hodný, tak se s ním nudí. Problém je, že ženy kolem 35 let odmítají často slevit a jsou ve výběru mnohdy náročnější než ty mladší, což není úplně rozumné. U muže totiž platí, že by žena měla být spíš hezká než inteligentní, protože muži lépe vidí, než myslí, zatímco atraktivitu muže u žen zvyšuje i jeho inteligence, společenské postavení a přístup ke zdrojům.“

TESTOSTERONOVÁ DEMENCE

Muži jsou podle Zlatko Pastora při výběru partnerky často ochotni slevit mnohem více než ženy. Dobře situované ženy touží po milujícím, chápajícím, pečujícím, ale také majetném a ve společnosti vysoce postaveném alfa samci. „Hodného automechanika, který by se skvěle staral o děti, si úspěšná advokátka vezme jen těžko,“ uvádí Zlatko Pastor srovnání s jeho teorií testosteronové demence, kdy vysoce postavený muž může být naopak tak uchvácen vlastní jedinečností, kterou mu dává jeho sice naprosto jednoduchá, ale tvarově dokonalá mladá přítelkyně, že prozře až po několika letech manželství a vyluxovaném kontu. Soutěživost a testosteron nedají mužům pokoje ani s pokračujícím věkem.

„Když si muž nechá v padesáti narůst strniště, najde pětadvacetiletou servírku a potenci dohání viagrou, je to už možná demence skutečná,“ říká s nadsázkou Zlatko Pastor, ale zároveň se mužů v krizi středního věku zastává s tím, že opustit rodinu, zázemí a klid a vrhnout se na adrenalinovou jízdu s mladou samicí vyžaduje také pořádnou dávku odvahy. „Rivalita a soutěživost je něco, s čím si muži prostě nemůžou pomoci, a určitě souvisí s hladinou testosteronu v krvi, který zatemňuje mozek a zkresluje realitu. Na druhou stranu celý náš život je soutěž a boj, mnohdy válčíme sami se sebou, což je to nejhorší,“ dodává.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Marta Fenclová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění