Když dítě začne říkat "Ne, ne, ne!"

První tři roky jsou děti nejroztomilejší. Smějí se a ve všem s námi souhlasí.
Když dítě začne říkat  "Ne, ne, ne!"
25.4.2007 0:00 |

Opakují po nás slova i gesta, nabízené věci vděčně přijímají. Nedělají v ničem potíže. Až jednoho dne zazní ze sladké pusinky: „Ne, nechci!“

Co se to jen s naším pomilováníhodným zlatíčkem stalo? Vjel do něj čert? Kde je jeho pozitivní přístup k životu? Kde se vzala ta negativita? Ne a ne, na všechno jenom ne. Bezradní rodiče začnou s potomkem bojovat a své ano prosazovat někdy i silou nejen vůle, nýbrž i pádné ruky. Maminka hrozí vařečkou, otec rákoskou, babička se začíná domácnosti vyhýbat se slovy: „To už není můj sladký chlapeček (holčička). Co ho to jen popadlo? To musí být vaše vina. To já nic takového netrpěla!“

Čím více ovšem rodiče bojují, tím více nutí dítě obhajovat své já a vlastní autonomii. Na prozkoumání jiných možností není čas. „Ne, ne, ne!“ křičí dítě a odvrací hlavu, aby se snad lžíce s mrkvičkou či jinou zdravou potravou nedostala do jeho pusinky. „Ne, ne, ne!“ říká na všechno a maminka je nešťastná.

Informovanější matka je ovšem naopak šťastná, protože ví, že to prvé „Ne“ znamená vyzrání a uvědomění si sebe jako osoby. Být myslící bytost znamená mít myšlenky, záliby, vůli a vlastní mínění. Ta častá „Ne“ plynou jen z opojení nad nalezeným já.
„Už nejsem bezmocné batole, které si musí dát všechno líbit. Teď mám moc a chci si řídit život podle svého!“ Dítě zkouší svou moc nad dospělými a jejich bezradnost je mu zadostiučiněním. Nejde mu ani tak o podstatu toho, co odmítá, ale o vlastní identitu a práva. Já jsem bytost se svými právy, která může souhlasit, nebo nesouhlasit,“ myslí si, opilé nově nabytou mocí.

Moudří rodiče respektují odvahu říct ne, jakou často sami nemají. Snad právě proto, že v nich byla jejich rodiči, školou a společností potlačena. Hodně lidí se bojí za své myšlenky či názory postavit a říct autoritám ne. S podřízenou ustrašeností se krčí před kdekým a odkývají všechno, co se po nich žádá. Komunistický režim toho byl tím nejlepším důkazem. Ještě dnes vídám ustrašené starší lidi v obchodech, na úřadech, u lékařů, mající potíže odpovědět ne a otevřeně vyjádřit, co si myslí.

U dětí je nejlépe ne ignorovat a počkat, až se nabaží své moci a přijde si o odmítané samo říct. Je také možno použít humor a na otázku „Chceš jablko?“ okamžitě sám odpovědět „Ne, ne, ne!“ Dítě časem samo zjistí, že být „velký“ lze ukázat i jinak než opakováním ne.

Některé maminky zkoušejí paradoxní přístup. S úsměvem prohlašují: „Nesmíš si čistit zuby, zakazuju ti jít spát, rozhodně nesmíš dojíst tu večeři, a ne abys uklízel své věci!“

Rodiče musí ukázat, že respektují zápas dítěte o autonomii, a dát mu najevo, že jeho práv bude postupně přibývat s věkem a zodpovědným chováním. Dítě se učí, že je třeba rodičům dokázat, že je natolik rozumné, aby se na něj mohli spolehnout. Poznává, že k dospělosti vede dlouhá cesta a privilegia přicházejí postupně, jak roste. Maminka a tatínek vysvětlují, o čem už může dítě rozhodovat, neboť je na to dost velké, a co za něj musí řešit oni, dítě si ještě musí počkat. „Můžeš jezdit na tříkolce po dvoře a na zahradě, ale na ulici ne. Tam jezdí auta a mohlo by tě něco přejet.“

Učíme dítě, že má výběr, ale není mu všechno dovoleno kvůli jeho bezpečnosti. Jeho ne nepotlačíme, budeme dítě vést k tomu, aby ho používalo s rozumem. Jednou pak bude schopno říct ne cigaretám, drogám, alkoholu a společnosti špatných přátel.


Zdroj: Jak vychovat šťastné dítě, autor Eva Rheinwaldová. Uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Motto, www.motto.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Olivie | 26.4.2007 23:57

Ráda bych znala váš názor

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění