Když dva dělají totéž....

Jak je možné, že na první pohled ideální a spokojené manželství může najednou přestat fungovat? Proč se někdy manželé mohou přestat vzájemně potřebovat, vysvětluje psycholožka Marta Boučková.
Když dva dělají totéž....
8.11.2010 0:00 |

Říkali, že se mají rádi, a já jim to věřila. Přistupovali ke svému vztahu zodpovědně, byli pracovití, pocházeli ze spořádaných poměrů a na rodinný život nahlíželi moderně.

Evě s Pavlem bylo čtyřiatřicet let a na pohled vypadali jako klidná, vyrovnaná dvojice. Patřili k párům, u kterých hned poznáte, že se dali dohromady na základě společného vidění světa a společných zájmů. Chodili spolu dva roky, pak se vzali, rok po svatbě přišel první syn a za další dva i dcera.

U mě se objevili, když byl dceři rok a právě dostavěli rodinný dům. Sami sebe charakterizovali jako ty, kteří se na všem vždycky dohodli, ale v poslední době to nějak přestává platit. I u mě se shodli na svých pocitech: snaží se dělat maximum pro to, aby se v manželství cítili dobře, a přesto stále častěji narážejí na nepochopení ze strany toho druhého a začínají se jeden druhému odcizovat.



Každodenní život této dvojice se řídí pravidly, na kterých se manželé dohodli ještě v době, kdy považovali svůj vztah za šťastný. A ani teď, když už se ve vztahu necítili dobře, neměli potřebu je měnit. Na pohled se skutečně zdálo, že je všechno v pořádku. Eva sice byla na mateřské, ale stále zůstávala v kontaktu se svou profesí, a Pavel pracoval jako překladatel na volné noze. Neměli finanční problémy.

Pavel zajišťoval nejen práce kolem domu, ale uměl i praktikoval všechny běžné domácí práce. Myl nádobí, vařil, pral, žehlil, luxoval, vytíral, zkrátka dokázal Evu v domácnosti plně zastat. A ani Eva nezůstávala pozadu a stejně dobře se uměla postarat nejen o domácnost, ale i o záležitosti kolem domu a auta. Prostě se o praktický život dělili rovným dílem a v zásadě oba dávali společné domácnosti totéž. A možná, že právě tohle, co na první pohled vypadalo jako nesporné plus, bylo nejslabším místem tohoto moderního manželství. Jednoduše shrnuto: jeden pro druhého byli nahraditelní a v zásadě se dovedli jeden bez druhého obejít, protože oba dokázali toho druhého zastoupit.

Tak si v průběhu společného života ani nevšimli, čím za důsledné uplatňování „politicky korektní a spravedlivé dělby práce“ ve svém manželství platí. A tak se v tomhle hezky klapajícím manželském systému nezabydlela nejen slova pochvaly a ocenění, ale ani pocit vzájemné potřebnosti a vědomí, že dva jsou víc než jeden. To dokázala i věta, kterou jsem v průběhu sezení od páru slyšela.

Tu řečnickou otázku položili oni sami: „K čemu já vlastně toho druhého potřebuji?“ No, řekněte, proč cenit či chválit někoho za něco, co si v zásadě umím udělat sám? A přitom je známo, že hlasité oceňování potřebnosti partnera přispívá k dlouhodobé spokojenosti ve vztahu. Nezastupitelnost může někdy komplikovat život, ale na druhé straně vytváří prostor pro pozitivní oceňování toho druhého i uvědomování si, že ve dvou se to přece jen lépe táhne.

Eva s Pavlem si vzápětí poté, co padla výše zmíněná otázka, také odpověděli. A odpověď, která přišla, mě vzhledem k povaze páru vlastně příliš nepřekvapila: „Teď nevím, jestli manžela/ku potřebuju, ale naše děti rozhodně ano.“ Život v manželství, kde jsou partneři potřební pouze dětem a ne také jeden druhému, ale bohužel nesplňuje očekávání, která od rodinného života měli a určitě stále ještě chtějí mít.


Autor: PhDr. Marta Boučková (Moje Psychologie)

Autor článku: PhDr. Marta Boučková (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění