Když se osudová láska změní v osudovou chybu

Žili v zaběhnutých, poměrně šťastných příbězích, měli své léty prověřené partnery, klidné domovy a vztahy. Jenže pak přišla láska s velkým L. A oni
museli volit. Rychle, téměř okamžitě. Rozhodli se pro změnu, pro nový život. ale, jak se to občas stává, osudová láska se proměnila v osudovou chybu.
Když se osudová láska změní v osudovou chybu
15.5.2012 18:00 |

Na začátku všechno vypadalo tak nadějně. Opustili své partnery a vsadili
všechno na kartu s tajným životním snem. A první dny jim daly za pravdu. Najednou dostal jejich život jiskru, novou náplň, všechno bylo tak nějak opravdové, no prostě jako poprvé. A oni uvěřili, že se na ně konečně usmálo skutečné životní štěstí. Že potkali lásku, které se v románech říká osudová. Zatímco dříve navazovali vztah týdny či měsíce, teď se v nich rozhořela vášeň doslova z minuty na minutu. Ta skutečná láska na první pohled.

Tak silný pocit nemůže být jen tak náhodou. Tohle musí být ono. Tak
přece chutná jedině opravdový život. Proto se bez mrknutí oka rozhodli
spálit všechny mosty. Odříznout minulost a vrhnout se po hlavě do budoucnosti. Jenže… Když za pár dnů či týdnů sundali růžové brýle,
zjistili hrozivou pravdu. Tohle nebyl jackpot, ale trestuhodný omyl. Prostě velký životní průšvih, jehož následky lze jen těžko vyžehlit.

Láska jako z románu

Je to vlastně starý příběh, který známe z klasické literatury. Tak třeba Anna Karenina. Manželka bohatého a vlivného státního úředníka žila v poklidném blahobytu až do té chvíle, kdy potkala Vronského. Chvíli odolává, odmítá, ale pak se osudová láska plně rozhoří, Anna spálí všechny mosty, opouští manžela, a dokonce se vzdá i svého syna. Jenže nový vztah s Vronským není úplně ideální a po množících se hádkách končí zdeptaná zdeptaná Anna svůj život sebevraždou.

Přestože Tolstoj napsal slavný román před 140 lety, tragický příběh stále
přitahuje pozornost čtenářů. Přináší totiž model osudové volby, která nakonec nevyšla. A podobné příběhy se odehrávají kolem nás i dnes.

Život s velkým Ž

Jak málo stačí a člověk zbourá vše, co dlouhá léta budoval. Své o tom ví
pětatřicetiletá Andrea, která před pár měsíci udělala největší botu svého
života. Andrea pracuje pro malou divadelní společnost a má stabilní,
docela slušný příjem. A už devět let žije s partnerem, kterého poznala při
jednom zájezdu na Moravu a který se za ní později přestěhoval do Prahy.
Před rokem se konečně vzali a pomalu plánovali prvního potomka. Jenže do toho přišla úplně nevinná večeře.

Její bratr slavil narozeniny a pozval Andreu společně s dalšími přáteli na večeři do restaurace. A právě tam jí padl do oka František, jeden z bratrových spolupracovníků. Párkrát se na sebe usmáli, ale byl by to jen nevinný flirt, ostatně domů odešla se svým manželem. Jenže druhý den jí přišla na mobil textová zpráva. Nevinná, ale přece jen ji potěšila. Měla v sobě tak zvláštní náboj, energii, tajemné kouzlo. Odpověděla obratem, stejně jako tajemný přítel. Během následujících dní nabraly esemesky na intenzitě i naléhavosti obsahu. A najednou zjistila, že pohledy nebyly to jediné, co ji na novém příteli fascinovalo. František byl snědý, vysoký, štíhlý a měl krásné, poněkud smutné oči. Po dvou dnech si s ním domluvila rande. Její manžel byl zrovna mimo Prahu, a tak sklenička skončila celou láhví, po níž následovala noc v milencově garsonce.

„Poprvé v životě jsem se bláznivě zamilovala. Poprvé jsem jasně věděla,
že František je ten pravý. Nikdy v životě jsem něco podobného nezažila.
Tohle byl uragán, život s velkým Ž,“ vzpomíná Andrea. I když dnes ví,
že všechno bylo úplně jinak.

Když emoce převáží

Ještě než budeme pokračovat v tomto velmi poučném případu, dejme
slovo psycholožce Martě Boučkové. Proč vlastně k něčemu podobnému
dochází, když člověk žije už několik let s příjemným partnerem a vlastně
mu nic nechybí? Proč se doslova během několika hodin může po léta
budovaný vztah rozsypat jako domeček z karet?

Na vině je nepoměr mezi racionální a emocionální stránkou našich životů. „Netrpíte, máte se dobře, nic vám zdánlivě nechybí. Ale pokud převládne podobný stereotyp, který je postaven na racionální rovině, kdy jste ráda, že muž je hodný, nosí peníze a nezlobí, ale emocionální rovina není uspokojená a zdá se, že spí, tak může velmi rychle dojít k podobné situaci, kdy se při nějakém náhodném setkání zaktivizuje emotivní složka osobnosti a totálně převálcuje náš rozum. A pak jde všechno ostatní stranou, člověk se bláznivě zamiluje a žádné rozumné argumenty nepřijímá, ani vlastně neslyší,“ vysvětluje Marta Boučková a dodává, že k takovému řešení jsou trochu více náchylnější ženy než muži.

V takové chvíli je člověk schopen odstřihnout se od svého dosavadního
života a začít s novým partnerem život úplně nový. „Přestože v červené
knihovně takové příběhy dopadají pozitivně, v reálném životě to spíš dělá pěknou paseku, než že by to lidem přinášelo nějaké štěstí,
“ komentuje takzvané pálení mostů Boučková a dodává, že se to také týká především lidí bez dětí nebo již s odrostlými potomky. Pokud má žena doma malé děti, spálit všechny mosty za sebou jednoduše nemůže.

Jak se rodí hochštapler

Ale zpátky k našemu příběhu. Události nabraly kosmickou rychlost. Za dva
dny se Andrea odstěhovala z domova a podala žádost o rozvod. A začala
si užívat. „Všichni mí kamarádi mi říkali, že zářím štěstím. Vsadila jsem
na trumfové eso a věřila, že tentokrát rozbiji bank,“ vypráví Andrea. A vůbec prý jí nevadilo varování jistého kamaráda, který Františka znal a snažil se ji upozornit na to, že nemá stálé příjmy, mění často práci
a žije jako hochštapler. A také střídá ženy.

Vůbec jsem mu nevěřila, ale bohužel měl pravdu,“ vzpomíná Andrea. Trvalo jí to pět měsíců, než na to přišla. Jednou večer, právě ve chvíli, kdy potřebovala odeslat mail, se jí porouchal počítač. A protože si myslela, že s Františkem nemají mezi sebou žádné tajnosti, otevřela si jeho počítač. A zalapala po dechu, když se jí na obrazovce otevřela erotická seznamka. Jen o několik minut později zjistila, že František udržuje
vztah s několika milenkami a vedle nich ještě využívá služeb prostitutek. A v té chvíli začala cítit, že je něco špatně. Tedy že všechno je špatně.

Láska jako hra

Ještě než se dostaneme k rozuzlení Andreina příběhu, načrtneme druhý,
jehož hlavní roli hraje muž. Jmenuje se Pavel, má dobré zaměstnání a krásnou partnerku. Spoustu hodin tráví ve své práci, kde šéfuje velké skupině lidí, ve volném čase jezdí na nejrůznější adrenalinové dovolené.

Jedna z nich ho dovedla do Alp, kde si v rámci manažerského „školení“
tři dny užíval extrémního lyžování. A shodou okolností zde potkal milou,
blonďatou a vášnivou dívku, se kterou protancoval první noc a promiloval
tu druhou. Pavel nikdy nebyl své přítelkyni úplně věrný, ale všechny jeho „úlety“ skončily hned druhý den ráno. Jenže tentokrát se pořádně se zamiloval. Chvíli zkoušel žít dva životy, ale nešlo to. A tak po týdnu utekl od přítelkyně a odstěhoval se do garsonky kamaráda.

Své přítelkyni neřekl, že má někoho jiného, neboť ji nechtěl ranit, a svůj odchod vysvětlil tím, že potřebuje být nějakou dobu sám. Naštěstí. Po třech měsících totiž zjistil, že jeho milá má přítele ve Francii, kterého si bude brzy brát. A on byl jen záskok, takové rozloučení se svobodou. „To byla rána, jakou jsem v životě nezažil. Představte si, že jste do někoho šíleně zamilovaný a zjistíte, že z jeho strany to byla jen hra. Několik týdnů jsem se z toho nemohl vzpamatovat, ale nakonec to přebolelo,“ vypráví Pavel.

Naštěstí nespálil všechny mosty a mohl se po čase vrátit zase zpátky „domů“. Ostatně i Andrein příběh nakonec dopadl relativně dobře. Po všech peripetiích se vrátila ke svému prvnímu muži, který jí nakonec její osudový „úlet“ odpustil. Takže oproti Anně Karenině, jež v zoufalství skočila pod rozjetý vlak, vlastně oba naše příběhy skončily alespoň
částečným happy endem. Ale tak to nemusí být vždy.

Emoce obecně mohou být zrádné.

Stačí, když se přepne knoflík z polohy racionální do polohy emoční,a může být zle. V takovém případě jsou všechny argumenty zbytečné. A zajímavé je, že zatímco negativní emoce lze jakž takž kontrolovat, pozitivní emoce, mezi něž patří i vášnivá zamilovanost, prostě kontrolovat nelze.

„Když se někdo bláznivě zamiluje, tak ho nezajímá nic jiného než jak
být s tím dotyčným, zatímco jakékoli konvence či morálka v té chvíli
jsou až na druhé koleji. A nedá se to odsuzovat, protože tak silný cit
všechno ostatní přebije. Ostatně většina z nás podobné zamilování
jednou či dvakrát v životě prožije. A pak už záleží jenom na štěstí, zda se
zamilujete do toho pravého ve správnou dobu,
“ komentuje dočasnou
nadvládu lidských emocí nad naším myslícím já doktorka Boučková.

A co vy? Dokázali byste opustit všechno pro osudovu lásku?

Autor článku: Libor Budínský
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění