Konečně upřímnost

Od útlého dětství obvykle víme, co se má a co se nemá. Může za to výchova, intuice i naše charakterové nastavení. Jak si poradit v situaci, kdy se navzdory okolnostem cítíme jinak, než se od nás očekává?
Konečně upřímnost
25.7.2016 17:00 |

Před domem Ruth stál zbrusu nový landrover, a to bývalá učitelka dosud vlastnila jen ojetou fiatku. Na terase stály pompézní květníky přetékající barevnými fuchsiemi. Dům měl nový, šťastně růžový nátěr a v oknech přibyly luxusní dřevěné okenice. Ruthina sestra Jane si nejistě prohlížela proměněný dům a rostla v ní nepochopitelně ostrá zlost. Vydala se k sestře na neohlášenou návštěvu, protože ta se jí po smrti svého manžela začala vyhýbat. Jane to ranilo, protože sestru vždy upřednostňovala před vším ostatním a teď, rok po smrti jejího manžela, už se rozhodla nečekat. Vlající záclony v odpoledním slunci, klid a mír ji zarazily.

Jane je psychoterapeutka a naše pravidelné plkací schůzky jsou vždycky proložené jejími moudrými radami. Tentokrát se ale rozčilovala: „Chování mé sestry je úplně absurdní, copak nedávno nepřišla o manžela? Vůbec jsem ji neviděla truchlit!“ Nesměle a opatrně se jí ptám, jestli je tím mrtvým ten protivný, nesnesitelně sobecký chlap, který Ruth a děti dlouhá léta ničil a trápil. Jane připustí, že to s ním neměly lehké a že ani ona sama nechápala, jak to s ním její sestra mohla tak dlouho vydržet. „Ale stejně,“ dodala Jane, „zemřel nenadále, sotva rok poté, co mu našli azbest na plicích. Ruth se o něj do posledního dne pečlivě starala, pořád jsem čekala, kdy to na ni padne, a nic!“

Jistě, Jane prý švagra taky nemusela, a přesto po něm smutní. Nemohla skousnout, že právě jeho manželku smrt nijak zjevně nepoznamenala. Naopak. Její sestra se spíše chovala, jako by vyhrála v loterii. Neodpustitelně, nevhodně.

KAŽDÉMU, CO JEHO JEST…

Možná jste se v podobné situaci ocitli i vy. Nedokázali jste pochopit, jak se někdo z vašich přátel či příbuzných může chovat zrovna takhle? To přece vůbec není adekvátní tragické chvíli. Tohle bych nemohl, nečekal, nepřipustil. Samé přísné soudy. Zarazilo vás třeba, že se kdosi brzy po pohřbu smál, šel se bavit na koncert nebo si dokonce příliš brzy (!) přivedl nového partnera. Zároveň jste někde hluboko v sobě tušili, že je vaše hodnocení příliš příkré. Protože, přece jenom, nebyl to VÁŠ manžel, otec, nebyla to VAŠE babička. „Hodnotit míru truchlení někoho druhého či dokonce ji soudit jako nedostatečnou nikomu nepřísluší,“ říká psycholožka Marta Boučková. „Vždy, když nastává čas loučení s někým, kdo bytostně patřil do našeho světa, je to nesmírně těžká situace. A to, jak se s těmi, kdo nás opouštějí, loučíme, určuje to, jací jsme my sami a hlavně jaký vztah jsme měli k tomu, kdo už tady s námi nebude.“

Mnohdy ani my sami nedokážeme „objektivně a spravedlivě“ nahlédnout na to, jací jsme a jací jsou všichni ti lidé, které jsme do našeho života pustili a přijali. A jaké jsou nebo byly naše vztahy s nimi. „Tím spíše to ale nemůže dokázat někdo druhý,“ upozorňuje Marta Boučková. Podle ní je třeba nechat druhé truchlit a respektovat jejich smutek, jakkoli těžké to může být. „A zdaleka ne každý nechá bolest a nejniternější pocity vyplout navenek. Nechme tedy každému, co jeho jest, a buďme velmi opatrní s našimi soudy.“

NENUCENÝ SMUTEK

Zaujalo mě, že se i profesionálka může snadno utopit ve vlastních emocích.

„Jane,“ zkusila jsem opatrně, „tvoje sestra manžela nemilovala, spíše ho nenáviděla…“

„…ale prožili spolu takových let!“ skočila mi do řeči. „Přece se nehodí, přece není možné a už vůbec ne normální, aby se chovala, jako by se nic nestalo, a co hůř, skoro jako by oslavovala!“

Snažila jsem se Jane uklidnit, že její sestra není cynické monstrum. Skoro rok pečovala ve dne v noci o umírajícího muže, přestože od něj v minulosti mnohokrát chtěla odejít. Obětavě mu sloužila, přestala chodit do práce, jen díky ní mohl umřít doma. Během těch dlouhých dní a nocí měla spoustu času vyrovnat se s tím, co bylo. Nejspíš nepotřebuje smutnit, protože už není smutná. Smrt manžela ji osvobodila ze vztahu, v němž se cítila uvězněná. Intenzita smutku všech příbuzných, kteří ovšem nezažívali s Jamesem desítky let dennodenní šikanu, nebo i jejich syn, který se s tátou celá léta odmítal stýkat, to všechno stavělo Ruth do složité situace. Není herečka, nemůže hrát tragédii, když cítí úlevu. Ne náhodou se Ruth sestře vyhýbala. Navíc se jí potvrdilo, že jakmile příbuzní zjistili, že ona se nermoutí, byli zklamaní nebo dokonce pobouření.

Ruth riskla, že bude jedněm připadat bezcitná, druhým nevkusná. Jane zase musela vstřebat svou popuzenost, zklamání, šok. Teprve pak si mohla říct, že fakt, že ona sama truchlí pro švagra víc než jeho žena, nemá nic společného s tím, jaká její sestra je. Jane je zkušená terapeutka, ale v tomto velmi osobním případě jí chvíli trvalo, než pochopila, že svůj pocit, o němž věděla, že je nemístný, musí zpracovat sama, nechat ho být jako nechtěnou návštěvu v obýváku. Především ale potřebovala dojít k tomu, že má svou sestru a její pocity po všem, co má za sebou, respektovat.

PŘÍBĚH RODINNÉ NELÁSKY

Boris, mladší ze tří sourozenců, byl vždycky miláčkem rodiny. Odstěhoval se od svého klanu poměrně daleko, a proto jeho vánoční a velikonoční návraty byly důvodem k velkým oslavám. Boris je navíc šikovný kadeřník, a tak se doma při jeho návratech scházela rozvětvená rodina v pozoruhodně úplném počtu. Boris je vtipný, velkorysý a hodný člověk a byl vždycky přirozeným středem rodinných slavností.

Taky je gay, a má dvě bolavá místa. Se svým partnerem se potkal v době, kdy pro homosexuální pár bylo nemožné mít potomka. Druhým je fakt, že rodina ani po patnácti letech nebyla schopna jeho Johna přijmout, i když se snažil a mnohem usilovněji než Boris si celé měsíce dopředu lámal hlavu, jakými dárky chladné příbuzenstvo obdarovat.

„Upřímně jsem věřil, že je přesvědčíme, stačilo nás spolu vidět,“ konstatuje Boris. „I kdyby jim on byl ukradený, museli vidět, že já jsem s ním šťastnější než kdykoli předtím,“ dodává.

Jeho partner přemáhal nechuť k rodinným návštěvám, protože viděl, jak je pro Borise jeho hlučná rodina důležitá. Po sedmi letech začala Johna vždy v listopadu a v březnu stíhat chřipka nebo zápal plic – podvědomě se vyhýbal dalšímu velikonočnímu a vánočnímu setkání.

Po jedné návštěvě pohár přetekl. Když se po šestihodinové cestě autem vrátili domů, Boris ani nezavřel garáž. Nalil si sklenku vína a vytočil číslo rodičů. Řekl jim, že už víckrát nepřijede, a telefon položil. Uvědomil si totiž, že už několik let vlastní rodinu nenávidí. Nenávidí své příbuzné za to, jak samozřejmě každoročně shrábnou Johnovy pozorně vybírané dárky, a dál se tváří, jako by neexistoval. Nenávidí je za roky čekání a ústupků. „Celá léta jsem si říkal, že to bude dobrý, a najednou jsem pochopil, že to nebude dobrý. Moje dlouholetá nechuť ke konfliktu s milovanou rodinou se proměnila v nepřekonatelnou nenávist. Skončili pro mě. Buď se změní a přijmou nás oba, nebo k nim už jezdit nebudu.“

Ač letos strávili už třetí Velikonoce bez Borisovy rodiny, oběma se ulevilo. Boris si totiž dokázal připustit, že nemůže svou rodinu dál nechat zatvrzele ubližovat milovanému člověku.

Přijmout nového člena do rodiny není nikterak snadné. „S rodinnými vztahy často zamává i narození dítěte, které ovšem vychováváme k obrazu svému. Natož pak příchod nového dospělého, tedy již ‚zformovaného‘ jedince, s nímž rodinu nepoutá žádné pouto, kromě lásky jednoho jejího člena,“ podotýká psycholožka Boučková. „Rodinný systém může reagovat různě. Vyjde-li to takříkajíc na ‚první dobrou‘, je to skvělé, ale daleko pravděpodobnější je, že zabere nějaký čas, než si na sebe všichni vzájemně zvyknou a že se to neobejde bez menších či větších komplikací.“ Záludnost podle Boučkové spočívá v tom, že rodina zcela přirozeně směřuje k tomu, aby se rozrůstala i o další nové dospělé členy, a to je třeba přijmout. „Hrozí totiž, že pokud se této ‚integraci‘ bude bránit, ztratí i ty členy, které považuje za vlastní. Paradoxně často riskuje ztrátu toho nejmilovanějšího, když se odmítá o něj rozdělit. Místo vzájemného respektu pak rodinu ovládá spíše opičí láska.“

NESTYĎTE SE PŘED SEBOU

Není náhoda, že k nejextrémnějšímu z lidských skutků, k vraždě, dochází právě v rodinách. Není nic těžšího než si držet odstup od vztahů a lidí, se kterými jsme tak úzce a komplikovaně propojeni od dětství.

Jak vysvětluje Marta Boučková, naše emoce jsou, stejně jako my sami, plné rozporů. Sami v sobě se občas ztrácíme nebo sami sobě nerozumíme, nevíme, co chceme, a je pro nás těžké vyjádřit, co přesně cítíme. Když se emocím daří, podporuje to i naše vnitřní zmatky. Proto není vůbec od věci setrvat čas od času v samotě nebo ve společnosti těch, kteří nám nejsou až tak blízcí a které svým momentálním zmatkem nemateme. Všichni potřebujeme v našem nejistém světě pár ostrůvků, na nichž se budeme cítit bezpečně, a proto bychom neměli zapomínat je chránit před našimi emočními rozladami. První lekce práce s emocemi spočívá v tom, že víme, kde je můžeme pustit na světlo světa a kde si s nimi můžeme „pohrávat“ nebo, chcete-li, kde s nimi pracovat. Jakmile své špatné emoce vezmete na vědomí, můžete se nadechnout a začít přemýšlet, co s tím.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění