Manželství podruhé

Zdánlivě je to stejné: svatba, manželství, společný život, společné radosti a starosti. Podle psychologů se však od sebe první a druhá manželství velmi výrazně liší. Už před mnoha staletími ostatně Herakleitos tvrdil: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“
Manželství podruhé
26.6.2011 0:00 |

Poprvé to nevyšlo. To se podle statistik stává zhruba polovině párů, které uzavřely manželství. Možná se k sobě partneři nehodili a nestačili to zjistit včas. Nebo stačili, ale rozhodli se zůstat spolu v naději, že se ten druhý změní. K čemuž nedošlo. Možná nebyli na manželství ještě připravení.

Společný život je zaskočil, nedokázali dělat kompromisy, řešit krize, a tak jim nezbylo nic jiného než rozvod. Možná je to spolu přestalo bavit, odcizili se a neuměli k sobě najít cestu zpět. Nebo si prostě manželství představovali jinak… Do druhého svazku vstupují partneři s pocitem, že jsou poučenější a zkušenější, a s přesvědčením, že nebudou dělat stejné chyby jako předtím. Jaká je šance na úspěch?

Velké sny a plány

Do prvních manželství vcházíme s velkými sny, utopickými ideály a se spoustou plánů. Máme představu ideálního manželství, která může být (především u žen) silně romanticky zkreslená, a tuto představu se snažíme naplňovat. Sebemenší odchylku považují mnozí z partnerů za selhání – ať už vlastní, nebo toho druhého. Málokdy si připustí, že by mohla být špatná samotná představa ideálního manželství. Psycholožka a socioložka Virginia Satir, zakladatelka rodinné terapie a autorka dnes slavné Knihy o rodině, říká, že pro první manželství je typické lpění na představě ideálu, což partnery brzdí v úsilí hledat společnou řeč a společně budovat vztah.

Jinými slovy – ve snaze naplnit svůj ideál zapomeneme na to, že i náš partner má určité představy a potřeby, a to se nakonec může stát vztahu osudným. Touha po dokonalém vztahu vede k tomu, že se vztah namísto zlepšování začne zhoršovat, až se rozpadne. Do druhých manželství lidé s tak velkými ideály nevstupují, což by měla být jejich výhoda. Jsou starší, drží se více při zemi a méně létají v oblacích, takže pády nejsou tolik bolestivé. Na druhé straně však druhá manželství negativně ovlivňuje spousta rušivých vlivů, s nimiž je velmi obtížné se vypořádat a na něž druhá manželství často doplácejí.

Rušivé vlivy

Těchto rušivých vlivů je mnoho, víc, než kolik jich zasahuje do prvních manželství, a je tedy víc i příčin, které mohou vést k rozpadům těch druhých. Druhá manželství uzavírají nejčastěji lidé okolo pětatřicátého roku a v průměru pět let po rozvodu, kdy se alespoň částečně vyrovnali s rozpadem prvního manželství. První manželství se rozvádějí přibližně po deseti letech, druhá po necelých osmi. Druhá manželství se rovněž rozpadají o něco častěji než první – vydrží necelá půlka. Z toho vyplývá, že ani zkušenosti, s nimiž do dalšího svazku vstupujeme, nejsou zárukou úspěchu.

Partneři musí řešit běžné neshody v každodenním životě, což mají první a druhá manželství společné (stejně jako všechny partnerské vztahy), ale zároveň je tu jejich minulost v podobě předchozího svazku, která se stále připomíná. I lidé v prvním manželství mají nějakou minulost, s někým chodili, pak se s ním rozešli… Vliv neformálních vztahů však není tak silný, nejde-li o vztahy dlouhodobé, kdy spolu partneři žili či dokonce vychovávali děti. Vliv prvních manželství na další vztahy je zásadní.

Stíny minulosti

Rušivé vlivy povětšinou souvisejí se vztahem k původní, teď již rozpadlé, rodině, ke které oba partneři mají jisté závazky a kterou nemohou zcela vymazat ze svého života. Bezdětní partneři se s rozpadem prvního manželství vyrovnávají lépe a rušivé vlivy jsou pak menší, ale jestliže má alespoň jeden z partnerů děti, bývalý manžel či bývalá manželka budou ve druhém manželství přítomni neustále a člověk se závazky nebude nikdy bezvýhradně patřit nové rodině. Ačkoli to noví manželé dopředu vědí a je jim tedy jasné, že komunikace s původní rodinou svou i partnerovou je nevyhnutelná, v praxi to pak často skřípe.

Virginia Satir v Knize o rodině píše, že každý, kdo byl jednou součástí nějaké rodiny, ji ovlivňuje i tehdy, když už její součástí není. Dokonce i v případě, že se bývalí manželé s rozpadem svého vztahu vyrovnali, do další rodiny alespoň minimálně zasahují. Jestliže se s rozpadem vztahu nevyrovnali, pak druhé manželství nemá šanci na úspěch takřka žádnou. Člověk, který uzavřel druhé manželství, se může cítit nejistý a dezorientovaný, nedokáže se v novém vztahu plně otevřít, reaguje občasným stažením a novému partnerovi tudíž neposkytuje jasné signály, což vede k tomu, že nový partner se může cítit nemilovaný a v pozici toho druhého, který je jen náhražkou za partnerův bývalý protějšek. Ještě šest let od rozvodu reaguje na kontakt s exmanželem 40 % lidí nepříjemnými pocity, napětím, zlostí či lítostí a smutkem.

Mezi čtvrtinou bývalých manželů zase přetrvávají konflikty, které se odrážejí do nového vztahu. Psycholožka Marie Vágnerová v knize Vývojová psychologie II. uvádí: „Problémy, které zatěžovaly dřívější vztah a vedly k rozchodu s bývalým manželským partnerem, ovlivní i přístup k dalšímu partnerovi. Rozvedeným lidem slouží zkušenost s prvním manželstvím jako referenční kritérium. Nový partner je hodnocen podle schématu, jehož základem byly vlastnosti a chování jeho předchůdce. Je s ním v různé míře srovnáván a musí se s touto skutečností vyrovnat. Vlastnosti a projevy chování, které byly v prvním manželství zdrojem konfliktů, představují nadále citlivou oblast. Rozvedený člověk mívá v této oblasti sníženou toleranci a reaguje na podobné podněty často až akcentovaným způsobem. Považuje za důležité, aby jeho nový partner takové vlastnosti neměl.“

Nevítaní vetřelci

Děti spolu s expartnery zcela zásadně ovlivňují další vztahy svých rodičů. Pro děti je rozvod rodičů traumatickou záležitostí, se kterou se těžko vyrovnávají. Čím jsou mladší, tím méně rozumějí tomu, co se mezi rodiči děje, a pokud jim to rodiče nedokážou vysvětlit, případně se o to ani nepokusí, nezbývá jim než se s novou situací vyrovnat po svém. Virginia Satir říká, že partneři jsou architekty rodiny: „Manželský vztah funguje jako osa, okolo které se formují všechny ostatní vztahy v rodině. Partneři jsou ‚architekty‘ rodiny. Dysfunkční partnerský vztah produkuje dysfunkční vzorce rodičovského chování.“

Dále uvádí, že pokud se manželství rodičů rozpadá, děti mají potřebu hledat viníka a toho většinou hledají mimo svoji rodinu. Noví partneři rodičů jsou pro ně přinejmenším zpočátku nevítanými vetřelci a cizinci, kteří je chtějí připravit o rodiče. Děti jim kladou za vinu rozvod rodičů a vylévají si na nich svoji nespokojenost. Ta se někdy může proměnit v oboustrannou averzi nebo až v nenávist, což zase ovlivňuje vztah partnerů a celkové rodinné poměry. Stejně jako děti často nestojí o nové partnery, ani tito noví partneři nepřijímají cizí děti zdaleka vždy s otevřenou náručí. I oni je mohou považovat za vetřelce a mohou na ně žárlit, zejména jestliže rodič dětí dává najevo, že děti pro něj vždycky budou na prvním místě. Nová rodina je tak vystavena těžké zkoušce. Nejenže se musejí partneři sžívat dohromady, ale je třeba naučit se žít i s dětmi z předchozích vztahů. Jakmile na jedné straně chybí dobrá vůle, není možné takovýto úkol úspěšně zvládnout.

Kompromisy nestačí

„Nová rodina zahrnuje velké množství kombinací rozmanitých rolí s často protichůdnými nároky a potřebami,“ vysvětluje Marie Vágnerová. „Všechny nelze uspokojit, a proto je nutné některé preferovat na úkor jiných. Uspořádání nové rodiny musí brát ohled na potřeby dětí z předcházejících manželství. Nelze podléhat iluzi, že děti budou sdílet pocity uspokojení z nového sňatku svého rodiče. Partner jejich matky či otce je cizí bytostí, která zaujímá roli jejich biologického rodiče, a může se jim jen z tohoto důvodu jevit negativně nebo aspoň ambivalentně. Dítě si tohoto člověka samo nevybralo a může jej v nejlepším případě dodatečně akceptovat. Reakce dětí mohou působit destabilizačně a zvyšovat riziko rozpadu i tohoto partnerského vztahu. Děti žijící v doplněné rodině mohou trpět odchodem vlastního otce, omezením kontaktu či jeho symbolickou ztrátou (pokud by byl vzájemný kontakt minimalizován či zcela redukován). Nový partner matky pro ně většinou nepředstavuje uspokojující náhradu, jejich vztah k němu se pohybuje v rozmezí od tolerance až po vyhrocené odmítání a nenávist.“

Při rozvodu u nás soudy v naprosté většině případů svěřují děti ženám, a to má mimo jiné za následek, že ženy a muži mají ve svých druhých manželstvích navzájem rozdílné postavení. Žena má své děti u sebe a nový partner matky je v situaci, kdy vychovává cizí děti, ale zároveň do jejich výchovy nemůže příliš zasahovat, protože mu to matka ani děti samotné nedovolí. Protože jeho vlastní děti s nimi nežijí, ale chodí pouze na návštěvu, druhá manželka je nemusí přijmout ani zdaleka v takové míře, v jaké on musí přijmout děti své manželky, pokud má jejich vztah fungovat.

Protože si druhá žena k partnerovým dětem nevytvoří pevný vztah, často jí vadí, že chce její nový partner svým dětem odloučení nějak vynahradit. Větší zájem otce o vlastní děti než o děti druhé manželky je podle Marie Vágnerové zcela logický, ale partnerka ho prožívá jako nedostatek lásky a projev nezájmu o novou rodinu a reaguje na něj nelibostí. Na její chování zase reaguje nelibostí její nový manžel a partneři se ocitají v pověstném začarovaném kruhu. V prvním manželství se sice naučili dělat kompromisy a zahodili nereálné ideály, ovšem pro úspěch druhých manželství to nestačí.

Jakmile jsou „ve hře“ děti, je zapotřebí mnohem víc tolerance a pochopení, než kolik museli manželé vynaložit v předchozím svazku.

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)

Autor článku: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění