Moderní vztahy: Svoboda,volnost a… zklamání?

Chodíte spolu, možná jste i manželé a máte děti, ale nežijete spolu a dáváte si volnost. Vy bydlíte na jednom konci republiky, on na druhém. Doma se potkáváte občas a nikdy by vás nenapadlo se vyptávat: kdo, kde, s kým a jak. A váš protějšek také ne. Jak žijete, s kým trávíte čas, JE vaše věc. Vítejte ve světě moderních vztahů. Mohou fungovat?
Moderní vztahy: Svoboda,volnost a… zklamání?
17.6.2012 8:00 |

Je pátek večer, stojím u baru v luxusním podniku plném krásných a dobře oblečených mladých lidí. Vidím muže i ženy, samotné nebo s kamarády, ale nevidím žádné páry. Copak nikdo z nich není zamilovaný? Nechce lásku?

„Naopak, všichni ji chtějí,“ říká mi moje kamarádka Iva, „s jedinou
podmínkou, že je nebude moc omezovat.“
Ona sama je zadaná, ovšem když ji o chvíli později jeden z těch dobře vypadajících mužů požádá o telefonní číslo a nabídne pozvání na večeři, nezaváhá ani na vteřinu: přijímá. V Sydney, kde momentálně žiju, nehledá většina mých vrstevníků (třicátníků a třicátnic!) partnera pro dlouhodobý vztah, ale pro zábavu. Když to pak jednoho nebo druhého přestane bavit, napíšou si SMS, zabalí věci a odjedou, třeba na druhý konec světa.

V Česku to podle psycholožky Alex Doležalové není jinak. Volné vztahy, ve kterých dva sice patří k sobě, ale zároveň si dávají volnost, v ničem se ne-omezují a nic si nezakazují a volnost hlásají
dokonce i v sexuálním životě, jsou běžnou součástí moderní společnosti. A nejen u generace mezi dvacítkou a třicítkou nebo krátce po ní.

Stejně se chovají i mnohé manželské páry po x letech společného soužití. „Co se liší, jsou motivy takového chování,“ říká Alex Doležalová a pokračuje: „Pro mladé, aktivní a na zážitky orientované
lidi může stálý věrný vztah představovat mnohá omezení, a není
tedy důvod, proč se do něj vrhat. Generace padesátníků je zase ve věku, kdy její příslušníci splnili vše, co se od nich očekává, mají kariéry, domy, děti, ale protože v tom nejsou úplně spokojeni, přehodnocují, co dál se životem.“

Podobné krize samozřejmě zažívaly i generace našich rodičů nebo prarodičů. Rozdíl byl v tom, že společnost nic takového netolerovala: rozvod byl ostuda, milenky a milenci se přikrývali, jak to jenom šlo, o nevěře se nemluvilo… „A aby toho nebylo málo, lidé zůstávali v ‚mus‘ manželstvích i z důvodů ekonomických,“ dodává psycholožka Zuzana Lišková a pokračuje: „Demokratizace společnosti utnula tyto tlaky a umožnila žít lidem podle ‚vlastního receptu na štěstí‘ bez toho, aby se na ně někdo díval skrz prsty.“

Protože – nebo přestože? – najednou můžeme všechno, najít ten recept, plus někoho, kdo by ho s námi sdílel, je zdá se zatraceně složité. A součástí tohoto hledání jsou i atypické vztahy.

Chodíme spolu, nebo ne?

Můj pětatřicetiletý kamarád Martin si mi nedávno postěžoval, že jeho
partnerka neustále vyžaduje komunikaci na téma „náš vztah“. Přestože s ní tráví každou volnou chvíli a představuje ji kamarádům, jedenatřicetiletá Irena si není jeho láskou vůbec jistá, protože „o tom, jak to spolu mají, nikdy nemluvili“. A když jí ani nenabídl společné bydlení? „To si to mám napsat na Facebook, že jsem
ve vztahu s XY? Bude pak spokojená?“ zlobil se Martin.

Svoboda, volnost, tápání, objevování, užívání si, nezávazný sex, to všechno je zábava, ale jen do určité chvíle. U žen většinou do okamžiku, než se ocitnou pod tlakem biologických hodin. V tu chvíli
už nezbývá čas na omyly a pátrání, chceme vědět, na čem jsme, a chováme se stejně jako Irena. „Některé ženy pak doslova ze dne na den zjišťují, že by bylo fajn se na někoho uvázat, zplodit dítě, mít věrný, a hlavně stálý vztah.

Problém je, že muži kolem třicítky nemají nejmenší důvod tento
druh vztahu a zakládání rodiny s tím spojené chtít. Dnešní muži mají potřebu zplodit potomka až kolem čtyřiceti, takže chce-li žena založit vztah s vrstevníkem, nemá mnoho na výběr,“ říká Alex Doležalová. S pocity ujíždějícího rychlíku za krkem pak mnoho žen rychle přeskakuje z nezávazného užívání si do vztahů, o které
kvůli biologickým hodinám tak moc stojí, že jsou ochotny ze strany partnera tolerovat prakticky jakoukoli verzi soužití, hlavně že někoho mají.

Odtud také pocházejí všechny vztahy, kdy si ťukáme na čelo, jak se taková „úžasná, krásná, chytrá, vzdělaná a podobně“ mohla dát dohromady s takovým filutou. Jak? Stačí, aby ten filuta dodal iluzi opory a rodiny. Žena pletoucí si zamilovanost s galantností je u vytržení, že konečně existuje muž, který ji nechce jen na zábavu a sex, a nastává logická reakce organismu: vypne monitorovací
systém a slepě se zamiluje. „Pokud jde o generaci mladých žen
kolem třicítky, sleduji v praxi také spoustu takových, které dobrovolně nedobrovolně tolerují partnerovi další přítelkyně a doufají, že až se jejich muž vybouří, bude jen jejich, a navíc
vzorný manžel a otec. To vyjít může, a nemusí,
“ říká Alex Doležalová.

Společnost sólohráčů?

V polovině loňského roku vyšla v České republice statistika, podle
níž je každý osmý Čech svobodný – bez stálého partnera. Když se podíváte na vztahy kolem sebe, znamená to snad, že směřujeme ke společnosti sólohráčů, kde partnerský vztah se bude rovnat sdílení bytu jednoho nebo druhého zúčastněného během páteční noci a možná ještě v sobotu ráno?

Alex Doležalová to tak pesimisticky nevidí. „Jsme sociální bytosti
a přirozenost nám velí, že je lepší být v páru než sám. Jenom se mění způsoby navazování a udržování vztahů. Vztahy už nejsou na celý život, je zcela běžné, že lidé dnes mají za svůj život dva až tři vážnější vztahy nebo manželství, že zplodí děti se dvěma i více partnery a nežijí podle zavedeného scénáře v jedné domácnosti
s jedním člověkem celý život.“

Přibývá také manželských svazků, kde dva už sice nejsou spolu, ale zároveň nejsou rozvedeni. Důvody jsou nejčastěji ekonomické, někdy také časové, a dívá se snad v české společnosti někdo divně například na Leoše Mareše, který má kromě manželky-kamarádky už několikátou přítelkyni? Češi atypické vztahy tolerují.

Tím se podle Zuzany Liškové sice výrazně rozšířila nabídka příležitostí k různým typům soužití, na druhou stranu se ale výrazně snížila ochota vázat se a překonávat partnerské krize. „Lidé se pak rozcházejí kvůli drobnostem, aby zahájili nový vztah. Mnohé si od něj slibují, ale většinou je opět dočasný,“ říká Zuzana Lišková. „Žijeme jinak, to ale neznamená, že jsme přestali věřit na lásku, právě naopak,“ myslí si.

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění