Mosty přes minulost

Máte v sobě ukrytá citová zranění, se kterými jste se ještě nedokázali vypořádat? Pak je načase si staré účty s minulostí vyřídit – jedině tak můžete žít naplno přítomností.
Mosty přes minulost
11.5.2011 0:00 |

Ať už jsou to malé, nebo velké křivdy na vaší duši, všechny si s sebou nesete, pokud nenajdete klíč k jejich přijetí a vyřešení. Jak říká psycholog Benoit Rancourt v knize Zbavit se minulosti, v řadě lidí dosud bije srdce ublíženého dítěte, které při každé všední události, jež zjitří původní ránu, prožívá znova staré utrpení.

Dokážeme však rozeznat, zda žijeme v minulosti, nebo v přítomnosti? Dokážeme odhalit okamžik, kdy se minulost a přítomnost překrývají? Snahou by mělo být cvičení, které naučí dívat se na věci nezaujatým pohledem. Jedině tak je možné se s minulostí vyrovnat.

Tělo si minulost pamatuje

„Dodnes si pamatuji, jak jsem jako malá nesměla plakat, protože to matku rozčilovalo. Jinak to byla skvělá máma, ale když jsem začala brečet, chovala se hystericky a všemi možnými způsoby chtěla můj pláč zastavit. Mám to pořád v sobě, snad proto jsem si do života odnesla pocit, že plakat se prostě nesmí. Teprve u psycholožky jsem pochopila důvod, proč jsem tak tvrdá sama na sebe, proč mám problém s emocemi,“ vypráví třicetiletá Kamila.

Není jediná, kterou provázejí „rodičovské chyby“ až do dospělosti. Mnohdy se jich rodiče dopouštěli nechtíce, ve jménu lásky, ovšem v důsledku vedly k citovým zraněním. A vyřídit si účty s minulostí není snadné – ovšem podaříli se to, pak získate plnou odpovědnost za svůj život. Je to jako zabouchnout za tím vším dveře a otevřít úplně nové. Jak říká psycholožka Caroline Myss, naše tělo si pamatuje minulost a biologické zdraví se stává výpovědí vyjadřující sílu, slabosti, naděje i strachy. Každá myšlenka může vyvolat fyziologickou reakci.




Je to tak – některé myšlenky a citová zranění mohou fungovat jako nálož, která vyvolává reakci v celém těle. Změnit mysl do takové míry, aby se člověk mohl vyléčit, vyžaduje leckdy velké úsilí. Za emoční rány z dětství skutečně rodiče nemohou, častokrát netušili, že by dětem mohli způsobit nějaké šrámy na duši. I vy se dnes možná dopouštíte podobných omylů na svých dětech – a jistě ne úmyslně.

„Abychom se mohli vyléčit ze starých zranění, je zapotřebí se vyprostit z pasti výtek zaměřených proti sobě nebo proti rodičům. Je na nás, abychom se vyléčili, musíme se naučit být sami sobě milujícím rodičem, a to tím, že si dopřejeme kvalitu přítomnosti, která nám kdysi chyběla. Chceme-li se sebou přestat zacházet tak, jako se s námi zacházelo kdysi, musíme se zbavit všeho, co nám škodí a co je pro náš rozvoj zbytečné. Dovolíme tak dítěti v nás, aby se opět začalo dál rozvíjet a dosáhlo tak skutečné citové zralosti,“ říká Benoit Rancourt.

Pochopit minulost

„Nemohla jsem se dlouho smířit s tím, že mě opustil manžel. Děti byly tak malé a jeho odchod nečekaný. Důvodem byla jiná žena. Trvalo dva roky, než jsem si našla jiného muže, ale dodnes v sobě nosím pocit ublížení a zrady. Je to už deset let a já se s tím pořád učím žít, i když mám novou rodinu a další dítě. Dokud se nenaučím minulost přijmout a hluboko v sobě odpustit jemu i jeho milence, dnes manželce, do té doby nebudu žít naplno současný život,“ vypráví čtyřicetiletá Ivana. To potvrzuje i psycholožka Jitka Nesnídalová, která říká, že pro kvalitu života je nejdůležitější přijmout minulost.

„Pochopení pak k přijetí může velmi dobře přispět,“ dodává. Negativní pocity má každý, ale ne každý může vyvolat nemoc či fyziologickou reakci – ty by musely převažovat. „Věděla jsem, že musím odpustit, ale vztek byl vždy silnější. Dnes už vím, že jsem energii vědomě a zbytečně vynakládala na patlání se v minulosti, že jsem lpěla na bolestivých událostech, a proto jsem byla slabá, unavená a náchylnější k nemocem,“ říká Ivana. Emoce jsou v životě potřebné, jsou našimi ukazateli, kde se právě nacházíme. „Neměly by nás však vést, jen napovídat,“ říká psycholožka Nesnídalová.

Lze emoční zranění léčit?

Jak daleko do minulosti je nutné zajít, aby člověk našel původ citového zranění? A jak se taková zranění dají léčit? Má vůbec smysl prožívat zas a znova staré rány, nebo je lepší nechat je „plavat“? „Když jsem se stala matkou, teprve jsem pochopila, jak je těžké být rodičem. A že i snaha být dokonalou matkou nevylučuje, že někdy nezpůsobím dítěti bolest. Své matce jsem vyčítala, že se mnou nebyla, já se snažím o opak. Ale i přehnaná péče může vyvolat frustraci a pocit dusna. Snažím se najít tu pravou míru, ale jde to těžko,“ říká pětatřicetiletá Daniela.

Lze tedy nějak dávné šrámy zahojit? „Rozhodně věřím, že emoční zranění lze překonat soustředěním se na pozitivní emoce či události přítomnosti. Nejde o to, na ně zapomenout, ale naučit se s nimi žít. Je podstatné odpustit tomu, kdo nám tato zranění přivodil. Pokud mluvíme o rodičích, je velmi léčivé uvědomit si, že rodiče tak jednali proto, že to lépe neuměli. Třeba s nimi bylo zacházeno podobně. Je důležité přijmout sami sebe a dávat si soustavně lásku. Také je důležité soustředit se na to, co skutečně chceme, a ne se stále vracet tam, kde se necítíme dobře. To, na co se soustředíte, získává nejvíce síly, proto je nejlepší volbou soustředit se na to dobré. Jak řekl psycholog Carl Gustav Jung, to, čemu se vzpíráte, přetrvává,“ vysvětluje odbornice.

Žití v přítomnosti

Zbavit se minulosti znamená hlavně vybřednout z dětství, vyléčit se ze starých zranění. Nejde to snadno, některé zážitky z dětství zanechaly v mozku otisky, které pak bez našeho vědomí ovlivňují chování a postoje. „Mostem pro propojení přítomnosti a minulosti je pociťovat svůj celý život s láskou a vděčností. Pokud jsme schopni přijmout láskyplně svou minulost, odpustit sobě i druhým, pak si láskyplně tvoříme svoji přítomnost. Velmi důležitý je zde pocit vděčnosti za to, co jsme prožili – i když to bylo něco, na co nejsme hrdí, rozhodně nám to pomohlo v tom, vědět, co nechceme. Když víme, co opravdu nechceme, jsme blíže k pochopení toho, co chceme – blíže k utváření si spokojeného života,“ vysvětluje Jitka Nesnídalová. Pokud si nevyřešíte staré konflikty, pak asi radostně žít nebudete, i kdybyste stokrát chtěli.

„S nevyřešenými konflikty se žije samozřejmě neradostně. My jsme však ti, kdo drží nad našimi neradostnými myšlenkami i bolestmi otěže, a to pomocí naší sebedůvěry, lásky, odpouštění, naděje. Pokud víme, že si zasloužíme jen to nejlepší, vždy se rozhodujeme tak, že se soustředíme jen na to, co v životě chceme, co nám dává dobrý pocit, a ne na to, co nám ubližuje. Nejde nám o ‚naši pravdu‘ a o to, přesvědčit o ní druhého. Nejdůležitější jsme my, proto je v první řadě důležité znát svoji hodnotu, milovat sami sebe a jednat a smýšlet tak, abychom se cítili vnitřně co nejradostněji. Budete-li si důvěřovat, budete vědět, jak žít,“ radí psycholožka. Jaký je tedy recept na to, být šťastný v přítomnosti?

Podle Carla Gustava Junga hlavně v návratu ke starým ranám, protože v nich se ukrývá klíč k terapii, a záleží na lékaři, zda najde způsob, jak se k němu dostat. Někdy totiž člověk k léčbě starých ran potřebuje odbornou pomoc, ne každý se dokáže se „starou historií“ poprat sám. Ze všeho nejdůležitější je totiž vnitřní uzdravení, a k tomu můžete dojít jen cestou pochopení.

Autor: Ivana Ašenbrenerová (Moje Psychologie)

Autor článku: Ivana Ašenbrenerová (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění