Naši (HROZNÍ?) rodiče

V pubertě vám přijdou hrozní, nedá se s nimi mluvit. A co když podobné pocity z rodičů máte i v dospělosti a nemůžete se s nimi na ničem dohodnout? Je to chyba vaše, nebo jejich, že si nerozumíte a marně hledáte společnou řeč? A dá se s tím něco dělat?
Naši (HROZNÍ?) rodiče
23.8.2011 8:00 |

V jedné internetové poradně se nedávno objevil následující dotaz: „Je mi skoro pětatřicet a rodiče mi pořád něco vyčítají. Nechápou mě.“ – „A chápete vy je?“ odpověděla na něj psycholožka. Podobné otázky dostává Tamara Tošnerová, lékařka zabývající se problémy stárnutí, zhruba obden. Dospělé děti mají pocit, že jim nerozumějí jejich rodiče, a rodiče si lékařce zase chodí stěžovat, že jim nerozumějí jejich dospělé děti.

Tyto životní situace jsou v poslední době poměrně častým jevem. Díky lepším životním podmínkám se významně prodlužuje délka života a v 21. století tak vedle sebe žije hned několik generací. Vzhledem k tomu, že lidé různých generací vyrostli v odlišném zázemí, získávají jiné životní zkušenosti. Od těch se pak odvíjejí i rozdílné názory, postoje, normy a hodnoty.

Jakým způsobem přemýšlejí lidé narození kolem roku 1920 a lidé narození o více než šedesát let později, krásně ilustruje nedávná otázka mého šestaosmdesátiletého dědečka ohledně plánovaného výletu do New Yorku. „To tam jedeš pracovně? Ne? Pak teda nerozumím, proč tam jedeš…“ Můžu po člověku, který jako dítě jezdil v koňském povoze po malé moravské vesnici a při psaní domácích úkolů si svítil petrolejkou, vůbec chtít, aby pochopil, že prostě jenom chci vidět americké velkoměsto a že je to možné uskutečnit během pár hodin?

Vzájemné vztahy mezi různými generacemi bývají zdrojem mnoha humorných situací, často jsou ale také velmi stresující. Podle Tamary Tošnerové za to může hlavně netolerance, nezájem a nevhodná povahová skladba na obou stranách. To ale neznamená, že s generací našich rodičů nebo prarodičů anebo s generací nás – jejich dětí – se nedá vyjít. „Respekt není možné naprogramovat na povel, nicméně respektovat odlišný pohled na svět a na způsob žití různých generací je otázkou úcty, pokory, míry inteligence a sociálního cítění.

To všechno lze ovlivňovat výchovou už od útlého dětství, ale je možné na tom pracovat i v dospělosti,“ říká Lenka Kopecká, zakladatelka nadačního fondu Veselý senior, která se věnuje práci se staršími generacemi.

Dva tisíce za boty?!

Jeden velký soubor problémů ve vztazích mezi rodiči a dětmi pramení z toho, že rodiče vidí potomky stále jako svoje malé děti. To jim poskytuje jakési alibi pro zasahování do soukromého prostoru a vztahů formálně dospělého člověka. Obzvlášť matky často nevědomě podporují nedospělost svého dítěte, protože se v životě na roli matky fixovaly, staví na ni svou důležitost a nedokážou ji opustit.

Důvodem jejich chování může být úzkost, obava ze změny a paradoxně i ze samotné existence. Druhá velká množina problémů pak vzniká z toho, že mladá generace vnucuje rodičům životní styl, který nechtějí (a v mnohých případech ani nemohou) pochopit.

„Typické je to například v případě hlídání vnoučat, které mnozí lidé berou jako samozřejmost: ,Co by naši nebo tchánovi dělali, kdyby se nestarali o vnoučata? Vždyť péče o ně je smyslem jejich života,‘ sdělují třicátníci a považují svůj názor za naprosto pravdivý,“ vypráví Tamara Tošnerová s tím, že často také slyší povzdechnutí nad nedělními obědy ze strany rodičů, bez nároků na finanční dotaci a pomoc při úklidu ze strany dětí. Jediným dospělým řešením podobných konfliktů je naučit se jim předcházet. „Cílem našeho snažení přece není rodiče vychovávat nebo předělávat, ale naučit se s nimi v dobrém vycházet. Proto bychom jim zbytečně neměli dávat záminky, abychom jeden druhého vzájemně naštvali. Když si třeba nerozumíte v politických otázkách,
je lepší tohle téma vůbec neotevírat,“ doporučuje Tomara Tošnerová.

Sami jistě velmi dobře víte, která témata jsou u vás doma zdrojem konfliktu, a kdy je tudíž lepší mlčet. „Za osm let samostatného života už jsem se naučila nemluvit s rodiči o penězích: co nového jsem si koupila a kolik to stálo. A když už se naši přece jenom zeptají, vymyslím si nějakou slevu nebo jinou – pro ně stravitelnější – částku,“ říká třiatřicetiletá obchodnice Klára. Podle Tamary Tošnerové není v takovém případě namístě trápit se lží: „Buď o věcech mlčíte, nebo je říkáte v jiných souvislostech, na tom nevidím nic špatného. Proč mluvit o něčem, co není podstatné? Jak ovlivní život vašich rodičů fakt, že budou vědět, kolik stály vaše šaty nebo za kolik jste koupila boty synovi?“

Jak spolu mluvit?

Zatímco mladí bývají často označováni za nestálé a rozjívené, příslušníky starší generace vnímáme jako usedlejší, ovšem s většími životními zkušenostmi, které se nám různou formou pokoušejí předat. „Nikdy není od věci si rodiče minimálně vyslechnout. Každý z nás se postupem času mění, a to jak fyzicky, tak psychicky, a získává jinou životní zkušenost a jiný pohled na věc,“ říká Tamara Tošnerová. Samozřejmě že existuje určitý typ rodičů, které si ani vyslechnout nemůžete – jsou nervózní, ukřičení, vyčítají vám, co mohou.

Jsou ale i případy, kdy jsou naopak nesnesitelné děti. Než tedy začnete obviňovat své rodiče, zamyslete se nad tím, jak se k nim chováte vy: Dá váte jim záminku, aby vám týden co týden dávali kázání? Jak reagujete na jejich připomínky? Podle Tamary Tošnerové dělají lidé v komunikaci často tu chybu, že poskytují dobře míněné, ale nevyžádané rady, které druhé obzvlášt popuzují, a že nerozlišují sdělování názoru, kdy člověk obhajuje před druhým své myšlenky, a výtky, kdy druhého zavaluje připomínkami nebo nadávkami. „Poskytnout někomu svůj pohled na věc ještě neznamená, že mu něco vyčítám.

Je však otázka, nakolik je jedna nebo druhá strana moudrá, aby druhou pouze vyslechla a zdržela se případných negativních komentářů,“ říká odbornice. Dobrým řešením je přistupovat k rodičovským radám ve stylu: „Děkuji za radu, vážím si toho, ale chtěla jsem to zkusit takto, protože… a zatím jsem v tom šťastná, takže nemám důvod své rozhodnutí měnit.“

Když jste dospělí, nemusíte před rodiči obhajovat žádné své rozhodnutí, ale můžete jim zkusit vysvětlit, jak jste k němu došli a proč jste ho udělali. Jestli vás pochopí, nebo ne – to už záleží na nich. Z jejich reakce každopádně uvidíte, jestli má smysl stejné téma rozvíjet i příště, nebo je lepší z něj udělat uzavřenou kapitolu.

Zapomenout na nepodstatné a otevřeně omunikovat o podstatném je další důvod mnoha problémů rodiče vs. děti. Snadno se tak může stát, že ačkoli stojíte s rodiči proti sobě a hovoříte, mluvíte vlastně každý sám se sebou – nereagujete na partnera v dialogu, ale na svou představu o něm, na vlastní předjímání a očekávání. Převedeno do praktické roviny to například znamená, že rodiče, místo aby přímo sdělili, že je časté hlídání vnoučete po večerech unavuje, s obkladem na čele spekulují, jestli je moc nezneužíváte.

Vy si přitom ani neuvědomujete, že by je něco takového mohlo unavovat. Když vás upozorní (jde to i bez výčitek), můžete společně hledat řešení – přibrat na pomoc chůvu, kompenzovat rodičům hlídání zaplacením dovolené a podobně.

Jak je motivovat?

Máloco dokáže devětadvacetiletého Mirka naštvat víc než slova jeho dvaapadesátileté matky o tom, že si „nemá dělat škodu, protože na to už je přece stará a ona už to nějak doklepe…“ Ať se to týká počítače, mobilního telefonu, nebo mikrovlnné trouby, jeho matka zarytě odmítá používat veškerou moderní techniku. Tamara Tošnerová se s podobnými případy rezignace
(mnohdy nejen na moderní techniku, ale rovnou na celý život) potkává prakticky denně.

Co je zajímavé, častěji se týká mužů, kteří zřejmě hůře nesou přechod do důchodu a s ním i ztrátu jakéhosi domnělého „postavení“ a dalších věcí. Podle odbornice však taková rezignace není až tolik otázkou věku jako spíš typu osobnosti a také
sociálního prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. „Těžko můžete mamince nebo tatínkovi žijícím na vesnici, kde se zahradničí a o víkendu klábosí v hospodě, vyčítat, že nemají zájem o výpočetní techniku. Pokud tráví většinu života v prostředí, které je nenutí ji používat a nenabízí jim ani žádnou příležitost se to naučit, je chyba je za to odsuzovat, protože jde o něco, co oni sami těžko dokážou změnit,“ říká Tamara Tošnerová. Vnucujete jim cosi, co jim není vlastní, navíc zřejmě způsobem, který člověka nemůže nerozlobit - výčitkami.

Jedenatřicetiletý Kryštof na to šel jinak. Protože ho štvalo, že se jeho rodiče nikdy nepodívali dál než do Vídně, koupil jim k narozeninám letenky do Londýna a jednu přidal i pro sebe, aby mohl fungovat jako průvodce a překladatel. Rodiče byli
zprvu zaskočeni a tatínek protestoval, nakonec ale odjeli a maminka se vrátila tak nadšená, že se hned po návratu
zapsala do kurzu angličtiny.

Že by právě tohle byla ta správná cesta, jak rodiče motivovat – o ničem nediskutovat a prostě jim danou věc předložit? „Ano, ale jako nabídku, v případě počítače například na jednodušší komunikaci s vámi, v případě výletu do zahraničí na společně strávený čas a tak podobně,“ souhlasí Tamara Tošnerová. Dát jim počítač a k němu návod nebo letenku a k ní knihu anglické konverzace je jako píchnout do vosího hnízda. To se pak nedivte, že se hádáte. Zvlášť když ze všech možných průzkumů vychází, že rodiče by si vůbec nejvíc ze všeho přáli, aby s nimi jejich děti trávily aspoň o trochu víc času.

Poslední články autora

Naše malé závislosti: Když se ze záliby stane droga

Osudové lásky

Osudoví muži - existují skutečně?

Nudíš mě, odcházím...

Co trápí muže?

Zobrazit všechny články autora

SLEVÍN.CZ - KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění