Nevděk světem vládne

„Peršané soudí i takové provinění, kvůli němuž se lidé nejvíce nenávidí, totiž nevděk. A trestají i toho, kdo mohl projevit vděčnost a neučinil to.“ Toto sdělení zanechal spisovatel, historik a vojevůdce Xenofon. Jak se s nevděčností srovnáváme dnes?
Nevděk světem vládne
29.12.2010 0:00 |

Dali jste někomu dárek. Nebo jste pro někoho něco udělali. Přidrželi jste někomu dveře, když jste viděli, že má plné ruce věcí. Pustili jste někoho v tramvaji sednout. Pohlídali jste kamarádovi psa. Vzali jste si k sobě do bytu matku, než se jí zahojí podvrtnutý kotník. Pomohli jste někomu, když se dostal do úzkých a potřeboval vaši podporu…

Ať už je to velký dar, nebo malý dar, velká pomoc, nebo jen maličkost, vždycky za to něco čekáme. Vděk. A kdo tvrdí, že ho nečeká, ten podle Jeana-Paula Sartra nemluví pravdu. Filozofové a dnes i psychologové se shodují v jednom. Vděčnost je od nepaměti velmi důležitá a nezbytná součást mezilidských vztahů.

Něco za něco

Spousta z nás má přesto k vděčnosti (a nevděčnosti) ambivalentní postoj. Nahlas často říkáme, že o žádný vděk nestojíme. Že to či ono jsme pro ostatní neudělali kvůli tomu, aby nám byli vděční, nýbrž protože jsme to udělat chtěli. Podobné je to s dárky. Schválně se někoho zeptejte, proč nakupuje dárky a zda od toho něco čeká. Asi vám odpoví, že rád činí radost druhým a nečeká za to vůbec nic. Vyžadování, případně očekávání vděčnosti jako kdyby náš čin znevažovalo. Možná si v tu chvíli vážně myslíme, že nám nejde o vděk, ovšem běda, pokud nám obdarovaní zapomenou byť jenom poděkovat, což je základní forma projevu vděčnosti. Stejné je to i s pomocí.



Ano, tvrdíme, že to a to neděláme kvůli vděčnosti, avšak jakmile něco potřebujeme my a ostatní buď přímo odmítnou, nebo se neochotně zatváří, říkáme si: „Ale když jsi potřeboval ty, to jsem ti byl dobrý, co? Že bys projevil trochu vděku, se od tebe zřejmě nedá čekat.“

V případě neopětovaných dárků si zase brumláme: „Netvrdím, že by mi měli snést modré z nebe, ale já jim pokaždé něco přinesu.“ Nevděčníci jsou děti, které se nestarají o své rodiče, přátelé, kteří zapomněli na staré kamarády, i partneři, kteří nevidí, co všechno pro ně děláme, a opouštějí nás kvůli jiným. Jak tvrdí Sartre, většina z nás čeká vděk a touží po alespoň malé míře vděčnosti. I když si to nechceme přiznat.

Výraz lidství

Vděčnost je poměrně složitý fenomén, který zajímal filozofy už před tisíci lety. Seneca věnoval vděčnosti a jejím projevům své dílo De beneficiis (O dobročinnosti). V něm se mj. snažil poukázat na důležitost vděčnosti a tvrdil, že mezi dárcem a obdarovaným existuje velmi jemné předivo vztahů, jak osobních, tak společenských, a že nejde jen o to, říci „děkuji“. Cicero považoval vděčnost za samo jádro všech ctností. Napsal: „Vděčnost je nejen největší ze všech ctností, ale je dokonce rodičem všech ctností.“ I další filozofové a spisovatelé se zaobírali vděčností. Tomáš Akvinský kladl důraz na emocionální stránku vděčnosti a chápal ji jako cit, který prožíváme v určitých situacích a při určitém jednání. Thomas Hobbes v knize Leviathan zařadil vděčnost jako čtvrtý zákon přírody vedle zákonů prosazujících spravedlnost, čímž poukázal na to, jak je vděčnost pro mezilidské vztahy a fungující společnost důležitá.

Shakespeare přirovnával nevděčnost k mrazivému větru v mezilidských vztazích. Immanuel Kant považuje nevděčnost za samé jádro ohavnosti, nízkosti, nemravnosti, mrzkosti a zlotřilosti. Podle Jeana-Jacquesa Rousseaua je vděčnost výrazem nejhlubšího lidství. Jan Balbín napsal: „Nevděčnost je matkou všech neřestí.“ V Bibli, v evangeliu svatého Matouše, se k vděčnosti a nevděčnosti píše: „Neházejte perly před svině, nebo je nohama rozšlapou, otočí se a roztrhají vás.“ Jak je pro lidi a vztahy mezi nimi důležitá vděčnost, dokazují i četná lidová rčení a přísloví. České přísloví říká: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí.“ Arménské zní: „Zmrzlá zmije toho zavraždí, kdo ji vzal a ohřál v podpaží.“ A nakonec ruské: „Propadne se do hnoje až k pasu – sedmihlasně vzývá boží spásu. Vytáhne jednu nohu – neví o pánubohu.“

Vděčnost a poděkování

Někdy se stane, že někomu něco darujeme, a přestože nám poděkuje, necítíme to jako dostatečnou satisfakci. Jeho poděkování nám připadá pouze formální, pronesené jenom ze slušnosti, protože jsme za dárky i za pomoc naučeni poděkovat. V některých situacích to překousneme, protože víme, že vynucovat si vděčnost je neslušné stejně jako nepoděkovat.

Jindy někteří z nás zareagují: „Aspoň trochu vděčnosti, kdybys projevil. Víš, kolik času mě stálo, než jsem to sehnal? A jen abych ti udělal radost.“ Obvykle se jim dostane odpovědi: „Vždyť jsem poděkoval! Copak ti poděkovat nestačí? To si mám kleknout na kolena a klanět se ti?“ O klekání na kolena nikdo nestojí. Ale pouhé poděkování stačit nemusí. Poděkování samo o sobě není vděčnost, je jen jejím projevem. Podle psychologa Jara Křivohlavého je poděkování nejjednodušší formou projevu vděčnosti, ovšem od vděčnosti se liší. Největší rozdíl je v prožitku. Poděkování může být – a často bývá – jen formální. Může to být jen naučená reakce.

Vděčnost jako emoce

Děkování a poděkování je podle Jara Křivohlavého v podstatě myšlenkovým projevem, naučeným chováním, zatímco vděčnost je složitějším osobnostním jevem. Vděčnost má emocionální charakter a morální hloubku. Vděčnost znamená, že jsme si uvědomili a pochopili, co pro nás druhý udělal. Někteří z nás oplácejí dar darem, protože takzvaně nechtějí být nikomu nic dlužní, ovšem to ještě samo o sobě neznamená, že jsou vděční. Můžou se vděčně pouze chovat, ačkoli stranou říkají: „Sakra, dostali jsme od nich dárek, teď abychom jim také něco dali.“ Pravdou je, že ne každý dárek přijde vhod a potěší a za danajské dary je těžké pociťovat vděčnost. Rovněž můžeme těžko pociťovat vděčnost za dar, kterým si nás chce druhý koupit, naklonit na svoji stranu.

Můžeme ho přijmout a poděkovat, ale k vděčnosti není důvod. Filozof Adam Smith už v 18. století tvrdil, že lidé občas tápou v tom, za co být vděční a za co ne, a nabízel prostou radu: Podívejte se vždy na dar nebo událost očima nestranné osoby. Zkuste si představit, že stojíte stranou a sledujete dva lidi, z nichž jeden dává (pomáhá) a druhý bere (přijímá pomoc). To vám pomůže. Současný psycholog Robert A. Emmons definuje vděčnost takto: „Vděčnost je emocionální odpovědí na dar. Je kladným zhodnocením toho, co se stalo, když byl někdo obdarován altruistickým činem.“

Vděčnost však nemá pouze jednu podobu. Nejčastěji se mluví o vděčnosti mezi lidmi, ale můžeme pociťovat i širší, hlubší a obecnější vděčnost. Příkladem může být Kantův zážitek při pohledu na hvězdnou oblohu. Nebo ji můžeme cítit při pohledu na dítě, na partnera, na zvíře, za to, že jsme zdraví, a podobně. Ne každá vděčnost je však vědomá. Můžeme vděčnost cítit, aniž bychom o ní přemýšleli a nějak si ji pro sebe formulovali.

Vyšší a nižší dispozice

Existují názory založené na psychologických výzkumech, že k vděčnosti máme určité dispozice. Že se rodíme s jistou úrovní osobnostního rysu vděčnosti, a proto někteří z nás prokazují vděčnost přirozeněji a s větší lehkostí, zatímco pro jiné je složité vůbec poděkovat, ačkoli prošli běžnou výchovou a znají pravidla společenského chování. Lidé s vyšší mírou dispozice k vděčnosti jsou prý charakterističtí výraznější kladnou emocionalitou, vyšší mírou pocitu pohody a životní spokojenosti, jsou méně zaměření na materiální hodnoty a jsou také výrazněji prosociálně orientovaní.

Jsou empatičtější, citlivější k druhým, ochotnější, přejícní a častěji odpouštějí. Psycholožka Barbara L. Frederickson říká: „Vděční lidé jsou tvořiví. Projevuje se to nejen ve vynalézavých způsobech dávání darů těm, kteří je podarovali určitým ‚dobrem‘, a ve vynalézavosti, jak druhým lidem udělat radost, ale i v tom, že mají širší paletu dobrých vztahů k lidem.“ Typická je pro ně velkorysost. Člověk, který je přirozeně vděčný, je zároveň mnohem shovívavější k málo vděčným projevům ostatních než člověk, který bere pomoc od ostatních jako samozřejmou, za což není třeba vděčnost pociťovat.

Lidé s nižší mírou dispozice k vděčnosti vyžadují od ostatních vděčnost častěji než lidé, jejichž míra dispozic k vděčnosti je vyšší. „Taková je přesně moje matka,“ říká třicetiletá Jana. „Je hodná, starostlivá, ale za všechno, co pro někoho udělá, vyžaduje vděčnost, ale sama ji moc neopětuje. My všichni jsme jí vděční, že když se u ní sejdeme se sourozenci a našimi rodinami, vyváří a hraje si s dětmi, ale jí to nestačí. Ona chce spoustu vděčnosti. Chce, abychom všichni viděli, kolik jí veškerá starost stála práce, jak je utahaná, a přesto se pro nás může roztrhnout, a abychom ji litovali a opakovali jí, jak je báječná a jak si toho vážíme. Snažíme se svoji vděčnost vyjádřit tím, že jí nabízíme pomoc s úklidem, nádobím, vařením, nakupováním, ale to vždycky odmítne. Ale když ji vezmeme třeba na dovolenou k moři nebo jí pořídíme něco hodnotnějšího do domácnosti, sama vděčnost projevit neumí. Možná ji cítí, nerada bych jí křivdila, a jenom ji neumí dávat najevo, ale pak by se to měla naučit.“

Deník vděčnosti

Ačkoli máme k projevování vděčnosti vyšší či nižší dispozice, záleží i na výchovném prostředí, ze kterého pocházíme, a konečně na nás samých, jak a jestli vůbec budeme v dospělosti vděčnost pociťovat a projevovat. Odborníci zabývající se vděčností jsou přesvědčeni, že coby emoce a určitý životní postoj se dá alespoň částečně naučit. Problém je, že řada lidí si plete vděčnost s patolízalstvím, a proto ji odmítá.

Skutečná vděčnost ovšem nemá s podlézavostí ani s patolízalstvím nic společného. Patolízal jedná s určitým cílem – z nějakého důvodu (těch důvodů může být mnoho) se snaží vloudit do přízně druhého a dělá to pomocí lichotek, poklonkování, drobných dárků a podobně. Vděčnost je stav, kdy pociťujeme radost. Kdy máme příjemný pocit, že pro nás někdo něco udělal nebo – v případě širší, obecnější vděčnosti – z toho, že jsme na světě a máme se dobře. Vděčnost je podle mnohých filozofů a psychologů morální ctnost. Člověk, který je vděčný, lépe rozumí nejen lidem kolem, mezilidským vztahů, ale i zvířatům a přírodě. A naopak člověk, který dobře rozumí lidem, má vztah ke zvířatům a je empatický, je vděčnější.

A jak se vděčnost naučit? Na to je několik metod. Psychologové Robert A. Emmons a Michael E. McCullough, autoři mnoha studií a výzkumů týkajících se vděčnosti, doporučují vést si tzv. deník vděčnosti. Provedení je snadné – budete si psát, co jste zažili hezkého, co vás potěšilo, přičemž je jenom na vás, jestli to bude něco velkého nebo nepatrná „maličkost“. Tím, že takovou událost hledáte, o svých prožitcích a vztazích musíte přemýšlet.

Podle autorů metody toto přemýšlení vede k zjištění, že ne všechno, co od druhých (potažmo od života) dostáváme, je samozřejmé a že je třeba si občas něčeho vážit. Tedy být vděčný. Zkuste to. Možná si uvědomíte, že s partnerem (i dalšími lidmi z vašeho okolí) to není zas tak zlé, jak se vám poslední dobou zdá, a že pro vás dělá spoustu věcí, kterých jste si jenom nevšimli. Za zlepšení vztahů to stojí.

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)

Autor článku: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění