O komunikaci aneb není to tak jednoduché

Všichni komunikujeme a velmi se snažíme, aby nám bylo rozuměno a abychom dosáhli toho, co potřebujeme k všeobecné spokojenosti. Nemilou a komplikující skutečností však je, že málokdy komunikujeme takovým způsobem, který by byl skutečně nosný...
O komunikaci aneb není to tak jednoduché
14.5.2009 0:00 |

Často se stává, a všichni máme tu zkušenost, že člověk, se kterým mluvíme nepochopí, co jsme měli na mysli a odpovídá na něco úplně jiného. Někdo nám dokonce podsouvá něco, co jsme nikdy neřekli, úmysly, které jsme neměli, apod.… A pak ty následky!

Umění naslouchat a jak to vypadá, když se neslyšíme


Z naší lektorské a psychoterapeutické praxe máme zkušenost, že lidé neumí nebo zapomínají poslouchat. Máme tím na mysli skutečně poslouchat tzn. snažit se pochopit, co mi druhý chce sdělit, namísto přemýšlení o tom, co mu na to chci já říci, odpovědět.

Zdá se, jako bychom ztráceli přirozenou zvědavost a přestáváme se druhých ptát a poslouchat. Přitom je to tak jednoduché, každý touží po tom, aby ho někdo poslouchal. Všichni chceme být vyslyšeni, pochopeni, všichni chceme sdílet svoje životy s někým, koho zajímáme. Chceme, aby na nás byl někdo zvědavý.

Skutečnost je však taková, že často neumíme dopřát sluchu ani naším nejbližším. Místo na toho druhého buď myslíme na své věci, nebo máme tendenci vymýšlet řešení. V horším případě můžeme také podlehnout dojmu, že v tom, co druhý říká je skryta výčitka nebo že to říká, aby nás k něčemu dotlačil. Pak často jednáme, jakoby to byla pravda, neptáme se, neověřujeme, jdeme rovnou do útoku, který může vyvolat a často také vyvolává konflikt.

Jinými slovy se dá říci, že neposlouchání, špatná interpretace či nedostatečná informace mají tu moc vyvolat mezi námi zbytečné problémy, které mohou přejít v dlouhodobě trvající konflikty. Pro situaci konfliktu je typické to, že každý z účastníků se cítí být uražen, ponížen, napaden apod. A v takové situaci je pochopitelné, že se snažíme bránit. Proto častý scénář hádek a konfliktů je takový, že z pohledu obou stran si začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal….

Jak komunikaci využít?

Přitom komunikace by měla a mohla sloužit k něčemu zcela jinému, k něčemu přirozenému, příjemnému a zdánlivě samozřejmému, co taky dobře známe. Může nám sloužit ke sblížení, k pomoci druhému, ke sdílení a ulehčení, nebo například ke společnému hledání oboustranně výhodných variant řešení.
 
Komunikace může velmi účinně sloužit a nepochybně slouží k domlouvání dohody, kompromisu, objevování dosud netušených a nečekaných pohledů na věc, které bychom bez přispění komunikace s druhým člověkem nikdy nebyli schopni nahlédnout. Vždyť právě v komunikaci je jedinečná příležitost využít našich jinakostí, individualit a osobních zkušeností k vzájemnému obohacení a kreativnímu rozvíjení nových nápadů. Ať už se jedná o tvůrčí pracovní tým, nebo budování rodinného hnízda.

Komunikační zlozvyky


Aby to tak mohlo být a komunikace nám byla opravdu užitečná, je dobré se vyhnout některým reakcím, které nikdy nefungovaly a z logiky věci ani fungovat nemohly. Tyto nefunkční reakce jsou přesto mezi lidmi často používány. Je to například kritizování, obviňování a výčitky („Máš mě vůbec rád?“, „Ty mě nikdy neposloucháš.“, „Maminka měla pravdu!“), přikazování, doporučování či dobře míněné rady, za kterými se zpravidla rovněž skrývá výčitka („Kdybys dělal, co ti říkám, neměl bys teď problém.“).

Jsou samozřejmě situace, obvykle např. v zaměstnaní, kdy je na místě zadávání úkolů, ale i to se dá dělat jinak než nepříjemným způsobem („Prostě to udělej a nediskutuj, tvůj názor nikoho nezajímá“). Kdo nechce diskutovat, nic se nedozví, ani důvody, proč podřízený nakonec nevykonal, co se po něm chtělo, nebo to vykonal po svém. A to může být škoda, diskuse o tom, proč právě takto úkol nechce či nemůžu splnit může být zajímavá a přínosná pro obě strany.

K dalším našim komunikačním zlozvykům patří výhružky. To je zvláště agresivní způsob, jak se domoci svého. Může se to i krátkodobě povést, ale s komunikací ve smyslu domlouvání to samozřejmě nemá nic společného. Napomínání a moralizování je taky velmi nerespektující projev, jímž dáváme najevo, že nás druhý vlastně nezajímá, jen chceme, aby se choval dle našich představ („Takové chování se k tvému věku absolutně nehodí.“, „Takto se nechová matka dítěte!“). Hodně častým nešvarem je také diagnostikování.
 
Jakmile jsme v úzkých, stávají se z nás najednou experti na lidské charaktery, někdy i laičtí psychiatři. Říkáme takové věci jako „Když ty jsi taková citlivá.“ nebo „On je prostě psychopat. “ v horším případě „Ty jsi vlastně nikdy nebyl normální“ apod. Zdá se, že na to ani nepotřebujeme odborníka na komunikaci, stačí se jen trochu zamyslet, co takové řeči v příjemci asi vyvolávají, aby nám došlo, že snaze domluvit se, to jistě nepřidá. Podobně asi ani v případě vysmívání se a zahanbování druhého zřejmě není třeba dlouze vysvětlovat, proč to není pro úspěšnou domluvu vhodná strategie. Ale ani plané sliby nebo utěšování nic moc neřeší. K takovým reakcím nás vede zpravidla bezmoc, pomáháme tím víc sobě, bráníme se.

Jak se lépe domlouvat?


Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k druhému člověku. Je užitečné být zvědavý na to, co ten druhý vlastně prožívá. Pomůže nám naslouchání spojené s doptáváním se na jeho potřeby a aktivní hledání toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k jejich naplnění mohou být řešením situace a zároveň mohou přinést radost a užitek oběma stranám, přestože zpočátku to vypadalo, že stojí proti sobě. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny.

Domlouvat se s druhými není snadné, ale je to námaha, která se zpravidla vyplácí. Vždyť kdo by nechtěl žít v pohodových vztazích, klidné a vstřícné atmosféře. Ano, musejí být na to dva, ale začít lze vždy jen u sebe!

Autoři: MUDr. Olga Kunertová, PhDr. Kateřina Vrtělová
Konzultační a vzdělávací skupina Gaudia

14. května 2009

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění