Odpouštět neumím a nechci!

Všechno špatné, co se stane, vás velmi zasáhne a křivdy ve vás zůstávají hluboce zakořeněné. Jak se naučit odpouštět těm, kteří vám ublížili? A co když jim vlastně odpustit nechcete?
Odpouštět neumím a nechci!
19.10.2010 0:00 |

Podrazil vás někdo blízký a teď k sobě marně hledáte cestu? „Odpuštění je způsob, jak zabránit, aby nám minulost diktovala, jak má vypadat budoucnost,“ říká profesor religionistiky a autor knihy The Worlds Religions Huston Smith. Potvrzuje to i psycholog Petr Šmolka: „Umění doopravdy odpouštět je dar, nikoli projev slabosti,“ říká a dodává: „Prvním krokem k nalezení daru odpuštění bývá poznání, že absencí odpuštění netrestáme ,viníka‘, ale především sami sebe.

Dalším pak je umění zasadit to, co bychom odpustit chtěli a měli, do nějakého širšího kontextu. Až v něm můžeme mnohdy plně porozumět skrytým motivům pro nás zraňujícího jednání druhých.“ Jinými slovy je dobré si ujasnit, do jaké míry vám dotyčný skutečně ublížil - nešlo náhodou o ránu do „citlivého místa“, o kterém však druhý nemá ani tušení?


Petr Šmolka vypráví následující přítext: běh: „Nedávno jsem byl na pohřbu bývalé kolegyně. Měla vždy, ohleduplně řečeno, dosti komplikovanou povahu. Loučil se s ní biskup Václav Malý. Ve své řeči použil větu, která ji popsala možná lépe než rozsáhlé psychologické posouzení: ,Vždy těžko odpouštěla druhým, jakož i sobě samé.‘ Často jde opravdu o spojité nádoby, kdy odpuštění sobě samému může být cestou k odpuštění druhým.“

Na naši schopnost odpouštět má vliv řada faktorů: výchova, sebepojetí, zkušenosti, kterými člověk prošel, ale i fáze života, ve které se právě nachází. Tentýž člověk se s podobnou křivdou jinak vyrovnává ve dvaceti a jinak po čtyřicítce. Řadě lidí brání ve schopnosti odpouštět to, že si v sobě do dospělosti uchovávají ublížené „vnitřní dítě“ - třeba pokud je rodiče hodně kritizovali.

„Jestliže se rozhodneme s vnitřním dítětem bojovat sami, pak pomáhá, pokud se nám podaří nahromaděné křivdy a zranění tzv. externalizovat: můžeme se z nich vypsat, můžeme je namalovat nebo vysochat. Průvan v muzeu křivd lze udělat i tak, že si je pojmenujeme, sepíšeme jejich názvy na kartičky a ty pak ,pohřbíme‘ - buď do země, nebo případně i žehem,“ radí odborník. Podle něj jsou odpuštění nejsnáze schopni lidé osobnostně zralí s přiměřenou sebedůvěrou, protože dokážou akceptovat určité chyby druhých, aniž by to narušilo jejich sebeúctu. Lidé až přehnaně citliví k osobním zraněním a kritice mívají s odpuštěním problém.

Říká se, že chybovat je lidské a odpouštět božské, nicméně jsou křivdy, například sexuální zneužívání v dětství, které lidé odpustit nedokážou, nebo třeba ani nechtějí. „Cestou k jejich zvládnutí je pak tzv. zapouzdření, aby nás nerozežíraly zevnitř. To je však úkol, s nímž si jen málokdo umí poradit bez odborné pomoci,“ říká Petr Šmolka. Každopádně je důležité se o to pokusit, protože potlačování zlosti a pocitů může vést mimo jiné i k psychosomatickým problémům. A pokud se člověk snaží na událost pouze zapomenout, nelze to považovat za odpuštění ani za vyřešení situace.

Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)

Autor článku: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění