Partner v depresi

„Nic mi nejde, nic mě nebaví, zase mám náladu bez nálady a trvá to už několik týdnů. Propadám beznaději a ptám se, má-li můj život a moje práce vůbec nějaký smysl,“ napsal malíř Vincent van Gogh o depresi, která ho trápila, svému bratru Theovi v jednom ze svých dopisů.
Partner v depresi
11.7.2011 0:00 |

Deprese není pouhá špatná nálada. Není to stres, který vcelku často všichni zažíváme. Ani občasný smutek, který tu a tam přepadá každého z nás a pro který se slovo „deprese“ v hovorové řeči užívá. Skutečná deprese je nemoc, a to velmi závažná. Ti, kdo jí trpí, zažívají víc než sklíčenost, zažívají skutečnou psychickou bolest.

Náročné je to sice hlavně pro ně, ale nelze zapomínat ani na jejich nejbližší. Jaké to je, když partner (nebo někdo z rodiny) trpí depresí? Dá se vůbec najít společná řeč? A jak se k depresivnímu partnerovi chovat, aby se jeho stavy nehoršily a vztah se neřítil do propasti?



Na vlastní kůži Tomášovi je čtyřicet, vystudoval matematiku a už v době studií si našel o pět let mladší životní partnerku, se kterou žije dodnes. Zatímco on je společenský, ona trpí dlouhodobě depresemi a sociální fobií. Na první pohled fungují vcelku normálně, ale jak to vypadá na pohled druhý? „Když se smíříte se všemi omezeními, které život s depresivním partnerem přináší, pak můžete mít stejně kvalitní vztah jako jiné páry,“ říká.

„Právě tohle smíření se s tím, že je partner nemocný, je nejtěžší a spousta lidí s podobnou zkušeností to nedokáže, jak jsem kdysi zjistil na skupinové terapii, které jsme se s partnerkou účastnili. Většina lidí dokáže pochopit nemoc fyzickou, protože nějakou fyzickou bolest jsme zažili všichni. S psychickou bolestí je to horší. Velký smutek lidé také zažívají, ale opakované hluboké deprese jsou jiné. Partneři a příbuzní depresivních jedinců mají pocit, že když smutek zvládli oni, pak ti druzí musí také, a že když se jim to nedaří, jsou to slaboši. Mně trvalo léta, než jsem pochopil, že moje partnerka není slaboch. Zažili jsme krušné časy, ale protože jsme se nepřestali mít rádi, společnou řeč jsme našli. Chce to ale spoustu pochopení a kompromisů.“

Pochopení nedokázala mít čtyřiatřicetiletá Albína, která žila s depresivním partnerem pět let. „Déle to nešlo,“ zdůrazňuje. „Už těch pět bylo maximum a skoro jsem se zbláznila já. Partner trpěl bipolární poruchou, a přestože bral léky, jeho stavy se někdy projevovaly ve zvýšené míře. Nikdy nebylo jasné, co udělá za chvíli, jestli se propadne do apatie, nebo vybere účet a nakoupí nesmyslné a nepotřebné věci. Když byl v depresi, nevedli jsme navíc žádný sexuální život, protože on ho nebyl schopen, což mě frustrovalo, pokud to trvalo moc dlouho. Vím, že na tom byl psychicky mnohem hůř než já, protože já jsem oproti němu byla pořád zdravá, ale i mě to psychicky strašlivě vyčerpávalo a přestala jsem mít sílu bojovat a snášet to dál. Měla jsem za to, že kdyby se víc snažil, pak by se vyléčil, nebo by se aspoň jeho stav zlepšil. Nakonec jsem si řekla, že i když svým odchodem srazím partnera dolů, musím to udělat, jestli nechci skončit dole já.“

Stovky mylných představ

Podle odborníků existují stovky mylných představ o hluboké depresi. Většina z nich vychází z nevědomosti a pak také, jak se zmínil Tomáš, z toho, že kdo stav hluboké deprese nezažil na vlastní kůži, může se pochopením jenom přiblížit. Život s depresivním partnerem skutečně v žádném případě není jednoduchý, což potvrzuje šestadvacetiletá Nina.

„Mám za sebou pár vztahů, ale pokaždé jsem z nich vycouvala, protože jsem si uvědomovala, že partnerovi nikdy nedám, co potřebuje. Těžko lze po někom chtít, aby se mnou snášel všechny ty výkyvy nahoru a dolů.“ Doktor Louis Bertagna, jeden z nejlepších francouzských odborníků na bipolární poruchu, o partnerství, v nichž jeden z partnerů trpí depresí, tvrdí: „Setkáváme se s lidmi, kteří po deseti nebo dvaceti letech a navzdory zřejmým, a dokonce velmi výrazným změnám nálady a chování partnera nechápou a nikdy nepochopí. Kategoricky prohlašují, že nikdy neuvěří, že tak silná osobnost by nedokázala takové situace zvládnout… Tihle lidé zkrátka zavírají oči před depresí a je marné doufat, že se někdy změní!“

Mezilidské vztahy

Autoři Ján Praško, Hana Prašková a Jana Prašková v knize Deprese a jak ji zvládat, uvádějí: „Deprese vzniká v kontextu mezilidských vztahů. Hodně depresivních osob má obavy ve vztazích k jiným lidem. Tyto obavy mohou být vyjádřené různými způsoby. Někteří lidé jsou nešťastní nebo nespokojení v manželských vztazích anebo v jiném blízkém vztahu. Někteří se cítí napjatí a úzkostní, pokud jsou s cizími lidmi, hlavně když je jich více. Většina má těžkosti se sebeprosazením (např. říci ,ne‘ na neoprávněný požadavek) nebo otevřeností při vyjadřování negativních i pozitivních pocitů. Dalším problémem jsou pocity osamělosti a nedostatku lásky, paradoxně často u lidí, kteří se sami izolují. Jedním z největších vztahových problémů je závislost na druhých.

Řada depresivních lidí je velmi závislá na hodnocení druhými. S tím souvisí neschopnost odměnit sebe sama a očekávání, že odměna a ocenění přijdou z okolí. K depresi patří nadměrná potřeba povzbuzování a oceňování a špatné snášení kritiky, chladu či odmítnutí. Dalším projevem závislosti je snížená schopnost zorganizovat si svůj program. Naopak časté je očekávání, že program bude určován blízkými lidmi. Depresivní nálada a chování, které jsou většinou dobře patrné pro okolí, vyvolávají různé reakce. Nejčastější reakcí je soucit. Soucit je samozřejmě namístě, avšak přehnaný soucit nepomáhá, naopak škodí, prohlubuje úzkost i depresi, utvrzuje je. Vede u trpícího člověka k automatickým negativním myšlenkám typu: ,Všichni na mně vidí, jak je mi špatně.‘ ,Když mě tak litují, je to se mnou asi opravdu hrozné.‘

Jiným typem reakce je agrese. Nadávání, nucení, aby se postižený vzchopil, a trestání pochopitelně příznaky zhoršují. Chování, kterým okolí může pomoci, je jiné. Vyžaduje trpělivost, laskavost, ohledy a vcítění se do pacientova stavu. Pochopení mobilizuje aktivitu postiženého. Blízkým také umožňuje uvažovat o možnostech, jak pomoci. Přehnaný soucit naopak negativní prožitky posiluje. ,Pseudopomocí‘ je také falešné posilování typu: ,Neboj se, zakrátko ti bude dobře‘ nebo ,Když se budeš snažit, dostaneš se z toho.‘ Svědčí o nedostatku pochopení nebo o bezradnosti toho, kdo to říká. Podobně jako nadměrné litování, i falešné posilování může nakrátko postiženému ulevit, dlouhodobě však nepomáhá.“

Sto milionů nemocných

Deprese je definována jako závažné onemocnění celého těla trvající minimálně několik týdnů. Postihuje celý organismus, nervovou soustavu, duševní složku, myšlení i chování a neléčená způsobuje rozvrácení všech řídicích systémů – neuropsychického, endokrinního i imunitního. Ovlivňuje spánek, chuť k jídlu, pocity vůči sobě samému i způsob, jak uvažujeme o lidech a věcech kolem a jak k nim přistupujeme.

Chorobně smutná nálada je jen jedním z projevů této poruchy, ovšem nemocný může být i mrzutý, podrážděný a téměř vždy se objevuje špatně zvladatelná úzkost. Mezi další typické příznaky deprese patří negativní pohled na sebe a sebepodceňující myšlenky, pocity beznaděje, sebeobviňování, ztráta smyslu života, ztráta zájmu o partnera, rodinu i o věci kolem sebe včetně těch, které nemocné dříve těšily. Dále ztráta radosti, nespavost nebo spavost i během dne, pokles energie, únava, malátnost, nezájem o sexuální život, neschopnost se přinutit k jakékoli činnosti, myšlenky na smrt nebo sebevraždu, pokusy o sebevraždu, neklid, nervozita, potíže se soustředěním, zapamatováním si, problémy s rozhodováním, přetrvávající tělesné příznaky, jako je například bolest hlavy, poruchy trávení a další.

Někdy se deprese rozlišuje na lehkou, středně těžkou a těžkou, ovšem ani lehčí forma deprese by se neměla v žádném případě bagatelizovat a podceňovat, protože k hluboké depresi bývá jenom krůček. Na světě žije podle odborníků přibližně sto milionů lidí, kteří trpí depresí. Lékaři odhadují, že u každého šestého člověka se aspoň jednou za život objeví klinicky významná porucha nálady, která může mít závažné následky. Přibližně patnáct procent lidí trpících depresemi má sebevražedné sklony a podle odborníků jsou nejčastějšími příčinami sebevražd právě hluboké deprese. Přestože laici mluví o tom, že počet lidí s depresí stoupá, a dávají to za vinu modernímu životnímu stylu, výzkumná studie, která se prováděla v USA, prokázala, že depresivních nemocných nepřibývá a že se deprese velmi často zaměňuje za smutek, stres, frustraci nebo úzkost. Zvýšil se pouze počet lidí, kteří se přestali za své problémy stydět a kteří se léčí. Depresí může kdykoli onemocnět úplně každý z nás, není to nemoc závislá na povolání, vzdělání ani věku.

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)

Autor článku: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Lida | 28.4.2013 10:51

Re: Re: Partner v depresi jsem já

Anonym | 29.11.2012 18:08

Re: Partner v depresi jsem já

Nux | 12.7.2011 18:23

Partner v depresi jsem já

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění