Perfekcionismus? Bez chybičky, ale bez života

Perfekcionista věnuje veškerou energii na to, aby vše běželo jako na drátkách. Pohled za fasádu Potěmkinovy vesnice však může být šokující. Vyčerpaný chudák se třese hrůzou, že udělá chybu. Špatná zpráva je, že se to dřív nebo později stane.
Perfekcionismus? Bez chybičky, ale bez života
10.6.2015 17:00 |

Perfekcionismus má mnoho podob: od zmíněného nutkavého zabývání se možnými chybami přes pochybování o svých schopnostech až po přehnaná očekávání od sebe sama, a často také od ostatních lidí. Puntičkář lpí na organizaci (času, práce, volného času a vůbec všeho), takže spontánnost je pro něj div ne sprosté slovo.

Přitom, přiznejme si to hned na začátku – dokonalost je chiméra. Lidského konání se netýká, jako o dokonalé můžeme mluvit snad jen o přírodě. Je pravda, že i v životě do sebe obvykle všechno zapadá, ale jen pokud si dovolíme plynout a jsme spojeni sami se sebou. Problém nastává v okamžiku, kdy se z nějakého důvodu nepřijímáme (se všemi talenty a dary) a začneme hledat dokonalost ve vnějším světě. Rázem se ocitneme v pasti, protože ji nelze objektivně změřit – každý si pod „perfektním“ představujeme něco jiného. Perfekcionistovo úsilí vyhovět všem je tedy předem odsouzeno k nezdaru.

DOKONALÁ ADAPTACE

A že mu dnešní společnost předkládá velké výzvy! Reklamy nám denně servírují příděl dokonalých těl, média nás zásobují příběhy „nadlidí“, žen, které jsou přes den výkonnými manažerkami, po příchodu z práce vaří teplé večeře a věnují se dětem a po večerce se mění ve vášnivé milenky. Muži samozřejmě nesmějí zaostávat, ostatně být v noci něžným milencem a přes den úspěšným podnikatelem a obětavým tátou je přece hračka, ne?

„Renesanční ideál krásy a harmonie těla a mysli, tedy fyzické zdraví, krása, módou diktovaná štíhlost a zároveň duševní a duchovní kvality, vzdělání, široký rozhled, rozmanité zájmy a podobně, již není pouze ideálem, ale téměř povinností dnešního člověka. Zdá se, že perfekcionismus lze chápat jako jednu z forem adaptace na rostoucí požadavky dnešního světa,“ píše ve své diplomové práci studentka psychologie Karolina Stopková. A taková adaptace může probíhat různě, jak zmiňuje autorka dále:

„Ve své pozitivní a zdravé formě může perfekcionismus vést k dosahování lepších výkonů a naplňování vyšších cílů, k rozvoji osobnosti a plnějšímu využití duševního a duchovního, ale i fyzického potenciálu. Na druhé straně může snadno vlivem různých osobnostních, konstitučních i vnějších faktorů přejít v negativní, neurotickou, kontraproduktivní a paralyzující formu myšlení, prožívání a chování.“

VYSOKÁ LAŤKA

Kudy tedy vede dělicí čára mezi lidmi konstruktivně usilujícími o dokonalost v rámci vlastního růstu a těmi, které snaha být perfektní naopak ničí? Podle psychologa D. E. Hamacheka mají ti prvně jmenovaní vysoké osobní standardy, jsou sebevědomí, systematičtí a ambiciózní, také oplývají velkou mírou organizovanosti. Nicméně se dovedou těšit z výsledků své práce, a to i ve vztahu k sobě. Jinými slovy, je jim šumafuk, co si o nich myslí ostatní, oni zkrátka chtějí dostát vlastním vysokým nárokům. Je pravda, že na nároky bývají zvyklí z původní rodiny, avšak rodiče jim dávali pozitivní zpětnou vazbu.

„Destruktivní“ perfekcionisté na rozdíl od nich nikdy nemají pocit, že by na vysoko nastavenou laťku dosáhli a neustále je svazuje strach z nedokonalosti a z chyb. Sami sebe si necení, soustředí se na naplnění očekávání druhých. Být perfektní pro ně není vnitřní potřeba, žene je k tomu strach ze selhání a ztráty lásky či úcty ostatních. V dětství se naučili, že bez výkonu není láska. Rodiče bohužel považovali jejich úsilí za samozřejmé a nijak je neoceňovali.

RUB PERFEKCIONISMU

Nadprůměrný výkon spojený se stresem samozřejmě není zadarmo. Z mnoha výzkumů vyplývá, že perfekcionisté za něj často platí depresemi, neurózou, sexuálními poruchami nebo poruchami příjmu potravy, bolestmi hlavy, bolestí a tlakem na hrudi i žaludečními vředy. Jejich nikdy nekončící úzkost a strach ze selhání je také častěji doženou k rozvodu nebo až k sebevraždě. Žít po jejich boku je vyčerpávající a zničující. „Despoticky vyžadovat po svém okolí, rodině, partnerovi to, co já, perfekcionista, považuji za standard, mohou ostatní brát jako neúměrné a pro ně zbytečné a obtěžující,“ říká psychoterapeutka Lucie Horníková.

„Pokud nedojde ke shodě, může být soužití velmi nepříjemné a otravné pro obě strany a život s puntičkářem se velmi snadno zvrtne v peklo. Tím spíš, pokud už jde o nemoc, obsedantní poruchu například.“ A co platí pro soukromí, platí i pro práci. Jak píše Simone Janson ve své knize „Jak nebýt perfektní, ale úspěšný“, lidé se sklonem k perfekcionismu jsou sice zpravidla pracovití, cílevědomí a průbojní, ovšem postupem času, poté, co si pro firmu neustále sahají až na hranice svých možností, ale stále berou stejný plat (zatímco ostatní je v kariéře předbíhají), si mnoho z nich uvědomí, že i když se po nich žádá perfektní práce, není to všechno. Výkon na 110 procent totiž neznamená automaticky úspěch a povýšení!

A ačkoli by se mohlo zdát, že pro šéfa je terno zaměstnávat perfekcionistu, bývá to úplně naopak: „Perfekcionisté s oblibou dlouhé hodiny dumají o problému, doslova přehrabují argumenty sem a tam, malují si v duchu ty nejpesimističtější výsledky. Nakonec ale málokdy dospějí k výsledku a neustále před sebou sunou důležitá rozhodnutí. Pracují často do úmoru, ovšem jsou přitom neefektivní, protože jen obtížně dokážou odlišit důležité věci od nedůležitých.“ A jak Janson dodává, neoblíbení jsou u nadřízených i u kolegů, protože mají sklon neustále někoho kritizovat, chtějí být vždy nejlepší, jsou nedůvěřiví a chtějí všechno kontrolovat.

Často se stává, že perfekcionismus se objevuje jen v některé životní oblasti. „Například člověk, který v práci platí za detailistu a puntičkáře, je ve svém domácím prostředí neskutečný bordelář,“ podotýká psychoterapeutka Horníková. „Možná chce v práci udělat dobrý dojem na okolí, a doma se mu rodina raději částečně přizpůsobuje.“

KUDY Z PEKLA VEN

Samozřejmě největší peklo má perfekcionista sám se sebou. Cesta ven vede přes postupné uvolňování, pouštění kontroly a ocenění sebe sama. Pro puntičkáře je důležité dávat si realistické a dosažitelné cíle, jež budou zohledňovat jeho potřeby, nikoli cizí. Měl by se soustředit na svoje úkoly a nepracovat za ostatní, zaměřit se na pozitivní výsledky, zpočátku třeba i drobné (i účast v semifinále je přece důvod k radosti). Ve chvíli, kdy se začne bát, že selže, je dobré, aby se zeptal sám sebe, co se stane, když výsledek nebude stoprocentní. (Kupodivu se často nestane nic.) A místo vyhýbání se chybám je konstruktivnější se raději soustředit na možné poučení z nich. Život je o radosti, ne o dokonalosti. Teprve pak je perfektní!


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Martina Coufalová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění