Postrádám emoční inteligenci

Emoční inteligence se v dnešní době stává všudypřítomným a velice trendy pojmem. Podle některých názorů je zaručeným klíčem k závratné kariéře i ke štěstí v osobním životě. Ne všichni jsme ji ale dostali do vínku stejnou měrou.
Postrádám emoční inteligenci
19.7.2011 8:00 |

Zřejmě jste již něco podobného zažili. Jedete v nacpané tramvaji. Na zastávce se do ní vřítí uspěchaný muž a rozčileně telefonuje. Je nervózní, netrpělivý, roztržitý. Na celou tramvaj křičí cosi do mobilu. Několikrát vrazí loktem do lidí kolem a ještě je pohledem zpraží za to, že si dovolují stát tak blízko. Netrpělivě poklepává nohou, každou chvilku se podívá na hodinky a podrážděně si odfrkne, že to ale trvá.

Lidé okolo automaticky poodstupují o krůček dál. Vyměňují si kritické opovržlivé pohledy. Jaký dojem vyvolal tento muž ve spolucestujících, asi ani není třeba popisovat. A jaký pocit z něho máte vy? Zaměstnali byste ho jako svého asistenta? Chtěli byste s ním sdílet kancelář? Jak ho vidíte jako manžela a otce svých dětí? Předpokládám, že tento muž vaše sympatie nadobro ztratil.

A přitom ani pořádně nevíme, kým opravdu je. Možná je inteligentní, pracovitý, má zajímavé koníčky a velkou dávku smyslu pro humor. Navíc může být i docela pohledný. Že vás to ani nenapadlo? A vlastně byste ani neměli chuť to u člověka tohoto typu na vlastní kůži zjišťovat? Není divu, muži z našeho příběhu totiž chybí jedna ze základních dovedností pro úspěšné navázání vztahů – emoční inteligence.

Porozumět emocím

Emoční inteligence, označovaná zkratkou EQ, je „nadáním na pocity“. Schopnost orientovat se ve světě emocí. Emočně inteligentní lidé v sobě nosí jakousi mapu s kompasem, díky které mají neustále přehled o tom, kde se v rámci říše emocí právě nacházejí, kde jsou lidé, s nimiž zrovna jednají, a kterým směrem by bylo vhodné vydat se dál, aby dosáhli vytyčeného cíle a na cestě příliš nebloudili. Rozumějí tomu, co se v nich právě odehrává, a dokážou se naladit na své okolí. Jako by měli při ruce neustále slovník, který jim překládá řeč emocí do řeči myšlenek.

I když v sobě lidé emoce nosí již od počátku své historie a pravděpodobně po stejnou dobu bouřlivě ovlivňují jejich chování, zájem o emoční inteligenci jakožto důležitou životní kompetenci masivně vzrostl až v 90. letech 20. století. Tou dobou publikoval americký psycholog Daniel Goleman svoji teorii, v níž tvrdil, že kromě inteligence uváděné pod kvocientem IQ existuje i další soubor vlastností, které jsou na IQ zcela nezávislé, a přesto mají nesmírný vliv na profesní úspěch a štěstí každého z nás.

„Je jedním z veřejných tajemství psychologie, že podle školního prospěchu, podle IQ nebo podle výsledků psychologických testů není možné, navzdory popularitě těchto hodnocení, spolehlivě předpovědět úspěch v životě. Nelze pochybovat o tom, že u velkých skupin lidí existuje přímý statistický vztah mezi výškou IQ a způsobem života: mnoho lidí s velmi nízkým IQ skončí v nenáročném podřízeném povolání, zatímco lidé s vysokým IQ bývají zpravidla dobře placeni – avšak to zdaleka neplatí vždy.

Z pravidla, že IQ předpovídá míru úspěšnosti, existují rozsáhlé výjimky – a je jich skutečně mnoho, možná i více než případů, které tomuto pravidlu skutečně odpovídají. IQ přispívá k faktorům určujícím úspěch v životě pouhými dvaceti procenty, což ponechává celých osmdesát procent dalším vlivům,“ vysvětluje Daniel Goleman. „A mně jde právě o klíčovou skupinu těchto ‚dalších vlastností‘, o emoční inteligenci: patří sem schopnost dokázat sám sebe motivovat a nevzdávat se tváří v tvář obtížím a frustraci, schopnost ovládat svoje pohnutky a odložit uspokojení na pozdější dobu, schopnost ovládnout svoji náladu a zabránit úzkosti a nervozitě, schopnost ovlivňovat kvalitu svého myšlení, schopnost vcítit se do situace druhého člověka a ani v těžkých chvílích neztrácet naději.“

Záruka úspěchu?

V současné době existuje velké množství studií, které dávají emoční inteligenci do kontextu s ledasčím – se životní spokojeností, s pocitem štěstí, s kvalitou manželského života, se zdravotním stavem. Emočně inteligentní lidé jsou méně náchylní k nemocem a snadněji se z nich zotavují. Odborná literatura i mnoho popularizačních článků skloňují pojem emoční inteligence zejména v souvislosti s postavením v zaměstnání.

Zdá se však, že toto pravidlo platí jen do určité míry. „Výše EQ stoupá s postavením, od spodní příčky firemního žebříčku vzhůru ke střednímu managementu. Ale nad středním managementem dochází ke strmému poklesu. Od funkce ředitele a výše klesá EQ rychleji než lyžař na ledovci. Generální ředitelé jej mají v průměru nejnižší,“ upozorňují Travis Bradberry a Jean Greavesová, zakladatelé společnosti zabývající se výzkumem a rozvojem emoční inteligence.

„Zjistili jsme, že dovednosti emoční inteligence jsou pro pracovní výkon důležitější než kterékoli jiné vůdčí schopnosti. Totéž platí pro každé pracovní zařazení: lidé s nejvyšším stupněm emoční inteligence v jakémkoli postavení dosahují lepších výsledků než jejich kolegové,“ uvádějí. Tento poznatek není až zase tak překvapivý. Pokud někdo pracuje s lidmi nebo je nucen s nimi alespoň občas komunikovat, je vcelku logické, že jeho úspěch do velké míry závisí právě na jeho vztazích s nimi.

Chceme mít kolem sebe lidi, se kterými je nám dobře a kteří v nás vyvolávají dojem, že mají situaci pod kontrolou. „Když vybírám své zaměstnance, je pro mě kromě vzdělání a pracovních zkušeností zásadní, jak na mě dotyčná osoba působí,“ říká čtyřicetiletá manažerka Hanka. „Řídím se svojí intuicí. Pokud je nesympatická mně, dost možná tak bude působit i na naše obchodní partnery, a to rozhodně nechceme.“

Patero emoční inteligence

Howard Gardner, autor konceptu mnohočetné inteligence, jehož součástí byla i takzvaná inteligence personální, popsal pět oblastí, ve kterých se emočně inteligentní lidé odlišují od svých méně zdatných kolegů. První z těchto oblastí je znalost vlastních emocí. Lidé s vysokou emoční inteligencí dokážou zaregistrovat, že se v nich něco děje, a rozpoznat, o jaké emoce se jedná. Jsou se svými pocity v kontaktu a vedou s nimi neustálý dialog. Uvědomí si, že je soused neskutečně vytočil, protože se dotkl jejich citlivého místa, ještě předtím, než by zareagovali automaticky a odkázali ho do patřičných míst, případně se na něho rovnou zuřivě vrhli. Naopak lidé „emočně tupí“ mívají obvykle v této oblasti obrovské mezery. „Pocity? K čemu?“ můžeme od nich nezřídka slýchat.

S tím souvisí i další stavební kámen emoční inteligence – schopnost své pocity zvládat a usměrňovat. Jednoduše řečeno schopnost ovládat se. Nenechat se rozčilit, nevybuchnout, nerozbrečet se na přijímacím pohovoru. Nedostatek této schopnosti se projevuje například všem známým povzdechnutím typu „Kéž bych to byla neřekla“, „Tak to jsem teda přehnala“ nebo „Co jsem to proboha udělal?!“ Zvládat své emoce je umění mistrů a každému z nás v tomto bodě jistě zbývá spousta práce.

Dobrou zprávou ale je, že se dá poměrně účinně nacvičit a vypilovat. Chce to jen zaměřit svou pozornost a vyvinout notnou dávku snahy. Někteří na to mají i své tajné finty. „Vždycky když mám sklon zareagovat pod sílou emocí, například někomu z plných plic vynadat nebo vyznat v opojení alkoholu lásku dívce, kterou jsem před hodinou poznal, na chvilku se zarazím a zkusím si představit, jak bych se na tuto situaci díval zítra. Co bych cítil při pohledu na svoje dnešní chování? Získám tak dobrou zpětnou vazbu o tom, co se chystám udělat. Už mi to ušetřilo několik pořádných trapasů,“ svěřuje se šestadvacetiletý učitel Dan.

Pokud víte, že mají vaše emoce tendenci splašit se jako divoké koně, zkuste si i vy najít nějakou osobní taktiku, jak je udržet na uzdě. Někdy pomůže i jednoduchá stopka, hluboký nádech a počítání do pěti. Dalším znakem emoční inteligence je podle Gardnera schopnost sám sebe motivovat. Umění odložit odměnu a uspokojení, dělat i věci, do kterých se mi zrovna nechce. Umění motivovat se a vést, ať už při dokončování práce, učení se cizímu jazyku, nebo při ranním vstávání. Sebemotivace je nezbytným předpokladem ke zvládání našich cílů. Nelze neustále spoléhat na druhé, že nás povzbudí, případně donutí dělat, co je třeba. Vnímavost k emocím druhých lidí je čtvrtou zásadou „patera emoční inteligence“.

Psychologové mluví o schopnosti takzvané empatie. Zajímám se o pocity druhých a pokouším se vcítit do jejich duše, obléknout si na chvilku jejich kůži. Když vím, jak se osoba, kterou mám právě před sebou, cítí, mohu patřičným způsobem zareagovat. „Vzorem empatie je pro mě kamarádka Karolína,“ vypráví třicetiletá Jitka. „Má na pocity čuch, jako by měla nějaký smysl navíc, který ostatním lidem chybí. Vždycky pozná, když se se mnou něco děje. Dokáže se mnou mluvit takovým způsobem, že za pár minut o problému už nevím ani já sama. Její hlas, gesta, to, co říká, působí jako balzám na duši. Vůbec se nedivím, že je mezi lidmi tak oblíbená.“

Karolína je možná příkladem, který se nevidí dnes a denně, schopnost empatie však v sobě může rozvíjet každý. Důležitý je především zájem o druhé a jejich emoce. Zkuste se teď podívat na lidi kolem vás. Co myslíte, jak se asi cítí? A o čem zrovna přemýšlejí?

Empatie je předpokladem i pro poslední pilíř emoční inteligence, takzvané umění mezilidských vztahů. V čem tato nauka spočívá? Měli bychom se naučit vytvářet kvalitní vztahy s druhými. Nebát se otevřít se lidem, sdílet s nimi část svého nitra, zajímat se o to, kým jsou a jak se jim daří. Bez druhých koncept emoční inteligence postrádá smysl. Důležité je hlavně najít odvahu a vydat se na cestu bádání a učení. Na rozdíl od inteligence, která je do velké míry vrozená, a tedy ovlivnitelná jen těžko, můžeme totiž s emoční nezdatností něco dělat. Jak píše Christine Wilding: „Emoční inteligenci máte v sobě. Je tam, připravená. Potřebujete se prostě naučit ji aktivovat. Dokážete to.“

Autor článku: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění