Práce, nebo život?

Lidé odjakživa touží být úspěšní. A velice často za každou cenu. Mnohdy vysávají sami sebe na úkor osobního života. Možná nevědomky, ale zato intenzivně a vytrvale. Jak ale najít zdravou rovnováhu mezi soukromým životem a prací?
Práce, nebo život?
7.11.2011 8:00 |

Podnikatel Petr začal obchodovat s realitami před pár lety. Všichni mu říkali, že trh je přesycený a že jen těžko uspěje. Ale podařilo se. „Vše začalo jít překvapivě lehce a bez problémů,“ vypráví. „Když se k vám peníze hrnou, kdo by je nebral? Práce se mi stala vším a to, že jsem neměl čas na rodinu, přátele a koníčky, bylo podřadné. Když sedaří, tak proč si pořádně nemáknout a později tak mít klid na to, peníze si užívat. Jenže po několika předchozích varováních těla sebou prostě seknete. Probudíte se až v nemocnici a nestačíte se divit,“ říká podnikatel, který má dvě dospívající děti.

Petr zvolnil, ale úplně opustit práci a najít si něco „klidnějšího“ nemohl. Na jeho příjmu závisí rodina, musí platit složenky, půjčky a vypomáhá také rodičům. „A navíc nemohu rodině říct, že si teď koupíme malé auto a budeme místo k moři jezdit do kempu,“ říká. Celou situaci vyřešil tak, že dva kolegy povýšil a sám nachod firmy jen dohlíží. „Kolegům jsem přidal práci, kompetence a samozřejmě peníze. Chtěli i finanční podíl ve firmě
a já na to přistoupil. Přestal jsem být neomezeným šéfem, vydělávám méně, ale mám víc času na rodinu a nejsem v takovém stresu,“
dodává Petr.

Kariéra? Děkuji, nechci

Šestatřicetiletá bankéřka Helena se kariéry a velké části svého ega vzdala také. Nečekala, až ji pracovní tempo skolí a až kvůli povinnostem přestane mít čas na rodinu úplně. „Šéfovi jsem jednoduše, ale po zralé úvaze, řekla, že za povýšení děkuji. Ale nepřijímám ho,“ vypráví o svém nedávném kroku mladá žena.

Společně s manželem, který pracuje jako technik, vychovává dvě školou povinné děti. „Moje vyšší pozice ve firmě by sice znamenala větší výplatu, ale i větší odpovědnost. Tedy více stresu, delší čas strávený v práci, více cestování, porad a dalších aktivit. Zavřela jsem za sebou dveře. Snad to ale rodina jednou ocení,“ dodává Helena.

Dobrý sluha, špatný pán

Co znamená touha po úspěchu? Dá se vůbec nějak definovat? Kdy je užitečná a kdy škodí? Kouč Josef Tůša věří ,že úspěchu chtějí dosahovat všichni. „Zažívat ho je skvělá zkušenost a přeji ji každému,“ říká. „Definici úspěchu by si měl vypracovat každý sám za sebe. Vyhradit si kousek času a odpovědět si sám sobě na otázky typu: Jak vůbec poznám úspěch? Kde chci, aby se projevil? Co to bude v té oblasti pro mě znamenat? Kde jinde se projeví? A co při něm zažívám?“ vyjmenovává.

Tůša uvádí, že pokud víme, k čemu směřujeme, a máme-li pojmenovány cesty, které nás k našemu cíli dovedou, lze úspěch považovat za důležitý motor průběžné motivace k dalším krokům. „Vědomí toho, že se mi v něčem daří, že se zlepšuji a mohu v tom být ještě lepší, pohání vpřed. A užitečnost úspěchu shledávám v momentě, kdy sílu tohoto
motoru umíme využít ve prospěch všech oblastí našeho života
,“ míní odborník.

Podle jeho slov nás to nejvíce táhne právě tam, kde máme úspěch. A zůstane-li jeho síla pouze v jedné oblasti, může růst na úkor ostatních, až je přehluší. „Domnívám se, že v ten
moment se pro naši rovnováhu stává úspěch škodlivým,“
dodává Tůša.

Podobný názor má psycholog Zdeněk Malhocký. Pokud podle jeho slov člověk dokáže rozpoznat, co jsou jeho silné stránky a co mu dává energii, bude pro něj mnohem snazší svůj potenciál realizovat, najít smysl ve svém životě a také v práci. „Velice jednoduše řečeno by se měl člověk řídit svým vnitřním hlasem. Když cítí, že by mu třeba nová pracovní pozice omezovala život a nemohl by se věnovat rodině, ať ji raději nepřijímá. A když naopak bude cítit, že se mu plní sen, že jej bude uspokojovat, nebo i to, že rodině vyšší plat pomůže z nesnází, ať se tomu nebrání,“ shrnuje odborník.

Některé názory na rovnováhu mezi prací a životem mohou vést k tvrzení: Po dobu, kdy člověk pracuje,téměř nežije. „Hodně lidí je přesvědčených, že jejich práce a život jsou
dvě polarity. Tenhle přístup pak vede k průměrnému životu. Polovinu času víme, co děláme, a plně si uvědomujeme, že nás to baví, že tohle je náš život.

Druhou polovinu – když jsme v práci – jako bychom nežili. Jen automaticky plníme, co se od nás očekává. Jedeme na jakéhosi autopilota,“ charakterizuje Malhocký přemýšlení lidí, kteří se vždycky nemohou dočkat, až bude „padla“. Nebylo by snad lepší žít svůj život aktivně a vědomě i tehdy, když pracujeme? To se lehko řekne – namítají mnozí z nás. „Pracuji v továrně, kde se vyrábějí zámky do automobilů. Jde o samé světové značky. Co je mi to ale platné, když mě práce absolutně nebaví. Vydělávat však musím,“ stěžuje si
dvaatřicetiletá Klára, která s manželem vychovává dvě děti. „Při práci myslím na to, až budu někde jinde a tam teprve začnu žít normální život,“ říká.

Překročení hranice

Podle spisovatele Freda Kofmana nás lidmi dělá fakt, že máme vědomí. Můžeme aktivně věnovat pozornost tomu, co je pro nás důležité, můžeme jít za svými cíli, rozhodovat se. „Učíme se odlišovat, co nás činí šťastnými, a co naopak vede k nespokojenosti. Díky
tomu si pak můžeme vytvářet smysluplný život, který vede ke štěstí, k radosti, naplněným vztahům, pocitům vnitřní integrity,“ lze si přečíst v jeho díle.

Všechno má svoji hranici, a pokud příliš mnoho pozornosti věnujeme práci a přepínáme se, hrozí nám civilizační nemoci jako infarkt myokardu,cévní mozková příhoda, hypertenze, obezita, diabetes, rakovina, předčasné stárnutí, syndrom vyhoření či zánětlivá revmatická onemocnění kloubů, únava, cukrovka a stres. Ale jakčlověk pozná, že už hranici překročil
a že mu jde při jeho pracovním tempu o zdraví?

„Je to, jako když překročíme neoznačený hraniční přechod, aniž bychom si byli vědomi toho, že už jsme v jiném státě. To poznáme až po chvíli, když se změní ráz krajiny nebo
možná až když dojdeme do první vesnice, kde jsou nápisy v cizím jazyce, či konečně když na někoho promluvíme a on nerozumí. V ten moment se zděšeně rozhlédneme, abychom udiveně zjistili, kde to vlastně jsme,“
říká Josef Tůša.

Podobně bychom mohli sledovat náš soukromý život. „A bude záležet na míře naší bdělosti, jestli dovedeme zachytit již známky vnitřního nepokoje. Nebo později, kdy nám k narozeninám přejí už jen dva lidé, zatímco ještě loni jich bylo deset. Anebo až když
se s námi rozejde partner,“ pokračuje Tůša. Prevenci vidí v pojmenování si vlastních cílů, hodnot a oblastí života, které chceme rozvíjet. „To nám pomůže se zviditelněním hranice i cest, pokterých chceme kráčet,“dodává.

Autor článku: Radek Drexler
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

sheeanna | 16.1.2012 06:04

Změna práce

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění