Přestaňte mu číst myšlenky

Umět číst myšlenky by bylo skvělé. Občas se nás někdo snaží přesvědčit, že na tom není nic těžkého, stačí se jenom vyladit na druhého. Ve skutečnosti nám to ale moc nejde a pokusy o to nám mohou pořádně zkomplikovat život a vztahy.
Přestaňte mu číst myšlenky
21.3.2016 17:00 |

Když mi šéfredaktorka zadala tento článek, zařekla jsem se, že budu pozorněji sledovat svoje myšlenky. To ráno se mě muž u snídaně zeptal: „Máš dneska hodně práce?“ Než jsem odpověděla, prolétlo mi hlavou následující: Nejspíš se ptá proto, abych odpoledne vyzvedla čistírnu. Anebo dneska přijdou konečně opravit tu pračku a někdo by měl být doma. Ale proč já? „Proč si všichni myslíte, že když pracuju z domova, nemám co dělat a můžu u toho zařídit milion věcí: uvařit, vyzvednout čistírnu, vítat opraváře? Proč se práce z domova rovná nicnedělání?“ rozkřikla jsem se. Můj muž nechápal, o čem mluvím. Prostě se mě ptal, jestli mám hodně práce, a odpověď, kterou očekával, měla být nejspíš: „Mám toho fakt šíleně a nevím, co dřív.“ Vůbec mě nenapadlo, že by se ptal třeba proto, abychom mohli zajít společně na oběd.

Ale mám i jinou historku. Druhý den jsem byla ve škole. Povedla se mi asi desetiminutová prezentace, načež jsem odevzdávala svému profesorovi seminární práci. „Děkuju. Mimochodem dneska to bylo dobré,“ řekl a k tomu povzbudivě mrknul, takže já z toho četla: „Máš talent a nemám důvod nedat ti za jedna.“ Problém není jenom v tom, že čtu myšlenky a nevinným větám podsouvám scénáře odehrávající se v mé fantazii. Potíž je i to, že historka se školou je v mém životě poměrně výjimečná. Většinou totiž ve své hlavě spřádám katastrofické scénáře, nikoli optimistické. Roli v tom podle mě hrají dvě věci. Je mnohokrát potvrzené, že většinu dne nám hlavou letí spíš negativní myšlenky. A druhá s tím souvisí: momentální nastavení mysli.

To ráno, kdy jsem odpovídala svému muži, jsem měla už od probuzení sevřený žaludek z toho, kolik mě čeká práce, a vůbec jsem neměla nápad, jak se pustit do článku, který měl za pár dnů uzávěrku. Naopak následující den ve škole jsem „vyrostla“ povedenou prezentací – a čtení myšlenek se tudíž posunulo do výrazně pozitivní roviny. Což mimochodem taky není dobře, protože to zase vytváří přehnaná očekávání. Ale v tomto případě to aspoň nekazí život druhým.

Už všechno vím

Hodně lidí předpokládá, že čtení myšlenek se týká jen žen. Ale dělají to i muži. Moje známá to nedávno vtipně ilustrovala na sociální síti, když vyfotila komunikaci se svým přítelem. Bylo v ní toto:

Ona: Máš čas? Můžu rychlou otázku?
On: Nejsi tlustá. Ještě něco dalšího?
Ona: Jo. Potřebovala jsem vědět, jak upravit záhlaví ve Wordu.

Ale vážně. Naše myšlenky jsou tvořeny tím, co jsme až doposud zažili a co se nám zapsalo do podvědomí. Naše minulá zkušenost ovlivňuje současnost. Z toho plyne, že když se mě muž v minulosti čtyřikrát zeptal, kolik mám práce, a vždycky na to navazovala prosba, abych něco udělala, přepokládám, že bude chtít zase totéž.

Americká psycholožka Nikky Martinez napsala nedávno pro portál Huffington Post článek, ve kterém říká: „Ani nespočítám, kolikrát jsem seděla naproti párům a tázala se jich, jestli se zeptali partnera, co tím, co říkal, v dané situaci doopravdy myslel. Ta odpověď je pořád stejná. Nezeptali, protože tu odpověď přece „znali“. Psycholožka Katarína Filasová Szabados souhlasí a dodává, že za čtením myšlenek je většinou schovaný postoj „už vím všechno a nemusím se nic učit“. „Čtením myšlenek se sice dostáváme do nepříjemných situací, kdy slyšíme a reagujeme na něco úplně jiného než na realitu, ale je to pohodlnější než zjišťovat skutečný stav věci.“ Takže jsme líní? Taky. Ale podle odbornice spíš málo odvážní. Většinou se neptáme hlavně z toho důvodu, že nechceme slyšet věci, které se nám nelíbí. Chybí nám prostě odvaha čelit nepříjemné pravdě. Asi na tom něco bude.

Vezměte si třeba současný trend rozcházet se po pár rande tak, že druhého prostě začnete ignorovat nebo se vymlouváte na všechny možné povinnosti. Všechny moje singl kamarádky po třicítce na to teď nadávají: dvakrát spolu někde byli, potřetí už se neozval a ony nechápou proč, takže si domýšlejí – udělaly mu něco, už ho nepřitahují a tak dále. Ale když jsem se jich nedávno zeptala, jestli by braly, kdyby jim ten důvod upřímně sdělil, několik z nich mi řeklo: „Vlastně ani ne. Slyšet, že se mu nelíbím, je totiž mnohem horší než si to myslet. A tak jako tak, stejně je to hajzl.“ Mimochodem obráceně to prý platí úplně stejně.

Pořád se ptejte

Tyhle moje kamarádky prostě razí heslo, že není nutné dělat si život horší, než jaký doopravdy je. Na to asi není co namítnout. Tedy kromě toho, že seznamování se je jen jedna kapitola života, přičemž negativní myšlenky se nám vtírají do všech dalších – manželství, práce, kamarádství, vztahy s dětmi. A často jsou zkreslené – přehánějí a ukazují nejhorší možné alternativy. Takže sebrat odvahu zjistit pravdu nejenže často znamená jediný způsob, jak doopravdy prožít život takový, jaký skutečně je, ale taky jak si zachránit zdravý rozum. Protože ono rovněž platí, že čím víc budeme těmhle negativním myšlenkám věřit, tím hůř se budeme cítit. A s námi a kvůli nám logicky i všichni kolem.

Můj muž nedávno přišel naštvaný z práce. Napřed dlouho mlčel a pak z něj vylezlo, že šéf rozeslal e-mail, ve kterém poprvé za tři roky pověřil svým zastupováním v době, kdy bude na dovolené, někoho jiného než jeho. Což můj muž četl jako: „Nejsem s tebou spokojen a připrav se, že možná úplně skončíš.“ Celý víkend jsme strávili rozebíráním, co tím Jeff asi myslel. Pochopitelně ta sobota a půlka neděle nestály za nic. Načež to manžel nevydržel a v neděli vpodvečer napsal e-mail s jasně formulovanou otázku, co se děje. A ukázalo se, že šéf má v plánu oznámit mu vyslání na nějaké důležité jednání do zahraničí. Proto mu nechtěl na bedra naložit obě věci naráz. No.

Ráda bych napsala nějaký chytrý návod, jak tyhle myšlenky odehnat nebo „vypnout“ a myslet úplně jinak. Nebo jak se soustředit jenom na to, co dotyčný doopravdy říká, a reagovat na to, co skutečně říká, a nikoli na to, co nám k tomu přihodí naše fantazie. Jenže to nejde. Jediný rozumný návod je podle Kataríny Filasové ptát se a ptát se. „A neustále si opakovat, že druhému do hlavy nevidíte a nikdy neuvidíte. Když se muž ptá, jestli toho dneska máte hodně, klidně tím v minulosti desetkrát mohl myslet, že od vás potřeboval něco zařídit. Ale nikde není jisté, že to tak myslí i dneska,“ říká a pokračuje: „Pokud se mi otázka zdá podezřelá, prostě se ptám. I s tím rizikem, že z toho může vylézt obvinění, že jsem paranoidní. Pořád lepší než žít ztracená v představách a přijít o všechny vztahy. Protože tímto fungováním se k takovému konci dá celkem rychle dobrat.“

Horší než domýšlení si, co si druhý asi myslí, už je snad jenom to, když od něj čtení myšlenek očekáváme nebo je zašifrováváme do poznámek typu „Asi toho máš dneska hodně, co?“, místo abychom přímo řekli: „Vím, že toho máš dost, ale nemohla bys prosím vyzvednout čistírnu?“ Nedá mi to nepřemýšlet, kolik vztahů nebo aspoň nepovedených rán by to asi zachránilo.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Jana LeBlanc
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

info@bezkyne.cz | 22.3.2016 11:56

Hezký článek, takový, který podněcuje myšlenky a přemýšlení.:-)

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění