Problém s pohlavní identitou

Život muže či ženy, kteří se narodí do těla opačného pohlaví, nebývá jednoduchý. Nejen v partnerských a rodinných vztazích, ale mimo jiné kvůli společenským normám. Transsexuál si svou pravou identitu obvykle uvědomí už v dětství.
Problém s pohlavní identitou
20.10.2013 8:00 |

Pro každého rodiče transsexuálního dítěte je takové zjištění šok. A projevuje se jako každá jiná šoková reakce – přicházejí výčitky, popření či hněv, proč se to stalo právě nám. Jak se v takové situaci zachovat? Podle ociálních statistik je v naší populaci lidí s podobným životním osudem velmi málo.

Přesto se však sexuologové s lidmi, kteří touží po změně pohlaví, setkávají. A čím dál tím častěji už v dětském nebo pubertálním věku. Názory na to, od kdy lze stanovit, že dítě je skutečně transsexuální, se různí. Někteří liberální odborníci například ve Skandinávii diagnostikují tuto poruchu už u velmi malých dětí předškolního věku.

Argumentují tím, že jejich klient tak nemusí zažívat krutý střet s realitou ve škole a v kolektivu vůbec. Sociálně i právně se stává jedincem opačného pohlaví. Jiní upozorňují na to, že v tak nízkém věku dítě ještě nedospělo k plnému pochopení rozdělení pohlaví.

Tlak na „vhodné“ chování

V předškolním věku může být dopad transsexuality poměrně mírný. Většinou bývá společensky tolerováno, pokud třeba chlapec nechce hrát fotbal nebo si děvče hraje s auty. Rovněž napodobování rodiče opačného pohlaví v mluvě, oblékání apod. je do jisté míry normou. V kolektivu stejně starých dětí však mladý transsexuál brzy zjišťuje, že sociální rozdíly mezi pohlavími mají velmi ostré hranice dívky si hrají spolu, mají společná témata hovoru.

Uspět v chlapeckém kolektivu také vyžaduje mírnou agresivitu, zájem o sport a tak dále. S tím, jak se dítě stává součástí veřejného života, přestává drobné výstřelky tolerovat i rodina a tlačí potomka do „vhodného“ vystupování. S přicházejícím rozvojem sexuality se pak situace ještě více komplikuje.

Dospělí v úzkých

Rodiče, kteří toto všechno prostřednictvím svého dítěte zažívají, často mívají pocit studu za neobvyklé chování potomka. Stejně tak mohou mít pocit, že potomek to všechno dělá „naschvál“, a přicházejí výčitky: „Proč nám to všechno děláš?“

Všechny tyto emoce jsou naprosto přirozené, ale zbytečné. S často hlasitě a nevybíravě najevo dávaným míněním okolí se bude muset vypořádat jak dítě, tak jeho rodina. A názory těch, kdo nás nepřijímají takové, jací jsme, snad ani nestojí za to, abychom jimi trápili. Rodiče by si měli uvědomit, že tlak, který je vyvíjen na ně, pociťuje i jejich dítě – to je ale často ještě příliš malé, aby se s ním dokázalo vyrovnat.

Pokud se vás tato situace týká a vaše dítě se vám s něčím takovým svěřilo, v první řadě si uvědomte, že to pro něj byl odvážný skok do neznáma. Odmítnutí vlastním rodičem je jedním z nejhorších strašáků, jakými se mladý člověk v takové situaci zaobírá. Nezklamte proto jeho důvěru. Dejte mu najevo, že stále zůstává vaším dítětem, i když je jiné. Nepotlačujte však ani svoje emoce, máte právo na šokovou reakci, vztek, hněv, smutek, strach z toho, co bude dál. Neobracejte je ale proti dítěti. A nestyďte se navštívit odborníka, třeba sami za sebe.

Pokud máte někoho, komu se můžete svěřit (stejně jako má vaše dítě vás), neváhejte této možnosti využít.

Co čeká vaše dítě

V České republice se k operativní změně pohlaví přistupuje nejdříve za tři roky od první návštěvy odborníka. Nejprve je nutné provést důkladnou sexuologickou diagnózu. Pokud se ukáže, že klient je skutečně transsexuálem, přistoupí se po dohodě k hormonální terapii. Dávky pohlavních hormonů způsobí u budoucích žen v těle muže růst prsou a celkové zaoblení postavy. V opačném případě začnou budoucím mužům v těle ženy růst vousy, zhrubne jim hlas atd.

Klient si změní jméno na neutrální a může (ale nemusí) požádat odbornou komisi o schválení operace vedoucí ke změně pohlaví. Některým lidem připadá takový zásah vůči jejich tělu příliš invazivní, operace je tedy jen na jeho rozhodnutí. Pokud k ní dojde, transsexuál, který změnil pohlaví, může požádat i o právní změny. Nadále je pak už u všech příslušných úřadů nově veden jako muž či žena. Právní řád nezná žádná omezení pro transsexuály, ti se tak poté mohou i oženit nebo vdát a podat si žádost o adopci dítěte. Transsexualita (neboli transsexualismus) je stav nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím.

Pohlavní identita, tedy psychická nebo společenská příslušnost k určitému pohlaví, je ovšem jinou otázkou než sexuální orientace. Transsexuálem je buď člověk, který má primární pohlavní znaky muže, ale cítí se být ženou (tzv. male to female, MtF, „z muže na ženu“), nebo člověk, který má primární pohlavní znaky ženy, ale cítí se být mužem (tzv. female to male, FtM, „ze ženy na muže“).

V různých společnostech se liší, jak lidé takový stav prožívají i jak společnost k těmto osobám přistupuje. V 90. letech 20. století se zformovala hnutí, která prosazují rovnoprávnost a důstojnost transsexuálních lidí a právo na lékařskou i úřední změnu pohlaví; vůči snahám o změnu pohlaví se staví odmítavě nebo rozpačitě konzervativnější část společnosti.

Autor článku: Mgr. Julie Rákosová
Zdroj: časopis Moje Zdraví

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění