Proč je nevěra pořád v módě?

Nevěra je jistě destruktivní, nicméně pořád nevyšla z módy. Čtenářům, kteří se nebojí pekla a vlastně si nejsou ani jisti, které přikázání říká Nesesmilníš!, nabízíme pohled na věrnost a nevěru z různých úhlů.
Proč je nevěra pořád v módě?
2.6.2015 17:00 |

Vzpomínám si na jeden pohřeb: vdova a její dcery seděly uplakané v první řadě. Najednou odněkud zezadu poloprázdné obřadní síně přicupitala elegantní dáma a vedle vadnoucí nevýrazné kytice a umělohmotného věnce položila na rakev obrovský snop oslnivě rudých růží. Vdova zalapala po dechu. V tu chvíli pochopila všechny ty přesčasy a podivně načasovaná školení. Snop měl jediné vysvětlení: žena, která byla nejméně o dvacet pět kilo lehčí a zmizela stejně nenadále, jako se objevila, musela být nebožtíkova milenka. Byla – jak jsem se dozvěděla od jedné z přítomných později. A co víc, z manželky a milenky jsou dnes nejlepší kamarádky.

Populární anglická televizní herečka Felicity Kendal, která rozcupovala rodinný život dramatika českého původu Toma Stopparda (aby ho pak opustila a vrátila se k druhému exmanželovi), tvrdí, že člověk je k nevěrám naprogramovaný.

KDYŽ SE NESPUSTÍTE VY, SPUSTÍ SE ON

Coby teenager jsem nečetla, nýbrž hltala romány proslulých spisovatelů. Někdy v sedmnácti se moje poznatky z četby takzvané krásné literatury daly shrnout do dvou heslovitých závěrů: když nezačnete s nevěrou vy, začne on. Když jste světlovlasá, podvede vás s brunetkou, když jste hnědovlasá, najde si blondýnku. Pamatuji si, jak jsem se tehdy nad svou „kritikou“ vznešené prózy coby neposkvrněná panna zarazila a vybavila se mi parafráze sovětského klasika: za všechno, co je ve mně zlého, vděčím krásné literatuře.

„Proč lidi nevěra tak fascinuje, přesto, že je tak běžná a rozšířená?“ diví se Felicity Kendal, Stoppardova nešťastná láska. Ve svých 68 letech má s nevěrou bohaté zkušenosti. Říká: „Podle mě nejsou milostné aféry jenom o vzplanutí, o sexuální touze. Jsou o nejistotě, o potřebě potvrdit si, dokázat sami sobě – jací jsme. Ve svých dvaceti třiceti jsem byla daleko nejjistější, a rozhodně bych se do těch let nechtěla vrátit.“ Intelektuál Stoppard napsal o nevěře hru (The Real Thing) a komentoval ji v tom smyslu, že bez ohledu na to, co se ve světě zrovna děje, lásku a nevěru nic nezastaví.

Zatímco klasici a umělci nevěru dokumentují, americká psycholožka Jane Scott-Wilsonová se po třiceti letech klinické praxe pokusila nevěru roztřídit do několika kategorií. Měly by nám pomoci rozumět, v jakém vztahu se nacházíme (nebo v jaké fázi) a jaká nevěra nebo jaká rizika nám hrozí.

NEVĚRA ZVANÁ NÁHODNÁ

Její pravděpodobnost záleží na temperamentu, dochází k ní většinou kvůli přemíře alkoholu, souhře náhod (např. promiskuitní šéf a školení v příhodném místě). Nejčastěji potkává ty, kteří cestují, ty, jejichž kolegové jsou náchylní k nevěrám. Jakmile k nevěře dojde, manželství (nebo partnerství) se změní. Pak se nabízí několik možností: rozhodnout se, že šlo o omyl, a promyslet si, jak se podobné situace pro příště vyvarovat. Nebo si říct, že k ničemu podobnému by nedošlo, kdyby si za to náš partner (partnerka) nemohli sami, a vrátit se domů s tím, že si je podáme a na vztahu nenecháme nitku suchou. Nebo – příjemně překvapeni zjistíme, že se nic strašného nestalo a na světě je nové hobby.

A poslední možnost: dojdeme k závěru, že pokud by náš partner (partnerka) byl ten pravý, k ničemu podobnému by nedošlo, a dáme všem na vědomí, že svého nového – cizího partnera v posteli nadevše milujeme.

ROMANTICKÁ NEVĚRA

Zamilování se je tou nejdestruktivnější a nejšílenější formou nevěry. Scott-Wilsonová nám připomíná, že k ní nedochází proto, že jsme potkali nádhernou osobnost (nádherná osobnost většinou nevyhledává vdanou nebo ženatého, aby se s nimi mohla vyspat), ale proto, že jsme v krizi, nevíme si s životní situací rady, ale nejsme ještě tak daleko, abychom spáchali sebevraždu. Jako omamná droga, která přehluší nepříjemné problémy, stejně působí aféra s někým mnohem mladším, mnohem starším, s manželkou nejlepšího kamaráda, na kterém jsme zrovna finančně zavislí – jednoduše románek s tou nejméně vhodnou a pro nás nejnebezpečnější osobou.

Zamilovaný se pohybuje na vlně extáze a sešupu plného zoufalství a osamělosti, a stává se tak na nevhodném partnerovi ještě závislejší. Romantické aféry vedou k rozvodům, sebevraždám, vraždám, infarktům. Výjimečně, ale tak výjimečně, že se o jejich příběhu točí filmy, vedou k novému a lepšímu manželství. Většinou je ale taková romantická láska jako lesní požár, který nakonec všechno zničí, včetně lásky samotné.

Nejčastěji k ní dochází v zásadních životních situacích: když zemře rodič, odrostou děti, když člověk přemůže těžkou nemoc nebo se vypořádává se závislostí, kdy se mu dostaví bezprecedentní pracovní úspěch nebo naopak katastrofální zlom v kariéře, když se narodí první dítě – zkrátka v situacích, kdy je najednou potřeba toho hodně zvládnout a vyrovnat se s novou realitou. K romantickým aférám dochází v dobrých manželstvích podle Scott-Wilsonové ještě častěji než v těch špatných. Zatímco náhodná nevěra hrozí víc mužům, romantická postihuje obě pohlaví stejně často. Rozdíl je v tom, že muž většinou úplně ztratí hlavu, zatímco žena si daleko lépe uvědomuje, do čeho se pouští.

MANŽELSKÁ USPOŘÁDÁNÍ

Neexistuje perfektní manželství, každé s sebou nese zklamání, což je realita – nikoli důvod začít si se sousedem. Jsou manželství, jimž chybí potřebná špetka něhy, sexu, rozumu, velkorysosti, peněz. Pak jsou příšerná manželství, která se ale přesto nerozpadnou a nerozvedou. Lidé v nich přežívají tak, že si hledají společníky, aby se mohli vyhýbat svému vlastnímu manželství. Tedy neřeší problémy doma a nenechají se jimi rozhodit. Milostná aféra dokáže zničit dobré manželství, ale může stabilizovat špatné.

Některá tato uspořádání jsou neuvěřitelně komplikovaná. Jedna žena léta finančně zajišťovala manžela a děti, o které se doma staral, tak, že byla milenkou staršího muže, který s ní trávil odpoledne a víkendy, zatímco po večerech byl s vlastními dětmi a sexuálně nudnou manželkou. Moje kamarádka se léta trápí nejasným vztahem svého přítele a jeho lesbické manželky, se kterou se odmítá rozvést.

Lidé, kteří nenávidí konflikty, dávají raději přednost krkolomným uspořádáním místo toho, aby vyhledali terapeutickou pomoc nebo se jinak pokusili o řešení neuspokojivé situace. Podobné manželské „aranžmá“ pěstují obě pohlaví. Rozdíl je v tom, že muži dávají přednost praktickému uspořádání, které neohrozí jejich manželství, zatímco ženy si nevěru romantizují a doufají, že časem přeroste v plnohodnotný vztah.

ZÁLETNÍK, ZÁLETNICE

V době ovulace je žena náchylnější k nevěře a vysoké ženy mají údajně větší sklon k „zahýbání“, což si u nich vědci vysvětlují vyšší hladinou testosteronu. Okamžitě mě ale napadá celý seznam malých a přitom nevěrných spolužaček. Velmi atraktivní ženy mají pak mít ty nejsilnější sklony být nevěrné, což má na svědomí hormon estradiol, takzvaný indikátor plodnosti. Ale nevěra je ze všeho nejvíc závislá na příležitosti.

Elie Wiesel, rodinný přítel populární francouzské moderátorky Anne Sinclairové, varoval jejího manžela, že v případě ženy krásné jako Anne musí vždycky zůstávat poblíž. On ale začal pracovat pět dní v týdnu mimo Paříž. Výsledkem pak bylo dnes už legendárně neslavné manželství Sinclairové s Dominiquem Straussem Kahnem. Nebo jak říkal jeden komik: Naše věrnost se odvíjí od našich možností…

K nevěře dojde, když jsme na ni, jako pionýr, připraveni. Když jsme v manželství natolik nespokojení, že věnujeme víc energie a času přemýšlení o tom, jak ze vztahu uniknout, místo toho, abychom investovali do toho, jak si ho zpříjemnit. Nevěru si v podstatě plánujeme. Začneme v okamžiku, kdy v našem vztahu vznikne problém, od kterého raději utečeme, než abychom ho řešili.

Terapeuti poukazují na to, že si automaticky myslíme, že monogamie je jediné řešení, ale tvrdí, že když zavedeme na toto téma s partnerem řeč, budeme výsledkem překvapeni. I když: přečetla jsem právě vydanou knihu na téma flexibilní sexuální uspořádání, a zatímco žena byla spokojená, že se jí ve čtyřiceti konečně podařilo nasbírat slušný počet milenců, její manžel – přestože s experimentem souhlasil – se celý rok trápil. Manželství jejich netradiční pokus o osvěžení nepřežilo.

Ale pokud se se svými pocity a nespokojenostmi nevyrovnáme a budeme jen čekat, až „se nám něco stane“, pak až se něco skutečně stane, bude to nejspíš znamenat životní krizi. Nejlepší způsob, jak zažít nevěru, je zprostředkovaně, zdálky, jako horskou dráhu, kterou sviští někdo jiný. Ale takový bezpečný odstup je luxus, o kterém se nám v 21. století většinou může jenom zdát.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění