Proč lžeme sami sobě?

Jsme mistři sebeklamu. Sami sebe nutíme věřit tomu, co je falešné, a popíráme to, co je pravda.
Proč lžeme sami sobě?
20.9.2016 17:00 |

Ve skutečnosti lžeme sami sobě téměř ve všem, počínaje tím, proč je tak skvělé utrácet za drahé značkové oblečení, až po to, jak naše dětství ovlivnilo náš výběr budoucího partnera. Většinu času dokonce nemáme vůbec žádnou vůli proud lží plujících naší myslí jakkoli ovlivňovat. Naše schopnost přirozeného sebeklamu je v podstatě fascinující. A právě proto, že si neustále něco nalháváme, je dost složité poznat, kdy to se sebou myslíme upřímně a kdy si lžeme do kapsy.

Lži mohou mít částečně ozdravný charakter. Jsou často první pomocí a náplastí pro naši psychiku, když utrží nějakou ránu poté, co jsme se nezachovali tak, jak jsme chtěli nebo jak jsme se zachovat měli. A protože většinou nechceme nést důsledky svých činů, tak vypouštíme kouřové clony směrem dovnitř, abychom krutou realitu alespoň trochu zamlžili.

Zachovat si vlastní tvář dnes navíc není zrovna až tak žádaná kvalita, takže mnozí vypouštějí bez mrknutí oka takové kouřové clony, že sami v sobě nevidí ani na krok. Stačí zachovat si tvář směrem ven a to ostatní nechat schované hluboko pod hladinou.

Takzvanou obranu ega ale provádí naše mysl přirozeně každý den. Odůvodňujeme si své chování a obhajujeme se sami před sebou. Dokážeme racionalizovat tak dokonale, že si ani na moment nepřipustíme, jaká je skutečnost nebo jaké jsou skutečné motivy našeho jednání. Při pohledu do vlastního nitra si rádi nasazujeme růžové brýle a abychom si zachovali pozitivní sebeobraz, je prostě občas nutné lhát.

NIC LEPŠÍHO STEJNĚ NESEŽENU

Lhaní sobě samému má spoustu podob. Milenka ženatého muže se nevidí jako mrcha, ale jako nevinná trpitelka, která věří tomu, že její zadaný vyvolený zůstává s manželkou jen kvůli dětem. Ve skutečnosti si možná podvědomě vybrala ženáče, protože v něm viděla prověřeného a spolehlivého muže, který se stará o rodinu. A to, že její vyvolený lpí na své rodině a pohodlném životě, si nikdy vědomě nepřizná.

Anebo další klasický příklad – ten, kdo není spokojen ve svém zaměstnání, nezačne hledat novou práci, ale omezí se na výmluvy typu, že jinou práci nesežene, že musí živit rodinu, že je to v současné době s vysokou nezaměstnaností příliš riskantní anebo že by nic lepšího stejně nenašel. A tak dále. Někdy je takový sebeklam neškodný a někdy může mít dalekosáhlé sebedestruktivní následky. Což se týká samozřejmě zejména vztahů.

„Sami sobě lžeme z podobných důvodů, jako lžeme ostatním. Chceme vypadat líp, cítit se líp, zachovat si představu, že jsme dobří lidé. Lžeme si o blízkých lidech, ale i o sobě samých – zejména pak o svých motivech jednání. Například v tom, že jsme někomu chtěli pomoci, že jsme někoho nechtěli zesměšnit a podobně,“ vysvětluje psycholožka Pavla Koucká.

Častými důvody vlastních lží je strach ze změn nebo z neznáma. Dáváme přednost pohodlnosti a klidu, nechceme nic řešit, zatímco vybočit ze zajetých kolejí vyžaduje odvahu a dostatek vnitřní síly, které sice máme všichni dost, ale častěji ji vyplýtváme na stěžování si a výmluvy než na konkrétní čin. K takovému plýtvání skvěle slouží „utvrzovači“, tedy ti, kteří nám naše výmluvy potvrdí a odkývají. A není nic jednoduššího, než se vzájemně utvrdit v tom, že časy jsou zlé a nedá se nic dělat.

JAK SE NACHYTAT?

Abychom poznali, že si lžeme, musíme být vůbec ochotni si přiznat věci, které nejsou tak úplně líbivé. Být upřímný sám k sobě vyžaduje smířit se s některými často bolestivými poznáními a vlastnostmi, dokázat přijmout a přiznat své chyby.

„Často to bývají vlastnosti, které nesnášíme na druhých lidech. Obecně máme tendenci – což potvrdily i psychologické výzkumy – například připisovat svá selhání okolnostem, kdežto selhání ostatních vnímáme jako výsledek jejich vlastností. Zatímco vy jste přišli pozdě, protože vám ujela tramvaj, ten druhý přišel pozdě zkrátka proto, že je nedochvilný,“ vysvětluje Pavla Koucká.


TOHLE JSEM JÁ!

Poznat, že si právě něco nalhávám, je obtížné, ale lze se to naučit. Nejdůležitější je pozorovat sama sebe bez toho, aby člověk sám sebe soudil nebo hodnotil.

Stačí se naučit sám sebe pozorovat a odpovědět si na některé otázky, které mohou odhalit vnitřní motivace. Pokud skutečně toužíte po sebeodhalení, soustřeďte se na tři základní oblasti:

  • EMOCE: Když na něco zareagujete hodně emocionálně, děje se tak proto, že vám to připomnělo něco bolestivého nebo nedořešeného ve vašem životě. Právě silná negativní emoční odpověď naznačuje, že „na tom něco je“. Bojujete sami proti sobě, protože odmítáte pravdu. Když s takovými „pravdami“ bojujete například v oblasti vztahů, cítíte úzkost, zlost nebo máte strach. A přitom je to reakce na něco z minulosti, co s vaší novou láskou vůbec nesouvisí. Jakmile tedy na něco silně emocionálně zareagujete, zeptejte se sami sebe, na co ve skutečnosti reagujete, jestli to souvisí skutečně se současnou situací anebo reakci spustilo něco z vaší nevyřešené minulosti.
  • MYŠLENKY: Všichni věříme tomu, že naše myšlenky odrážejí realitu. Ve skutečnosti jsou ale nepřesné v mnoha směrech a odrážejí realitu, kterou nechceme přijmout. Když se zamilujete, můžou se okamžitě vynořit myšlenky, že vás bude nový partner podvádět, protože vás podváděl i ten starý. Anebo vám naopak běží hlavou proud myšlenek o tom, že je to nejskvělejší muž na světě, který nemá jedinou chybu. Odborníci doporučují zastavit se právě u těchto dvou extrémů. Ať už jsou vaše myšlenky tak temné, nebo tak prozářené sluncem, zeptejte se sami sebe, jestli odpovídají skutečnosti a jak hodně používáte minulost k posuzování současnosti.
  • CHOVÁNÍ: Většina z nás se zoufale snaží své chování ovládat a nechceme věřit tomu, že to, co děláme, odráží, co skutečně jsme. Například přestože občas projedete partnerovi mobil, nechcete si připustit, že žárlíte. Pokud se přistihnete při tom, že se vaše chování tak úplně neshoduje s tím, jaký chcete být, nebo tvrdíte, že takový naopak jste, zkuste se zeptat sami sebe, proč hrajete tuhle hru a co si odmítáte přiznat a proč.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Marta Fenclová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění