Proč mě nikdo nemá rád?

Nemusíte mít pořád pusu od ucha k uchu. I optimista má občas blbou náladu a pocit, že je úplně sám. Dokonce si v něm občas libuje. Ale všechno má své hranice. A u špatné nálady je třeba vnímat ji citlivě.
Proč mě nikdo nemá rád?
28.4.2011 0:00 |

Miroslav Plzák kdysi řekl, že permanentě šťastný může být jen idiot. Nálada totiž není trvalý stav, ale proměnlivý proces. Někteří lidé jsou spíš optimisty, jiní pesimisty, ale ani optimisté nechodí světem s trvalým úsměvem na rtech. Optimistou nebo pesimistou se nerodíte. Lépe řečeno – přicházíte na svět jen s předpokladem jím být, ale z velké části je to na vás.

Ať už jste jedno, nebo druhé, každý máme v životě tu a tam „blbou“ chvilku. „K výkyvům nálad mohou přispět nejen naše vnitřní dispozice, ale i změny počasí, zprávy v médiích a pochopitelně i naše osobní situace,“ říká psycholog Petr Šmolka. Když s námi něco z toho (nebo všechno dohromady) zacloumá, jsme vyplašení, máme strach, užíráme se.

„Nálada nikdy není objektivním zrcadlem reality, ale pouze naší reakcí na ni. A jsou chvíle, kdy si s trochou masochismu ‚užíváme‘ i pocity zmaru,“ tvrdí odborník. V každé špatné chvíli si člověk přeje, aby ho někdo politoval. Když se k tomu nikdo nemá, polituje se sám: nikdo mě nemá rád. Jenže zatímco někomu stačí prosté konstatování a do druhého dne je blbá nálada pryč, jiný se v tomtéž sebeklamu koupe skoro nepřetržitě.



Podobné věty pronášíme nejčastěji v pubertě – v období zvýšené nejistoty a potřeby ujišťování – že nás okolí považuje za zajímavé, schopné, že nás miluje… „O to hůř pak neseme, když se nám kýžených zpětných vazeb nedostává. Snadno se pak uzavíráme do sebe, čímž ještě více roztáčíme onu pomyslnou spirálu pocitu osamění,“ vysvětluje odborník. A protože mnohé z toho, co si zpočátku třeba jen namlouváme, se časem může stát skutečností, přenášíme si tyto pocity i do dospělosti.

Podle Petra Šmolky je u podobných pocitů rozladění důležité rozeznávat jejich intenzitu a hloubku. „Pokud i zdánlivě značně intenzivní rozladu ‚vyléčí‘ jeden přátelský telefonát, pak zřejmě zase až tak hluboká nebyla,“ tvrdí. Téměř za vražednou kombinaci však považuje pocity zmaru kombinované s konstatováním, že si za ně vlastně můžeme sami – jsme takoví a takoví, tak co se vlastně divíme, že nás nikdo nemá rád.

„Zloba s tím spojená pak zpravidla potřebuje svůj cíl. Můžeme ji obrátit navenek a chovat se asociálně, nebo ji můžeme nasměrovat vůči sobě. V tom případě pak bohužel nejsou úplně výjimečné ani kroky, které nás ohrožují na zdraví nebo dokonce na životě,“ upozorňuje odborník. Nejhlouběji se pak propadáme v důsledku klinických depresí, kde nepomůže nic jiného než odborná pomoc. Ale to už je trochu jiná kapitola.

Asi se shodneme, že není snadné zbavit se špatné nálady a už vůbec ne stát se z pesimisty optimistou. Pokud se vám v životě dobrý pocit vyhýbá, je těžké v něj věřit. Neexistuje však jiný lék než si ho odpracovat. Hlavou. Začít se dá třeba tak, že až vás příště přepadne blbá nálada, nezavírejte se s ní doma a snažte se jí zbavit. Není to snadné, ale věřte, že to pomaloučku jde.

Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
28. dubna 2011




KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!

Autor článku: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění