Proč mít v přátelích (ne)přátele?

Za kamarády si vybíráme lidi, kteří vidí svět stejně jako my. Připadají nám chytří. Ale co když zjistíme, že v něčem, co je pro nás důležité, se radikálně neshodneme?
Proč mít v přátelích (ne)přátele?
12.11.2015 17:00 |

Před dvěma lety přišel můj syn na oběd a shodil bombu. Prezidentské volby šly do finále, ve hře zbyli dva kandidáti. Volím Zemana, řekl syn a já málem omdlela. Vůbec mě nenapadlo, že by někomu, koho mám ráda, mohl být sympatický typ, co nakonec vyhrál. Najednou z něj byl člen jiného kmene, nepřítel. Jestli přeháním, tak ne moc.

Jiný příklad. Jsem velkou obdivovatelkou J. K. Rollingové a jejího Harryho Pottera. Nedávno mi kamarádka řekla, že Harryho Pottera přímo nesnáší. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnala, copak nevidí, že autorčina fantazie svědčí o její genialitě? Ne, nevidí, asi bude trochu pitomá, říkala jsem si o kamarádce, která vydala dvě sbírky básní… Tak moment, kdo je tady za hlupáka?

VŠICHNI JSOU JAKO JÁ

Za to, že jsem předpokládala, že MŮJ syn volí MÉHO kandidáta a MOJE kamarádka má MŮJ vkus, může efekt falešné shody. V eseji „Proč si myslíme, že ostatní uvažují jako my“ ho popisuje psycholog Rolf Dobelli. Uvádí pokus, ve kterém si jeho kolega Lee Ross ze Stanfordu vyrobil ceduli s nápisem Najezte se v hospodě u Honzy. Požádal studenty, aby s ní chvíli chodili a dělali tak reklamu. Studenti, kteří s tím souhlasili, tipovali, že to udělá většina (62 %), ti, kteří to odmítli, také tipovali, že to udělá většina (67 %).

První skupina svorně označila „nosiče“ za idioty a lidi, kteří chtějí být za každou cenu středem pozornosti, druhá nařkla první z nedostatku smyslu pro humor a upjatosti. V obou případech žili dotyční studenti v přesvědčení, že jsou ve shodě s rozumnou většinou („každý inteligentní člověk si o tom přece musí myslet totéž, co já!“).

Dobelli radí, jak se této iluzi bránit: „Vycházejte z toho, že váš pohled na věc zdaleka nemusí sdílet ani vaši přátelé. A co víc, vycházejte z toho, že ti, kteří myslí jinak a jejichž názory se od vašich liší, nejsou žádní hlupáci. Nebuďte skeptičtí k nim, v první řadě pochybujte o sobě.“

POSLOUCHÁM, ALE NESLYŠÍM

Jaké hádky jsou nebo byly v poslední době v kurzu? Jestli můžeme dát děcku pohlavek nebo ne, jestli je Jaroslav Dušek trapný nebo osvícený, jestli rodit v nemocnici nebo doma, jestli je prezident vůl nebo borec, proč nenosíš placku Je suis Charlie, jak můžeš mít ráda Landu, Kraus nebo Šíp, ženské kvóty ano či ne, a samozřejmě brát či nebrat uprchlíky. Jenže debatovat moc neumíme. Občas se dívám na diskusní pořad Máte slovo Michaely Jílkové. Proti sobě stojí dva tábory, a i když na to mají celou hodinu, ještě se nestalo, že by jeden druhého přesvědčil, že by někdo změnil názor.

Ale abychom byli spravedliví, podle vědců C. G. Lorda, L. Rosse a M. R. Leppera to ani nejde. Může za to selektivní hluchota a etnocentrismus. Selektivní hluchota znamená, že slyšíme jen to, co chceme. Posloucháme ne to, co druhý říká, ale co si myslíme, že říká. Etnocentrismus je přesvědčení, že naše vlastní kulturní zázemí je nadřazeno všem ostatním. Taky si myslíte, že zemanovci jsou primitivové a vidláci? Nebo naopak, že pražská lumpenkavárna je povrchní a hloupá? O tom mluvím.

Proč „neslyšíme“ argumenty druhých se roku 1979 pokusili objasnit tři výše jmenovaní vědci, Lord, Rosse a Lepper. Vybrali lidi, kteří souhlasili nebo nesouhlasili s trestem smrti. Dali jim prostudovat výzkumy, z nichž některé podporovaly názor pro, jiné názor proti. Pak probíhala diskuse. Ti, kdo byli pro trest smrti, použili v debatě jen výzkumy, které korelovaly s jejich názorem, ostatní ignorovali, ať byly argumenty v nich obsažené sebepřesvědčivější. Druhý tábor dělal totéž. Zkrátka vše, co podpoří můj názor, je chytré a co ho vyvrací, je hloupé.

Každý se držíme své vlastní myšlenkové mapy. Tu nám do mozku vyrývají naše vzpomínky a zkušenosti a podle toho pak vypadají naše přesvědčení. Přijmout pak jiný názor je těžké, jako když se snažíte, aby jela mašinka mimo koleje. Mimochodem, byli jste někdy u kartářky? Možná jste jí uvěřili, protože toho o vás hodně věděla. Jenže, spočítali jste si, kolik toho nevěděla? Kdo chce věřit kartářkám, a to je věc volby, bude ignorovat vše, co svědčí pro podvod nebo manipulaci.

NECHÁPU TĚ, ALE MÁM TĚ RÁD

Jsou tři úrovně přátelství: hluboké (názorová shoda cca 90 %), dobré (70 %) a přátelství jako postoj k lidem. To poslední neznamená, že musíte vyjít s každým troubou nebo prevítem, lidem, kteří jsou nám opravdu nepříjemní, je lepší se vyhnout, ale znamená to, že se s většinou lidí snesete. Jako doktor Eduard Tomáš, přítel Václava Havla. Právník a mystik, který musel za komunistů dělničit, ve svých pamětech vzpomíná, jak ho chlapi ze směny často pobízeli – inkouste, povídej nám něco – a on povídal. O filozofii, o buddhismu, o právu… Společného neměli nic než radost ze života. Názorová shoda nula, zato ochota spolu vyjít, sto procent.

Jeden příklad ze života. Váš kolega je podle vás příšerný rasista. Romům říká zásadně cikáni, a cikáni kradou, to je jasná věc. Vy tyhle řeči nesnášíte, ale většinou mlčíte a čekáte, až to přejde. Jednou to ale nevydržíte a vybuchnete – nech si ty rasistický kecy! Pohádáte se, naštvete se na sebe a přestanete spolu mluvit. Hotovo, tečka. Kdybyste ale po kolegovi hodili místo vykřičníku otazník, možná byste se dozvěděli, že je z Chomutova, že dostával jako malý od romských kluků často nakládačku, a že mu pokaždé ukradli svačinu. Což je úplně jiná zkušenost, než ta vaše z koncertu kapely Gipsy.cz. Každý jedete podle své mapy. Teprve když do té jeho nahlédnete, víc mu porozumíte a máte větší šanci, že mu trochu nabouráte jeho status quo.

Když už mluvíme o kolegovi, neprudit se v práci, kde trávíme většinu času, je celkem zásadní věc. Jak poznáte, že máte pohodové pracovní prostředí? Podle znaků, jako je dobrá nálada v kanceláři, pocit bezpečí, přijetí ostatních nebo chuť být vtipný. Funguje tu princip něco za něco (já si poslechnu tvoje a ty mi pak dáš chvilku na moje) a umění zpacifikovat negativní emoce. Lapidárně řečeno, nejde ani tak o to si rozumět, jako mít se rádi.

Nabízí se otázka: je-li klid a pohoda tak důležitá, máme mluvit i o věcech, na kterých se neshodneme? Rozhodně ano, tvrdí psycholog Serge Ciccotti v knize Lépe porozumět sobě i ostatním. „Svůj názor byste měli říct vždy, na schůzi, nebo doma v rodině. Uvádějte podpůrné argumenty. Získáte tak nepřímý vliv, jako byste přítomným nasadili do hlavy virus, který se pak pomalu šíří. Když vyjadřujete své názory, vždycky po nich něco zůstane.“

VĚŘÍM NEZNAMENÁ, ŽE MÁM PRAVDU

Kdyby šlo jen o logiku, možná bychom se i domluvili. Jenže do hry téměř vždy vstoupí emoce. Když nás ovládnou, mluvíme rychleji, vyšším tónem a víc nahlas. Zvýšená hladina adrenalinu navíc omezí naši schopnost racionálně myslet, takže můžete mít argumentů jak ďáblův advokát, ale nikdo je nebude chtít poslouchat, spíš si zacpe uši. Zajímavé je, že se cítíme bojovně a v právu i v případě, že o věci, za kterou se bijeme, pořádně nic nevíme. Příklad? Kauza matky Michálkové a jejích dětí v Norsku. Spis nikdo neviděl, ale obě strany měly ve věci víceméně jasno. Zaměňujeme prostě víru za pravdu.

Přesto všechno je fakt, že se můžeme o všem bavit, báječná věc. Internet a svoboda slova nás přímo vybízejí k prezentování vlastních názorů, jsem za tu možnost vděčná. A proč je dobré mít v přátelích ne-přátele, tedy ty, kdo mají jiný názor? Protože jinak si jen notujeme mezi svými a utvrzujeme se v nepřátelském pocitu k lidem, kteří to mají jinak. Vzdáváme se tak šance něco změnit.


Tipy pro dobrou komunikaci napříč světy

  • Uznejte, že mezi vaší kulturou a kulturním zázemím druhých existují rozdíly a braňte se předsudkům.
  • Vyhněte se tomu, abyste s jednotlivcem jednali stereotypně, jako s představitelem určité skupiny. Vnímejte ho jako jedinečnou lidskou bytost s neopakovatelnými kvalitami a vlastnostmi.
  • Buďte přístupní odlišným názorům a nebuďte líní věcně argumentovat.
  • Chovejte se k druhým tak, jak chtějí, abyste se k nim chovali – ne tak, jak byste si přáli vy, aby se jednalo s vámi.
  • Nikdy nepředpokládejte, že víte, co druhý svými slovy myslel. Vždycky je dobré se o tom ujistit.

Z knihy Umění komunikace (S. Taylorová, A. Lesterová)


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Klára Olexová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění