Proč muži nenávidí ženy?

Ženy studující filozofii či další humanitní obory to nemají snadné. Dějiny lidského myšlení jsou plné útoků vůči nim. Cokoli bylo špatně, působila to žena. kdo mohl už za vyhnání z ráje? Celými dějinami filozofie se jako červená nit táhne nenávist k ženám...
Proč muži nenávidí ženy?
13.6.2012 16:00 |

Začali to už staří Řekové. Tak třeba jeden z prvních velkých antických filozofů, slavný Pythagoras ze Samu. Každý si jistě pamatuje jeho definici trojúhelníku, ale z mudrcovy hlavy mimo jiné vypadla i tato skandální věta: „Existují dva principy. Dobrý princip, který stvořil řád, světlo a muže. A potom zlý princip, který stvořil chaos, temnotu a ženu.“ A pozor, to bylo ještě dávno před křesťanstvím.

Sám Pythagoras neměl ženu, či alespoň dějiny filozofie se o ní nezmiňují. Ženáčům však radil ostošest. Například doporučoval, kdy mají se ženou, jak tomu tenkrát říkali, obcovat. Podle Pythagora se lze milostným požitkům oddávat jen v zimě, nikoli však v létě. „Škodlivé jsou však v každé době a ku zdraví člověka (rozuměj muže) rozhodně nepřispívají,“ uzavírá řecký filozof. A nekorunovaný král řeckých mizogynů, slavný básník Juvenalis, připojuje lakonický povzdech: „Co naděláš? Děvka je chamtivá, zatímco manželka hašteřivá. Každá má chybu.“

Žena je kletba bohů

Slavný Sokrates je pamětníky zachycen jako moudrý muž stíhaný svou hašteřivou manželkou Xantipou. Snad právě proto utíká k filozofii, proto tráví tolik času na ulici s mladými žáky, se svými miláčky (jak je nazývá). Když odchází z domova, poleje ho Xantipa na rozloučenou splašky. Klidný Sokrates ovšem jen suše poznamená: „Když hromuje, pouští i déšť.“ Jeho přátelé se však domnívají, že Xantipa je naprosto nesnesitelná, a často se mudrce ptají, jak s ní vůbec může žít. Ale Sokrates stoicky prohlásí: „Ty také nic nenaděláš proti křiku hus.“

Největší Sokratův žák Platon se učil nadmíru dobře. Hlavně co se týče jeho vztahu k ženám. „Být ženou je kletbou bohů,“ hlásal Platon a od mládí děkoval bohům nejen za to,že se narodil jako svobodný, nikoli otrok, ale především za to, že se narodil mužem, nikoli ženou.

V celém Platonově díle není kousek respektu vůči něžnému pohlaví. Ženy jsou podle něj slabší a lstivější, jsou povrchní a rády se hádají. Na rozdíl od Sokrata však ženu doma nemá, neboť je plně zaměstnán svými studenty, a jen těžko dnes můžeme říci, zda je miluje pouze platonicky. Jeho názor na úděl žen je však naprosto vyhraněný: Ženy jsou určené pouze k tomu, aby rodily další pokolení. V ideální společnosti se musejí ženy mužům přidělovat, a to pouze za účelem plození dětí.

Ani slavný vychovatel mocného vládce Alexandra Velikého a největší filozof antiky, rozumem posedlý Aristoteles, se od svých učitelů v pohledu na ženy moc neliší. I když má doma současně manželku i konkubínu, se kterými zplodí hned několik potomků, dívá se na ně spatra. A do svých textů zařadí citát o tom, že samice je proto samicí, protože se jí nedostává určitých vlastností.

Společnice ďábla

S daleko větší kadencí vstoupí do sporu o ženskou přirozenost křesťanští myslitelé. Už otec Tertullian napadá ženu za to, že k muži přivolala ďábla: „Ženo! Tys branou, jíž vchází ďábel.“ Žena hysterka se mění v ženu čarodějnici. Pochází z dračího sémě a obcuje s ďáblem. Tertullian dokonce sklouzne až k prohlášení, které je plné odporu, nenávisti a vulgárních popisů. Žena nyní představuje chrám zbudovaný nad žumpou.

Ostatně podobným obrazem argumentuje i sv. Augustinus, který se do dějin mizogynství zapíše nesmrtelným výrokem: „Rodíme se mezi výkaly a močí.“ Největší z církevních otců Augustinus se však k víře obrátil až po třicítce. Do té doby se choval jako světák. Žil s konkubínou a měl s ní i syna. Pak ji pustil k vodě, aby se mohl oženit s bohatou a ctnostnou dívkou. Ale ze sňatku sešlo a on si našel další milenku. Až ve 33 letech se nechává pokřtít a později se stává biskupem. A od té chvíle jsou mu ženy trnem v oku.

Škodí na duši i na těle

Filozofové a teologové středověku měli vůbec podivné záliby: roky se hádali, kolik andělů se vejde na konec jehly či zda blesky metá z oblohy Bůh, nebo ďábel. Ale v otázce ženského intelektu měli všichni jasno. Tomáš Akvinský, jinak nejmoudřejší muž evropského středověku, ženy v lásce opravdu neměl. „Jakožto individuum je žena bytost bídná a nedokonalá,“ prohlásil Akvinský, přezdívaný andělský doktor, a hned přidal další šleh: „Žena je rychle bujícím býlím, je to nedokonalý člověk, protože je méněcenná a poněvadž se s ní příroda zabývá méně.“ Prostě žena je pro něj jen jakýsi nepodařený muž.

Také mistr Jan Hus

nabádal muže, aby se vyvarovali žen, neboť tyto nezkrocené šelmy přinášejí jen věčnou škodu. „Žena je mistryně ďáblova. Proto když ďáblovi nestačí vlastních sil ke svedení člověka, pošle ženy, které vedou k smilství,“ domnívá se Hus. A jeho následovník Jakoubek ze Stříbra si myslí, že žena škodí nejen na duši, ale i na těle. „Žena je hanbou člověka, kvůli ní ztrácí čest před Bohem i před lidmi,“ dodává Jakoubek.

Jenom žvatlá a svléká se

Osvícenci sice přinesli velkou změnu v myšlení, ale ženy nechali tam, kde doposud byly. V nižších patrech společnosti. Třeba takový encyklopedista Diderot ve své eseji o ženách „Žena nosí v sobě orgán schopný¨strašlivých křečí, který ji ovládá a vyvolává v její představivosti všelijaké přízraky. Nic jí není bližšího než extáze, vidění, věštění, zjevení a hysterie.“ Jeho kolega Voltaire mu zdatně sekundoval prohlášením, že žena je sice lidské stvoření, ovšem jen takové, které se pouze obléká, žvatlá a svléká. Oba mudrce ovšem dokonale trumfnul Hegel, jeden z největších
filozofů všech dob, když prohlásil, že rozdíl mezi mužem a ženou je stejný jako rozdíl mezi zvířetem a rostlinou.

Ale zpátky do Francie, kde na nás čeká nejegocentričtější filozof světa, proslulý Jean-Jacques Rousseau. Rousseau trpěl méněcenností a stihomamem, nenáviděl především chytré a vzdělané ženy, a tak všude hlásal své přesvědčení, že ženy nepatří do společnosti, nemají se zabývat ani vědou, ani kulturou. Co tedy mají dělat? Sloužit mužům. Proto svůj život spojil s hloupoučkou služkou Terezou, která neuměla ani číst, ani psát a jen rodila jedno dítě za druhým.

Jsou proradné, plýtvají a lžou

Arthur Schopenhauer prožil první vážný konflikt se ženou už v dětství. Jakási bezejmenná švadlena ho rušila neustálým povídáním, a tak ji shodil na zem, ovšem tak nešťastně, že se žena těžce zranila a on jí musel po celý život vyplácet rentu.

Tato bizarní zkušenost mu ve vztahu k ženám rozhodně nepřidala a německý filozof po celý život ženami pohrdal. Píše to ostatně dost jasně: „Nazývat nízce urostlé, širokoboké a krátkonohé pohlaví krásným mohl jen pohlavním pudem zmámený mužský intelekt.“ Jinde si ve svých textech stěžuje, že ženy nemají smysl ani pro hudbu, ani pro poezii či pro výtvarné umění. „Jedná se pouze o opičárnu za účelem líbit se. Jinak pro umění nemají žádnou
citlivost.“

Schopenhauer vytýká ženám jejich zakořeněnou lhavost, sklon k plýtvání a bezostyšnou proradnost. Žena je podle něj pouze jakýmsi mezistupněm mezi dítětem a mužem, který jediný je plnohodnotným člověkem. „Proto také nelze od žen nic jiného očekávat, neboť vůbec nikdy nedovedly dát světu nějaké dílo trvalé ceny,“ tvrdí pesimisticky laděný filozof. A jeho vize do budoucna? Žena bude prý opět přivedena na své přirozené podřízené místo, „zatímco
dáma, to obludné monstrum evropské pitomosti – i s jejími nároky na respekt a uctívání – zmizí ze světa“.

Touha po penisu

Friedrich Nietzsche, filozof s osudovým vlivem na německou společnost, se do dějin mizogynství zapsal na konci 19. století proslulou větou: „Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič!“ Byl to trik. Snad právě proto použil tak silná slova, protože se vlastně po celý život žen bál.

Ano, tenhle úderný filozof byl mimořádně nesmělý a jeho život určovaly především ženy z vlastní rodiny – babička, matka, teta a sestra. Tím pro něj také všechno končí. Prameny sice uvádějí, že jednou navštívil i nevěstinec, na nic se však nezmohl a rychle utekl. Pak ještě několika ženám nabídl sňatek, ale ze všeho zase kvůli své nesmělosti vycouval. A tak raději prohlásil, že ženatý filozof patří jen do komedie. Nietzsche zemřel roku 1900 a s ním se mohl hlavní proud mizogynství zastavit ještě v 19. století.

Ale nezastavil. Vědeckou korunu totiž všemu nasadil zakladatel psychoanalýzy, moravský rodák Sigmund Freud. Podle jeho představ je duchovní obzor všech žen ovlivňován především touhou
po penisu. „Už odmalička žena cítí, že je horší než muž, a to všechno
jenom proto, že jí chybí penis,“ nechal se slyšet doktor Freud.

Z dnešního pohledu to vypadá jako náramná švanda. Ale myslel to, stejně jako všechny ostatní „kapacity“ v tomto článku, smrtelně vážně. Takže se nikdo nemůže divit, že vykořenit všechny předsudky vůči ženám bude trvat ještě hodně dlouho.

Autor článku: Libor Budínský
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Muž | 3.3.2017 10:41

netreba

Jaja a Paja | 16.6.2012 15:33

Ahoj,

zkuste v Brne www.seznamtese123.cz :-)

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění