Rodiče určují hranice: Jak zacházet se sprostými výrazy

Felixovi je čtyři a půl roku. Jednoho dne přijde domů ze školky, s přátelským úsměvem vstoupí do obývacího pokoje.....
Rodiče určují hranice: Jak zacházet se sprostými výrazy
6.11.2007 0:00 |

…pohlédne na matku a pak krátce, suše ale stále s milým úsměvem řekne: „Čau kundo!“ Matka nasucho polkne a sklesne jí brada. Pořádný knokaut. Po pár vteřinách zděšení vezme synka za ruku, pohlédne na něj a prohlásí: „Felixi, takové věci se neříkají!“ Teď je zase překvapen Felix. Neznatelně pokrčí rameny, obrátí se k matce zády a se slovy „kunda se neříká“ odběhne pryč. Rozrušená matka pak stále slyší, jak Felix pobíhá po domě a neustále opakuje: „Felixi, kunda se neříká!“ Tu tiše, tu nahlas, někdy větu skoro prozpěvuje, jindy ji nesnesitelně protahuje.
U oběda se matka odhodlá o tom s Felixem promluvit a rozvine se dialog, který mi později reprodukovala: „Víš, Felixi, to, co pořád říkáš, je sprosté slovo!“ Které slovo?“„No to, co pořád opakuješ! A odkud ho vůbec máš?“
„Ze školky. Alex ho říká taky!“
Matka rozhořčeně prohlásí: „Hned zítra tam zavolám!“ A spíše sama k sobě dodá: „Člověk se snaží, namáhá, a pak tohle!“
Felix se však nedá odbýt: „Proč je kunda tak divné slovo?“
„No, víš…“ začíná matka, ale neví, co říci. Felix se směje a ptá se dál. „Proč je kunda divné slovo?“ Směje se stále hlasitěji. V tu chvíli se matka ozve přísně: „Felixi! Okamžitě s tím přestaň! Slyšíš?“ Hledí na něj, ale on se zdá úplně klidný: „Proč?“„Už jsem ti přece řekla, že se to neříká!“
Felix doráží dál, neboť cítí, že matka uhýbá: „Co se ti nezdá na kundě?“
„Je to sprosté slovo!“
„Proč?“
Matka přemýšlí, jak to vysvětlit, ale nenachází vhodná slova. Na rodičovském semináři mi později sdělila, že chtěla Felixovi „to s tou… no vždyť víte… Chtěla jsem mu vysvětlit, že mě to urazilo.“
„A proč jste mu to neřekla?“
„Chtěla jsem v něm probudit porozumění, chtěla jsem to udělat co nejlépe. Chtěla jsem, aby pochopil, že tím někoho může urazit. Proto jsem tak dlouho vysvětlovala.“
Po chvilce přemýšlení dodá: „Jenže se to vyvinulo dost nešikovně, protože Felix cítil mou nejistotu.“„A jak to tedy bylo dál?“ vyzvídám.
„Potom prohlásil něco jako „tak dobrý, mami, kunda se neříká'. Odešel z pokoje a tuhle větu si brumlal pod fousy… A já zůstala bezradná.“

Silácká slova děti fascinují, jsou pro ně prostředkem testování platnosti hranic, norem a hodnot. Vulgární slova a nadávky jsou často výrazem toho, co je v dětských fantaziích amorální a anarchické. A je třeba říci, že je to z hlediska vývoje dětí normální. Hraním se slovy, s jejich zvukem a podobou se děti vyjadřují, dávají tvar svým vnitřním obrazům a svým snahám o sebenalezení. Význam silných výrazů, nadávek a zkomolenin zjišťují tím, že je používají v různých souvislostech a sledují reakce okolí. Vtipy, slovní hříčky, hrubé a sprosté výrazy a slovní agresi vnímají malé děti všude -a samozřejmě i ve školce, v níž mnoho dětí tráví značnou část dne. Projevit pochopení je lepší než zasahovat a postihovat -tato zásada platí i v případě dětského testování významu slov: dítě chce co nejkonkrétněji zakusit jejich obsah. Čím prudčeji reagují dospělí, tím spíše dítě tuší, že „trefilo do černého“. A trefu do černého touží každé dítě zopakovat. Když jsou rodiče otestováni a vysíleni opouštějí bojiště, objeví se ve dveřích babička a je přivítána jemným „nazdar sráči“. A když babičce pěkně sklapne, provozuje dítě svou hru dál, přinejmenším do té doby, než se mu vytyčí srozumitelné hranice.

Ale vraťme se k situaci z úvodu kapitoly. Felixova matka přehlédla některé aspekty, které by jí umožnily lépe se s nadávkami svého syna vypořádat:
- Když dospělý jednou nebo dvakrát zaslechne od dítěte neslušný výraz, je nejlepší dělat, jako by jej neslyšel. To může -zcela v intencích modelového učení -vyvolat u dítěte úvahu: jak to, že to, co jinde působilo, na rodiče nemá žádný účinek? Rovněž není dobré ptát se: „Odkud to máš?“ Tím je dítě okamžitě zahnáno do obranné pozice a brání se obviňováním jiných.
- Nemá-li ignorování úspěch, je třeba jednat. Kdo silná slova nadále ignoruje, i když je dítě používá stále a co nejintenzivněji, ten dosáhne pravého opaku. Dítě takřka musí pokračovat ve svém porušování pravidel tak dlouho, dokud dospělý, zdánlivě lhostejný, nezasáhne a neurčí hranice.
- Podstatný význam má způsob, jakým tyto hranice artikulujeme. Dokud Felixova matka argumentovala způsobem „to se neříká“, poskytovala synovi možnost bránit se užitím vlastních zkušeností a pozorování („Ale táta to taky říká…!“). Přiměřenější a pro Felixe pochopitelnější, protože představitelná, by byla prostá věta, např. „Já to nechci slyšet!“ nebo „Já přece nejsem žádná kunda!“. Felix by se možná stejně dál tázal „proč“, ale na to není třeba podávat sáhodlouhé výklady. Dítě si přeje jednoznačné a krátké odpovědi, jimiž dospělý autenticky artikuluje svůj postoj. Jestliže se Felixova matka cítí uražená, má svým pocitům dát výraz, a ne je racionalizovat a podávat všelijak promyšlené odpovědi. Cítí-li dítě opravdovost odpovědi, pak zcela stačí říci: „Felixi, jsem uražená!“ nebo „Kunda mě uráží. Nemám to slovo ráda.“
„A co když se znovu zeptá „proč“?“ Dotazuje se Felixova matka. „Pak mu svou odpověď dvakrát nebo třikrát jasně, ale přátelsky opakujte. Víckrát ale ne.“
Zdlouhavá vysvětlení děti přetěžují. Zpravidla vyjadřují spíše nejistotu a potřeby dospělých. A důležité je samozřejmě, aby byl Felix kritizován za slova, kterých používá, a ne jako osobnost („Jsi zlý, protože to říkáš“ nebo třeba „Jsi drzý, když to říkáš!“). Felix potřebuje cítit, že smí testovat všechny součásti své osobnosti, a to i ty, jimiž překračuje hranice. Pak dokáže snést to, že pocítí hranice a ponese napříště důsledky.

Hra na výjimky
Jinou možností, jak si poradit s nadávkami, objasnit je dítěti a zároveň vytyčit hranice, je určení jasně definovaných a ritualizovaných výjimek. Udělejte ze sprostých slov hru. Určete místo a čas, kdy můžou děti říkat, co se jim zamane. Ale jindy musí být silné výrazy samozřejmě zakázány. Dohodněte společně dobu -například kolem desáté hodiny dopolední -a časový limit: patnáct minut. 
V mateřské školce si určený koutek děti samy pojmenovaly „prasečí koutek“. Vychovatelka ostavila do koutku růžové umělohmotné prasátko, dala znamení a hra začala. „Ukázalo se, že ani neznají tolik slov, jak jsem se obávala. Dobrá, objevil se sráč, hajzl, chcát, blbá kráva a podobně, za chvilku z toho byla hra se slovy -třeba ,čůrat -čurina -čurimák -mákčurák -čumák -mák -makovice čurá více! a tak dál. Děti měly skvělou zábavu. Řehtaly se na celé kolo, křičely, překřikovaly se. Ale došel jim dech možná ještě dřív, než uplynula vymezená čtvrthodinka. Měly dost.“ Od té doby nebyly až na pár výjimek problémy se sprostými slovy. Když se některé z dětí zapomnělo, stačilo poslat je znovu do kouta -tak to bylo domluveno. Díky rituálu si děti mohly ulevit a dosyta se vyřádit.

Zdroj: Rodiče určují hranice, Jan-Uwe Rogge, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění