Rodiče určují hranice: Rozumná slova děti neslyší

„Někdy si říkám, že moje dítě nechápe, co říkám. Anebo mi nechce rozumět. Normálně mě nevnímá!!! A pak to můžu říkat stokrát...
Rodiče určují hranice: Rozumná slova děti neslyší
20.11.2007 0:00 |

A pořád dokola. Ticho před bouří. Ze začátku jsem vždycky klidná, ale nakonec se pokaždé rozkřičím.“ To vypráví Anna H. o své devítileté Karolíně. Anna má sklon k „užvaněnosti“ a k „nekonečným výkladům“, jak sama říká. Neumí dávat jasné pokyny a nevymezuje hranice ani tam, kde je to nezbytné.
Jednou večer nechtěla Karolína do postele. A tak se rozvinuly dlouhé diskuse o tom, proč je nutné, aby devítileté holčičky spaly aspoň devět hodin denně. Rozvláčné, opakující se vysvětlování hlasem kolísajícím mezi mateřským porozuměním a podrážděním protahuje Karolína vytrvalým „proč“ a zarputilým „nechápu“, přičemž stále častěji obrací oči v sloup. Anna je na pokraji nervového zhroucení, ale navenek se drží a začíná stále znovu ve snaze přesvědčit svou dceru rozumovými argumenty.
Když je vidět, že jí argumenty docházejí, zacpe si Karolína uši a s pohledem upřeným na matku prohlásí: „Mami, neslyším tě. Ale udělám, co chceš.“ Vstane, odejde z pokoje a lehne si ve svém pokoji na postel. Matka za ní přichází, aby jí popřála dobrou noc. Ale nevydrží to, nedokáže potlačit nutkání a znovu začne vysvětlovat. A Karolína si znovu zacpe uši a opět říká: „Neslyším, co říkáš! Ale dělám.“
Druhý den ráno sedí Anna u snídaně a vůbec si není jistá, jak se má s dcerou přivítat. Karolína se vřítí do místnosti. Veselá, sebevědomá. Anna si ovšem usmyslí, že si znovu trochu rozeberou včerejší problém. Karolína si okamžitě zacpe uši se slovy: „Nic neslyším!“ Vzápětí pustí uši a chopí se oběma rukama sklenice s mlékem. Hltavě loká a slyší: „Karolíno, bude tě bolet břicho.“ Ušklíbne se -ach jo, už zase vysvětlování. A ruce letí k uším. Tu Anna H. vykřikne: „Tak a dost!“ A Karolína se zacpanýma ušima klidně hlásí: „Mami, už tě neposlouchám! Ale dělám, co chceš!“

Ranní vstávání, pomalé oblékání, nepořádek po snídani, nenapsané úkoly -v takových a podobných situacích mohou každodenně propukat silné emoce. Lidé se pak na sebe zlobí, jsou uražení, kují pomstu nebo k sobě vzájemně ztrácejí úctu. A přitom všechny takové konflikty probíhají podle téhož vzorce, sdíleného -ovšemže nevědomě -všemi zúčastněnými osobami: rodiče jsou v situaci, která je jasná pro ně, ale ne pro jejich děti. Rodiče jsou ovšem také postaveni před skutečnosti a souvislosti, které jsou zřejmé jejich dětem, ale ne jim. Z tohoto dvojího neporozumění se během krátké doby rozvine vztah plný stresu. Rodiče by chtěli mít klid, ale neformulují jasně a zřetelně své hranice, své meze. A dítě ruší a „zlobí“ dál, dožaduje se pozornosti. Chce být chápáno, lépe řečeno přijímáno. Rodiče toho někdy mají až po krk, a tehdy teprve vytyčují hranice. Křičí přitom nebo divoce gestikulují, nebo naopak výhrůžně šeptají. Dítě přestane s tím, s čím mělo přestat, naslouchá a poslouchá, a druhého dne začíná celá hra znovu od začátku.

Nejasnost pokynů
Nejeden výchovný vztah mezi rodiči a dětmi je nevyrovnaný proto, že se dospělí nevyjadřují jasně, často se nechovají dostatečně zřetelně. Tak se třeba rozčilují, že dítě otálí s tím nebo oním, že má v pokoji nepořádek atd. -ale jejich gestika a mimika naznačuje přátelské naladění (i když třeba zarputilé). Dítě tedy slyší otázky typu: „Mohl by sis prosím uklidit?“ nebo „Nemohla by sis trochu pospíšit?“ -ale otázkami hranice neurčíme! Z výrazu tváře a způsobu gestikulace děti poznají napětí -sevřené rty, přivřené oči, zkrabatělé čelo. Naproti tomu otázka zní dosud (!) klidně. S takovými nejasnými pokyny si děti nevědí rady. Svým chováním samy dávají najevo, že vyžadují dospělého, který ladí sám se sebou. Děti akceptují hranice jedině tehdy, když jsou jasně formulovány. A dospělého berou vážně jen tehdy, když jeho pohyby, výraz, hlas i smysl slov jsou v souhlasu. Devítiletý Kryštof o tom říká: „Když nevím, o co vlastně jde, tak na to kašlu. Víte, když moji rodiče jsou pořád takoví milí. A přitom vždycky vidím, že za chvilku
už se neudrží. A taky že jo, nakonec se vždycky rozzuří. Tak si říkám, že jsem to odhadl správně. Měl jsem pravdu. Nechápu, proč si to táta a máma tak ztěžují. Vždyť by stačilo říct prostě ne!'.“
Kryštof intuitivně zformuloval to, co potvrzuje bezpočet výzkumů v oblasti i psychologie komunikace: komunikujeme z 55 % řečí těla (postojem, výrazem tváře a gestikulací), z 38 % hlasovými projevy, a z pouhých 7 % vnímá obsahem a smyslem slov. Komunikační nedorozumění mezi rodiči a dětmi mají svůj původ v nejasnosti, s níž nejeden rodič formuluje svá přání a hranice.

Navázat kontakt
Je tu ještě jeden aspekt, který bývá často přehlížený nebo méně respektovaný. Rodiče na jedné straně přeceňují účinnost svých slova pokynů, ale na druhé straně podceňují důležitost navázání opravdového spojení s dítětem. Musí je opravdu oslovit, jestliže mu chtějí něco sdělit. Děti -samozřejmě, stejně jako dospělí -chtějí být osloveny, chtějí se cítit osloveny. Chtějí-li rodiče dětem určovat hranice slovně, měli by mít na paměti výzkumy psychologie komunikace a postupovat tak, že nejdříve navážou s dítětem kontakt očima, pak tělesně, a nakonec se jednoznačně verbálně vyjádří.
Paní Monika H. vypráví: „Mému Štěpánovi jsou čtyři. Dřív jsem se mohla umluvit. Poslouchej! Pojď! Nech toho! A bylo to pořád dokola a nebralo to konce. No, proč by to taky měl poslouchat? Já jsem stála v kuchyni, něco jsem dělala, nebo jsem měla vlastní problémy, a on pobíhal po pokoji.“
„A co jste změnila?“ Ptám se jí.
„Když po něm teď něco chci, třeba aby uklidil, neříkám: „Ukliď!, Ukliď to už konečně!' nebo Kdy už to konečně uklidíš?!“ Dneska jdu za ním, posadím se u něj, podívám se mu pevně do očí, vezmu ho za ruce a krátce a jasně formuluji příkaz: „Štěpáne, chci, aby sis uklidil!“ Většinou to na něj platí. Někdy jenom z dálky zřetelně zavolám: „Štěpáne!“ A on už ví, o co jde, a většinou pak splní, co jsme si domluvili. A když ne, pak vím, že mu v tu chvíli nejde o uklízení, ale že se mnou chce bojovat.“ Po chvilce přemýšlení paní Monika dodává: „Každopádně je konec s tím mým nekonečným žvaněním.“
Monika založila své jednání vůči synovi na jasnosti a srozumitelnosti: cítí se osloven zrakovým a tělesným kontaktem. Cítí, že matka nechodí kolem horké kaše, ale že řekne, co od něj očekává. „Náš vztah je teď jasnější,“ dodává Monika. „I on se vyjadřuje jasněji. Dřív mě obtěžoval a vynucoval si něco pláčem. Teď řekne jasně: „Chci to! Chtěl bych to!“ A když ho neposlouchám, přijde ke mně, sedne mi na klín a zřetelně mne osloví: „Mami!“ A když ani potom se na něj nepodívám, natočí mi hlavu tak, abych se na něj podívat musela.“
Jasnost výroků a pevnost citu -z toho vzniká vzájemný respekt. Partnerskou rovnocennost ve vztazích nelze samozřejmě zachovávat ve všech situacích, je výsledkem trvalé snahy. Vede k ní dlouhá cesta.

Některé otázky děti neberou vážně
Otázky obsahující předem dané rozhodnutí vyvolávají mocenský boj. Děti je nemohou brát vážně. Rodiče se kupříkladu ptají dětí: „Půjdeme dneska k babičce?“ Sami o tom však rozhodli už dávno předtím. Dítěti pak nezbývá než přizpůsobit se a odpovědět „ano“, nebo lhostejně „pro mě za mě“, anebo reagovat vzdorovitým, sebevědomým „ne“.
Jestliže se děti nepodílejí na procesu rozhodování, je pro ně srozumitelnější a pochopitelnější, když se jim pevným hlasem a laskavým tónem sdělí výsledek: „Jdu dneska k babičce a chci, abys šel se mnou!“ Dítě možná nebude radostí skákat do stropu, nicméně aspoň bude jasně vědět, co rodiče potřebují, chtějí nebo si přejí. jistě je dobré nechat děti, aby se podíleli na procesu rozhodování. Nezbytným předpokladem pro to je ovšem ochota a odvaha rodičů k vlastnímu rozhodování a k odpovědnosti za učiněná rozhodnutí. Pak je možné zahájit rozhovor otázkou: „Říkal jsem si, že bych zašel k babičce. Co ty na to?“ Nebo: „Chtělo by se ti jít k babičce?“ Nebo třeba: „Mohli bychom zase jednou zajít na návštěvu k babičce. Co tomu říkáš?“
U takového rozhovoru je opravdu důležité, aby k němu nedošlo až po vlastním rozhodnutí. Dítě musí cítit, že se na rozhodnutí podílí. Proto je nutné, aby si již před rozhovorem dospělí ujasnili, jestli jen sdělí dítěti, na čem se sami domluvili, nebo chtějí-li společně s dítětem dospět k takovému řešení, s nímž by byli spokojeni všichni zúčastnění.

Formulovat, co si skutečně přejeme
Paušální výčitky mohou škodit nejen dětem, ale i samotným dospělým. „Ty si nikdy neuklidíš!“ „Jenom se flákáš!“ „Neustále chodíš pozdě!“ „Ty tvoje věčné drzosti!“ Takové výroky deprimují dítě, ale zároveň vedou i rodiče k tomu, že se již nedokážou dívat na dítě jinak než negativně. V dítěti pak vzniká pocit méněcennosti a touha po pomstě a odplatě -pouští se s urážejícími rodiči do boje o moc, který z rodinného krbu udělá peklo.
Výčitky spojené se slůvky „nikdy“, „neustále“, „nic než“ apod. jsou nepřípustná zobecnění, obsahující většinou přímé nebo nepřímé obvinění. Jsou výrazem toho, že se dítěti přisuzuje určitý způsob chování. Jistě ne všechno je nutno od dětí přijmout, zvláště jde-li o nedodržování domluv nebo o narušování osobní integrity rodičů. Rozhodující přitom je jak rodiče s dětským pokleskem zacházejí. Znovu zdůrazňuji, že výčitky a zobecňující obvinění dítěti nepomohou.

Tajemství je v tom, formulovat nebo se učit formulovat, co si skutečně přejeme. Znamená to pojmenovat stav věcí, zřetelně vyjádřit své pocity a -je-li to nutné -vyhlásit případné důsledky nedodržení úmluvy. Např.: „Myslím, že není
v pořádku, když jsi venku déle, než jak jsme se domluvili. Dělá mi to starosti.“ Jestliže předtím skutečně došlo k dohodě, pak je možné pokračovat: „Domluvili jsme se, že zavoláš, kdyby ti do toho něco přišlo. A řekl jsem jasně, že když to neuděláš, nepůjdeš zítra ke kamarádovi. Souhlasil jsi s tím.“

Uvádíte-li však důsledky do praxe, neočekávejte od dětí smířlivé přijetí, ale spíše vzdor, odpor, hrozby nebo ústup. Na seminářích o komunikaci a partnerských vztazích na tento způsob formulací toho, co si přejeme, často upozorňuji, uvádím konkrétní příklady ze života a předvádíme si to ve skupinách. Přesto, a je to zvláštní, mnozí rodiče do osobních poselství zavádějí stále znovu nařčení a obvinění, případně se s dětmi pouštějí do „terapeutických dialogů“.
Když někdo dítěti milým hlasem a s přátelským pohledem zašeptá „hodně se zlobím, že jsi přišel pozdě“, pak dítěti sděluje dvojí poselství. Osobní poselství mají na druhé účinek jen tehdy, jsou-li jednoznačná.
Podobně to platí pro další nedorozumění v užívání osobních poselství. Mnozí rodiče, kteří to „tak dobře myslí“, vyvinuli pod pláštíkem osobních poselství podivnou „kulturu“ ukřivdění a smutku. „Jsem velmi, velmi smutná, že to děláš,“ obviňuje matka svou dceru s chvěním v hlase a jen stěží se dokáže zdržet pláče, neboť dceruška Sára opět pomazala stěnu záchodu svými výkaly. Tón řeči, postoj těla a mimika zde nevyjadřují totéž. Mluví se o smutku, zní v tom ovšem obvinění a hrozba odepření mateřské lásky.
Případ, který jsem zažil v jedné mateřské škole a který mi dočista vyrazil dech, ukazuje, do jaké míry předškolní děti samy tuto kulturu ukřivdění přijímají. Šestiletý Karel uštědřil ve rvačce stejně starému Šimonovi dobře mířenou ránu pěstí do nosu jako odplatu za to, že ho Šimon předtím bolestivě kousl. Nos silně krvácel a na tváři se objevil šrám. Šimon pohlédl na Karla s výrazem pocitu uražení a prohlásil: „Jsem dotčen. ještě si o tom spolu promluvíme!“

Zdroj: Rodiče určují hranice, Jan-Uwe Rogge, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění