Síla filozofie: Pomůže vám myslet pozitivně

Chystala jsem se na víkend s kamarádkou do Paříže. Jenomže na letišti mi ukradli kabelku s doklady, penězi a kreditkami. Abych se uklidnila, otevřela jsem si nakonec knížku Útěcha z filozofie od Alaina de Bottona. Ano, filozofie, nebo spíš filozofové, vás umí povzbudit, když máte těžkou chvilku.
Síla filozofie: Pomůže vám myslet pozitivně
16.9.2015 17:00 |

Říká se „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Pamatuji se na léta, kdy jsem otevírala dveře a na otázku „jak se máš?“ jsem se smála: „Jde to se mnou dolů, dolů a zase dolů!“ Nedařilo se mi, ale brala jsem to s nadhledem, protože už jsem věděla, že zaprvé, věci se mění (může být ještě hůř), a zadruhé, měla jsem za sebou roky, kdy jsem objektivně vzato byla nahoře, ale místo toho, abych si to vděčně užívala, kazila jsem náladu sobě a blízkým nedostatkem velkodušnosti.

Život plyne rychle, a ani když jsme dole, nestojí za to otravovat si ho tím, že je člověk kyselý jako šťovík, natož když věci plynou uspokojivě. Potíž je ale v tom, že věci někdy vypadají zvenku skvěle, jenže vy cítíte, že něco není v pořádku, a nejraději byste bušila hlavou o zeď.

BĚH NA DLOUHOU TRAŤ

Ten matoucí pocit zná i zpěvačka Patti Smith, která letos oslavila pětašedesátiny a při té příležitosti přišla s novou nahrávkou a vyprodala v Londýně několik koncertů. Na vrcholu slávy byla koncem sedmdesátých let, ale nedokázala si to užít, i když k tomu měla všechny důvody i prostředky.

„Nejsem založením vztekloun, ale začala jsem být netrpělivá a vytočená každou maličkostí. Auto nepřistavili včas a já zuřila. Později jsem si říkala: Předtím jsi na auto nikdy ani neměla. Proč se najednou chováš jako kráva?“

Pak to jednou konečně ruplo a všemi obletovaná hvězda se překvapivě stáhla do soukromí na americký venkov a stala se ženou v domácnosti. Zatímco její současníci hledali útěchu v drogách, Patti Smith ji našla v každodennosti života své záměrně obyčejné rodiny. A stejnou útěchu vám dokáže dát filozofie.

SENECA A TRABLE

Když se někomu stane něco zlého, snažíme se ho utěšit. Není potřeba se strachovat, však ono se to zlepší, říkáme. Filozof na to jde jinak. Jeden z nejslavnějších - Seneca - nás nabádá, abychom se utěšování vyhnuli, protože tím nešťastníkovi nepomáháme, ale naopak jsme k němu krutí. Malováním věcí narůžovo dotyčnému bráníme, aby se připravil na realitu, a navíc mu nepřímo vnucujeme, že pokud se obávané naplní, je to katastrofa.

Seneca navrhuje rozumnější přístup: připusťme raději, že k obávanému nejspíš dojde, ale je velmi pravděpodobné, že to nebude tak strašné, jak si to v tuto chvíli představujeme. Smutek je namístě, ale hysterie k ničemu. Řada Senekových vrstevníků brblala, že filozofovi obklopenému otroky a bohatstvím se to snadno káže. Ale on sám nakonec doložil, že neovládá jen teorii. Jeho stoický přístup mu pomohl vyrovnat se s vlastním vyhnanstvím i předčasnou smrtí. Někdejší bohatý a vlivný státník si na nuzné podmínky v necivilizovaném vyhnanství nestěžoval. Naopak v dopise matku utěšuje, že štěstěna mu materiální blaho neurvala, jenom mu ho vzala.

Stoici v žádném případě neobhajovali bídu, jenom neviděli důvod nad ní bědovat. Přišli s tím, že tam, kde to jde, si máme život utvářet podle svého, ale v situacích, na které jsme krátcí, se máme vyrovnat s nevyhnutelným. Můžeme být bezmocní tváří v tvář tomu, co nám osud narafičil, ale máme svobodu zvolit si, jak se přitom zachováme. Jenom si vzpomeňte na svůj oblíbený televizní seriál; nejvíc přitahují diváka hrdinové, kteří se s fantazmagorickými zápletkami stoicky vyrovnávají.

Co platilo za Seneky, platí i dnes, a dokonce možná ještě víc. Svět kolem nás se zrychluje a stává se nevypočitatelnější. Místo toho, abychom propadali novým a novým frustracím, které před námi každodenně vyvstávají, uděláme líp, když se obrníme stoickým klidem.

SCHOPENHAUER A LÁSKA

Filozofie je sice disciplína převážně logická, ale právě proto nám umí pomoci i s city, ať už jde o lásku k muži, dětem, nebo obecně o vztahy v rodině. Po přestěhování do Anglie jsem získala novou tchyni, která měla spoustu skvělých postřehů a nenechávala si je pro sebe.

Při jedné sobotní návštěvě mi například řekla: „Netvrdím zrovna, že ty a Francis jste monstrózně odporní, ale přece jenom - podívej se na Elišku. Musíš se mnou souhlasit - vy dva máte nepravděpodobně hezké dítě!“ Neměla jsem po ruce Schopenhauera, a tak jsem jenom zalapala po dechu.

Tento slavný Švýcar, ohánějící se tím, že všechno je marnost, by tchyni zaměstnal svou teorií o tom, že zdravé, potažmo souměrné děti jsou nejpravděpodobnějším výsledkem dvou lidí, kteří se k sobě moc nehodí, ale podvědomě jsou přitahováni, protože jde o jakousi pojistku lidstva, jak zajistit co nejlepší zdraví následující generace. Dále to nebudu rozebírat. Souhlasím s Alainem de Bottonem, že pokud o Shopenhauerově teorii začne jeden moc přemýšlet, žádná další generace (natož zdravá) nám nehrozí.

Poté, co v mnichovském antikvariátu objevil Schopenhauerovu knížku Nietzsche, stal se oddaným žákem chmurného filozofa. Nietzscheho pochmurnost je příslovečná. Ale věděli jste, že při svém pobytu ve slunečné Itálii úplně změnil názor na svět? Přešel z mastných jídel na krmi lehkou, na olivovém oleji připravovanou, a přitom se filozoficky rozzářil k nepoznání.

Schopenhauer byl odvržen, jeho hrdiny se nově stali požitkáři jako Montaigne, Goethe a Stendhal, a Nietzsche se dokonce začal sám poohlížet po lásce, kterou do té doby z principu zavrhoval. Pokud se tedy cítíte chmurně, zkuste vynechat knedlíky a guláše, protože jestli středomořská kuchyně rozveselila Nietzscheho, to by bylo, aby nezabrala na nás ostatní! Ale zpátky k lásce. Schopenhauer té nejsilnější ze všech sil, která člověka pudí, říká Wille zum Leben neboli vůle k životu. Má za následek, že se nepřestáváme množit.

Alain de Botton prostřednictvím svého osobního nepovedeného milostného vzplanutí popisuje, jak se Shopenhauerova filozofie dá použít jako útěcha, když vám člověk, který vás dočista zblbnul, dá košem. Podle této teorie přitažlivost probíhá na dvou úrovních: vědomé a podvědomé. Moje známá Julie měla celá desetiletí nesmírně trpělivého bohatého nápadníka, který se až donedávna odmítal oženit. Pořád čekal, že se Julie nejdřív nevdá, pak že se kvůli němu rozvede…

„Sama nechápu, proč jsem tak hloupá - je hodný, topí se v penězích, nemusela bych se pořád tak honit jako s Jamesem. Jenomže já si nemohla pomoct. James není ani z půlky tak hezkej, a přece jsem pro něj vždycky měla slabost.“ Případ Julie je praktickým potvrzením Schopenhauerovy teorie o lásce. Nemůžu to dokázat, ale je možné, že kdyby Julie byla víc praktická, odpadly by jí sice starosti se složenkami, ale nemusela mít dneska tři zdravé krásné děti. Takže když vám někdo dá košem, neberte si to osobně, odmítněte zahořknout. Vzpomeňte si na zasmušilého filozofa a utěšujte se tím, že to nakonec pro vás musí být takto lepší.

S EPIKUREM BEZ PENĚZ

A jak se to má s přátelstvím nebo penězi? Když Epikuros založil s pomocí bohatých přátel školu pro muže a ženy, aby studovali potěchu, všichni v Athénách usoudili, že půjde o orgie. To se pletli. Při svém studiu se snažil dobrat toho, co je pro spokojený život nejdůležitější. Jako první nakonec postavil přátelství. Protože to, co říkáme, nemá žádný smysl, pokud není někdo, kdo tomu rozumí.

Přítomnost přítelkyně nás dostává ze stavu otupělosti, do které člověk upadá, když je sám. Hned po přátelství pro něj byla důležitá svoboda. Je zábavné číst, jak Epikuros řešil podobné problémy, jako lidé tisíce let poté. Aby on a jeho přátelé nemuseli být závislí a nemuseli se podřizovat komerčnímu světu Athén, odešli a založili si vlastní komunitu. Měli tak méně peněz, ale nemuseli se podřizovat lidem, kteří jim nesedí.

Proč se ale jako on nespokojíme s málem, proč nás materiální věci tak snadno svádějí, ptá se de Botton. A odpovídá, že se ženeme do krámu a utrácíme, protože se snažíme zahnat nějaké chmury. Funguje to, ale jenom chvilkově, jelikož to, co jsme opravdu potřebovali, nebyly další sandály, ale aby nám někdo rozvibroval bránici. Být v životě šťastní nebo aspoň spokojení není jednoduché, ale málokdy za to může nedostatek financí.

Jenomže, jak říkala moje nejoblíbenější filozofka a klavíristka Alice Herz-Sommerová: „Lidé jsou, bohužel, nepoučitelní.“ Ona sama si filozofií v průběhu těžkého života pomáhala často - zemřela ve 110 letech, obklopená přáteli.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění