Singles: Opravdu chtějí být sami?

Určitě někoho takového také znáte: mladého, úspěšného, pohledného člověka žijícího bez partnera. Proč? Je to životní volba, nebo rezignace, protože nalézt v současnosti životního spojence je problém? Co trápí singles a jak se na jejich život dívá okolí?
Singles: Opravdu chtějí být sami?
6.9.2010 0:00 |

Sedím u stolu v jedné pražské restauraci a rozhlížím se kolem: je tady dvanáct osamělých mužů a jedenáct žen. Všech třiadvacet lidí se sem dnes přišlo seznámit, já jsem tady kvůli reportáži.

Jednoho partnera už mám. A to stačí. Úderem sedmé začíná speed datingový večer, kdy si pět minut povídáte postupně se všemi příslušníky opačného pohlaví a doufáte, že si s některým z nich padnete do oka. V uvolněné atmosféře je to zábavná hodinka a půl, na jejímž konci však nutně vytane na mysli otázka: proč si tolik sympatických a vzdělaných mužů nemůže najít partnerku? (Omlouvám se ženám, s nimiž jsem jako žena v rámci večera nemluvila).

Když toto téma otevřu s jednatřicetiletým Lubošem, setkávám se s neobvyklou upřímností: „Poslední vážný vztah jsem zažil před třemi lety. Od té doby jsem nepotkal ženu, s níž bych si dokázal představit mít děti a prožít vedle ní zbytek života.“ A tak je radši sám. No… sám. Prázdné místo v životě a sexuální půst tu a tam vyplní nějakou dívkou, ale jako s partnerkou „na celý život“ s ní nepočítá. Dotyčná funguje vlastně jako jakási náplast, díky které zapomene na problémy a smutek a trochu – slovy Luboše – rozčeří poklidnou atmosféru. A funguje také jako parťák, se kterým se dá odjet letos na dovolenou, protože… komu by se chtělo jet k moři samotnému?


Singles: Sami, ale ne úplně

Sociolog z Metropolitní univerzity v Praze Marcel Tomášek v jednom z textů vzniklých z výzkumu s paradoxně znějícím názvem „Singles a jejich vztahy“ charakterizoval singles jako „žijící sami, ale ne úplně“. Každý člověk má v sobě city, které potřebuje vydávat. Proto někteří mladí lidé – podobně jako Luboš – tráví v jisté životní fázi čas s někým, o kom nejsou přesvědčeni na 100 %. „Být single není volba ani rezignace. Je to výsledek různých okolností – osobních, profesních, volnočasových, které charakterizují seberealizaci a naplnění dotyčné osoby, a výsledkem toho může být, že je v dané chvíli bez partnera,“ říká Marcel Tomášek. V rámci čtyřiceti hloubkových rozhovorů se singles různého věku našel jediného člověka – muže, který byl single v původním významu tohoto slova vyjadřujícího nově se objevivší životní styl v amerických velkoměstech 70. let. „Chystal se zahájit kariéru v institucích EU v Bruselu a všem svým potenciálním partnerkám zcela otevřeně říkal, že o seriózní partnerský vztah momentálně nemá zájem, tedy s perspektivou elitního a kariérně  náročného zaměstnání rezignoval z vlastního rozhodnutí na hledání dlouhodobé partnerky,“ říká odborník.

Zatímco v bývalé ČSSR žilo samostatně jen 5,6 % lidí ve věku do 29 let, v době posledního sčítání obyvatel v roce 2001 jich bylo přes 16 %. Západní sociologická literatura podle Marcela Tomáška už několik desetiletí pracuje s novou životní fází „pozdní mladosti“ (jasná hranice mezi mládím a dospělostí, dříve spojovaná s narozením dětí, zaniká) a postupně přijala za své různé modely fungování partnerských vztahů. V Česku jsme se s těmito modely setkali poněkud náhle teprve v 90. letech. „Pokud by nenastal koncem 80. let politický přelom, nejspíš bychom reálněsocialisticky v šestadvaceti letech měli rodiny se dvěma dětmi. Prožíváme radikální sociální změny v osobních i partnerských vztazích a ve způsobu jejich naplňování: už nežijeme v zažitých pravidlech, a co se dnes prarodičům nebo rodičům mnohdy jeví jako polovztahy, může být pro dané dvojice regulérním – a pro danou chvíli naprosto vyhovujícím – partnerstvím,“ míní Tomášek. Ačkoli lidi žijící bez partnera můžeme z mediálních výstupů chápat jako sobce, kteří se touží realizovat na úkor partnerského života, různé výzkumy, včetně toho realizovaného Marcelem Tomáškem, to vyvracejí. Z jeho rozhovorů vyplynulo, že život bez dlouhodobého vztahu s vyhlídkou na rodinu není záměr, ale spíš následek komplexních změn mentality a modelů převládajících v 90. letech a že většina singles si jednoho dne přeje vstoupit do manželství.

Obtížné kompromisy

Třicetileté Andree kamarádky říkají: „Holka, ale vždyť ty chlapa přece nepotřebuješ.“ A Andrea – podobně jako právnička Ally McBealová v seriálu – odpovídá: „Nepotřebuju. Ale chci. Bohužel není kde brát…“ Sedmatřicetiletá Kristýna absolvovala za posledních pár let desítky rande. „Když vynechám muže smrdící potem, muže se špínou za nehty, šetřílky neochotné zaplatit za mě koktejl, muže neschopné napsat SMS bez hrubek, moc jich nezbývá. Nerozvedení a nezadaní muži kolem pětatřiceti se obvykle vymykají normálu. Je mezi nimi řada úchylů. Když někdo v šestatřiceti napíše, že ‚papá‘ nebo že ho ‚bolí bříško‘, děsím se. To je chlap?!“ Jenže najít vhodný protějšek je problém i pro muže. Proč?

S kýmkoli o tom mluvím, stěžuje si na nedostatek času a příležitostí. Cože?! Většinou vyděláváme peníze, můžeme chodit do restaurací, máme spoustu kamarádů, internet, řadu nových forem seznamování a stejně jsme v koncích. Co se to děje? „Zdůvodnění nedostatkem času nebo příležitostí považuji v řadě případů za alibismus. Kde je vůle, najde se i příležitost a času máme každý 24 hodin denně,“  říká psycholog Vojtěch Lebduška a dodává: „Budeme-li v sobě a v potenciálních partnerech hledat problémy, budeme nacházet i důvody, proč to nejde. Nalezneme-li v sobě toleranci a schopnost objevit cestu k druhému, možná potkáme i toho pravého.“ Odborník vidí problém jinde: spousta jeho klientů, kteří žijí sami, si uvědomuje, že čím déle tomu tak bude, tím složitější pro ně bude navázat skutečný vztah. Zvyky „osamělých běžců“ prostě převáží nad ochotou dělat kompromisy. „Když se v dřívějších dobách uzavíraly sňatky na prahu rané dospělosti, novomanželé byli ještě do velké míry tvární a mohli se naučit vzájemným ústupkům. V dnešní době, kdy je svatba vyústěním vztahu stále vzácněji, jsou oba zúčastnění více ‚hotoví‘, zvyklí na svůj standard, své pohodlí a mají díky zkušenostem často i vyšší nároky na svého partnera,“ upozorňuje Vojtěch Lebduška. Z výzkumu Marcela Tomáška plyne, že překážkou při hledání vážného vztahu je i vzrůstající věk, který s sebou nese poznání, zkušenosti ztěžující „romantickou zamilovanost“ a často i vlastní bydlení. Lidé ho totiž vnímají jako své teritorium, které si úzkostlivě střeží, a nejsou ochotni ho „jen tak“ poskytnout někomu dalšímu.

Pod tlakem okolí

O tom, co všechno trápí singles, by Andrea mohla vyprávět celé dny: otázky ohledně hypotéky (vzít si ji sama, nebo nevzít?), problém doprovodu na prestižní společenské akce (kamarádku brát nechce, o kamarádovi si zase všichni myslí, že je její partner; dokonce i profesionálního společníka už si najala!) a psychické útoky okolí, kdykoli přijede z Prahy domů k rodičům na vesnici. Cítí se pod tlakem. Lidé včetně rodičů si myslí, že to, že je sama, je její rozhodnutí. Vůbec si neuvědomují, že to nedělá záměrně. Ale vysvětlit jim to nedokáže. „Z médií se často dozvídáme, že je to vlastně docela bezva být single; můžeme si plnit sny a nemusíme se stydět za to, že žijeme bez partnera. V mnoha případech by se určitě dalo souhlasit. Ale znám jen málo lidí, kteří o sobě otevřeně prohlašují, že jsou single. Většinou říkají, že žijí sami. A tady je z mého pohledu podstatný rozdíl: kdo je sám, je tím nejspíš zklamaný a raději by žil ve vztahu. Takový člověk se snaží situaci změnit, ale někdy to zkrátka nejde,“ říká psycholožka Martina Tichá. Samozřejmě že možnost „dělat si, co chci“ a plnit si své sny vzbuzuje do jisté míry závist, na druhou stranu singles si dobře uvědomují, že tím zároveň přicházejí o část životní náplně, jež pro ně mj. představuje „někoho milovat“.

Je to prostě životní rozpolcenost, každopádně podle Martiny Tiché je možná velmi užitečné si singlovským obdobím alespoň jednou v životě projít. „Ideálně v mládí, v době separace od rodičů. Ale může to být i velmi osvobozující a nabíjející období třeba po rozvodu. Pokud zůstaneme single a je nám v tom dobře, je všechno v pořádku. Jestli jsme sami, ale dobře nám není, bývá užitečné začít si všímat nejprve vztahu k sobě samému: Jsem/ nejsem se sebou spokojený? Jsem/nejsem příliš náročný na druhé? Umím poznat své chyby?“ říká odbornice. Když si to celé tak nějak pospojujeme v hlavě, možná dojdeme k tomu, že největší překážkou při navazování partnerských vztahů (a nejen při něm) je možnost volby. Ukažme si to na příkladu sexu: kdyby k němu docházelo jen v trvalých svazcích, lidé by byli přirozeně pudově motivováni k jejich tvorbě. „Pokud si ale umí zajistit sex jinak, nemají moc motivů, které by je do partnerství hnaly,“ upozorňuje Vojtěch Lebduška.

Jiným případem však mohou být podle odborníka mladé ženy, které začínají toužit po dětech. I tady se ale můžeme setkat s tím, že partner poslouží pouze jako „dárce semene“ a do rodinného soužití se s ním nepočítá. A tak by se dalo pokračovat… Ovšem pokud se tak lidé rozhodnou dobrovolně a jsou ve svém životě spokojení, proč jim něco vyčítat nebo je dokonce odsuzovat?

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.

Autor: Jana Benešovská
Datum: 6. září 2010

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění