Společné prasátko vs. nové botky

Dokud jsme randili, šlo všechno jako na drátkách. Kino platil pan gentleman, popcorn emancipovaná slečna, tedy já. Dražší výlety a společné akce šly většinou napůl z obou našich kapes. A slovo šetřit jsme považovali za totalitní přežitek.
Společné prasátko vs. nové botky
25.11.2010 0:00 |

Když bylo na pivo, šlo se na pivo. Když nebylo, šlo se na pivo až po brigádě. Veškerá sranda skončila ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že spolu zahnízdíme.

Většina párů se dříve či později dostane do situace, kdy se musí zamyslet nad tím, jak zafinancovat společnou existenci. A protože vztah k vlastnímu majetku někdy velmi úspěšně konkuruje vztahu partnerskému (zvláště ve vypjatých situacích), je třeba vždy dobře nastavit pravidla párového spoření i utrácení.

A to tím spíš, pokud jste, jako my dva, holé zadky, které stojí na začátku kariéry a proti nimž je kostelní myš Rothschild. Začalo to před rokem a půl, kdy se v našich naivních hlavičkách zrodil nápad pořídit si byt na hypotéku. Společnou hypotéku. Aniž bychom kdy předtím strávili dohromady více než pár dní pod stanem, vedli jsme hrdinské řeči, že společné bydlení zvládneme s přehledem a hypotéku jakbysmet. Čert vem to, že po našem dostudování a nástupu na nová pracovní místa se propadla naše životní úroveň pod hranici příjmu somálské rodiny.



Nebudeme přece cpát peníze do chřtánu nějakému vykořisťovatelskému pronajímateli! Když jsme úvěrové poradkyni sdělili výši našich příjmů, zamrzl jí komerční úsměv na tváři. Naštěstí nadšení našich rodičů, že se v pětadvaceti konečně postavíme na vlastní nohy, bylo dostatečně velké, aby se nám zaručili celým svým majetkem. Banka nám tedy přece jen dala úvěr, dokonce za velmi výhodných podmínek. Na jeho čerpání jsme měli rok. Navštívili jsme desítky bytů a z koupě posledního z nich sešlo dva dny před vypršením ročního limitu. Hned po jeho uplynutí nám spořitelna navýšila úrokovou sazbu a my jsme se z původního nadšení postupně propadali až na hranici zoufalství s jasnou vizí, že zbytek života strávíme v kobce pro neplatiče.

Navzdory všem očekáváním žijeme už několik měsíců v pražském bytě slušných rozměrů a z našich minimálních zdrojů rozvíjíme velmi solidní peněžní politiku. Chce to ale nastavit a dodržovat určitá striktní pravidla. A věřte, že já jsem ten poslední, kdo má v sobě finanční morálku a odpovědnost. Zvláště v obchodech s obuví pociťuji pravidelně silné nutkání ponechat u kasy celou výplatu a doma tvrdit, že mě okradli. I přes svůj blahosklonný přístup k penězům se však pokouším držet pravidel, která jsme s přítelem nastavili a která nám mají zaručit za pár let dovolenou v Bibione a na ni navazující první dítě.

První z nich se týká splátky hypotéky. Nastavili jsme si trvalé příkazy tak, aby nám odešly hned v den výplaty. Druhý den po výplatě mám tedy na účtu částku, se kterou se dá dále pracovat, a nemusím se celý zbytek měsíce stresovat tím, že si omylem (!) koupím boty a ty mi hned příští měsíc sebere exekutor. Stejně to máme s úhradou nábytku na splátky a zálohami na energie. Hodně pomůže správný odhad výše záloh. V našem bytě původně bydlelo přibližně pět osob, a mejdany zde byly na denním pořádku. Z toho důvodu byly zálohy na energie asi tak vysoké jako naše radost, když nám je snížili na polovinu. Vystavujeme se sice riziku, že nám na konci roku přijde vyúčtování ve výši výplaty manažera ČEZ, ale při trochu inteligentním provozu nemá smysl odvádět na zálohách přemrštěné sumy, které můžete investovat jinak.

Dalším pravidlem jsou společné příspěvky do obálek. Obálková metoda je totiž naprosto geniální. Vytvořili jsme s mým drahým tři obálky nadepsané „dovolená“, „nábytek“ a „rezerva“, do kterých máme každý za úkol vkládat měsíčně několik stovek. Za pár měsíců, po které spolu žijeme, už se peníze pěkně sbíhají. Důležité je pověřit správou obálek a evidencí platební morálky toho z páru, který je zodpovědný a ke společným úsporám chová respekt. Naopak je třeba zamezit v přístupu do obálek tomu, kdo si sám není jistý, jak při styku s větším obnosem zareaguje.

Tak například minulý měsíc se přihodila taková nemilá věc. Z obálky „nábytek“ se záhadně ztratilo 1000 Kč. Shodou okolností to bylo zrovna ve chvíli, kdy se v našem botníku objevily zbrusu nové boty z letní kolekce Humanicu. Hrůzné zjištění, že jsem si v záchvatu „shue-manie“ schopná půjčovat na obuv z obálek, vyvrcholilo zběsilou debatou na téma, zda by boty neměly být pro účely čerpání z obálky „nábytek“ považovány za nábytek. Od té chvíle nemám ponětí, kde jsou obálky schované, a odevzdávám svůj příděl do společné kasy příteli do ruky a ten jej tajně do obálek vkládá. Na to ostatně navazuje další pravidlo: „Nikdy se nezadlužuj sama u sebe.“ Známe to.

Peníze nejsou a do výplaty doba dlouhá jak Lovosice. Nikdy nesmíte propadnout iluzi, že to, co propijete, pronakupujete a prošustrujete na dluh, popř. na kontokorent, se bude snadno vracet. Pokud budete někdy dluh vracet, bude vás to bolet úplně stejně (a možná víc) než se v danou chvíli uskrovnit a do výplaty prostě dožít. Kontokorent je vůbec zlo. Pokoušejte se ho držet na uzdě a nikdy si nezřizujte větší kontokorent, než je výše vaší výplaty. Propadnete iluzi, že jsou to volně použitelné peníze, a z dluhu se budete dlouho a bolestivě vyhrabávat. Naším posledním pravidlem je, že jídlo a náklady na oblečení a kosmetiku si platíme každý sám. A to s ohledem na velikost mého šatníku a kosmetického kufříku (který je třeba samozřejmě pravidelně aktualizovat) a také s ohledem na to, že přítel sní na posezení grilované kuře a salámovou pizzu, zatímco já se neustále rýpu v agonii půstu v kopečku suché rýže.

A takhle nám to všechno krásně funguje a klape a náš rozpočet je při minimálním příjmu dlouhodobě vyrovnaný, až lehce přebytkový. Obávám se ale, že jen do podzimní obuvnické sezony.

Autor: Renata Francová (Juicy)

Autor článku: Renata Francová (Juicy)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

puclíček | 10.7.2013 22:12

poděkování

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění