Standa (32): Miluji hysterku. Ničí mě, ale nedokážu ji opustit…

Je prý pro něj svým způsobem naprosto výjimečná a fascinující osobnost, femme fatal, kterou miluje, a která ho zároveň ničí.
Standa (32): Miluji hysterku. Ničí mě, ale nedokážu ji opustit…
24.3.2016 5:00 |

Myslím, že v mužích vyvolávala pocit, že v posteli bude bohyní slasti

Známe se z vysoké školy a jsme spolu 6 let. Tehdy jsem z ní šílel – ale na rozdíl od posledních měsíců nadšením. Šíleli z ní všichni chlapi z mého okolí, včetně některých profesorů. Byla vždy živel; vyzývavě atraktivní, vždy hlučná, nepřehlédnutelná, uměla se nakažlivě nadchnout, nebála se na kohokoliv rozčílit a ke každému byla upřímná až do morku kostí. V máločem měla zábrany, což samozřejmě cítil každý chlap a vykládal si to po svém. Myslím, že v mužích vyvolávala pocit, že v posteli bude bohyní slasti. Nakonec jsem ji „vyhrál“ já! I když mám skoro dva metry, vyrostl jsem tehdy snad o dalších padesát čísel. Jsem docela introvert, vždy jsem víc koukal do počítače, než na holky, ona byla ale výjimka. Fascinovala mě. Probrala mě do života, vytáhla do reálného světa a vyždímala ze mě to nejlepší. Ani jsem netušil, čeho všeho jsem schopen. Tři roky jsem byl šíleně zamilovaný a naprosto slepý. Nicméně jí vděčím za to, že jsem pod promyšleným tlakem skvěle nastartoval kariéru. Zatímco ona měnila snad každé dva měsíce práci a byla všude nespokojená, já se šplhal v kariérním žebříčku, za jejího vydatného povzbuzování výš a výš. Jenže zatímco profesně (a finančně) se mi dařilo víc než skvěle, vztahově to s námi šlo od deseti k pěti. Přítelkyně byla stále více nepředvídatelná.

Naprosto plynule, jako to dělávají malé děti, přecházela ze smíchu do křiku

„Ani nevíš, kámo, jak jsem rád, že si nám Moniku, vyfouknul! Představit si, že mám tohle doma, tak si to du hodit!“ řekl mi nedávno po pár pivech kamarád z vysoké, který byl s přítelkyní u nás na chatě na víkend. Sice se mi pak omlouval, ale já vím, že to v tu chvíli myslel naprosto vážně. Monika tehdy během soboty ztropila několik výstupů, za které by, pokud by se živila herectvím, možná dostala Oskara.

Poprvé „explodovala“ u snídaně. Nejdřív měla nezvladatelný záchvat smíchu, protože jsem si omylem oblékl o několik čísel větší trenky mého táty. Všichni jsme se jen zdvořile uculovali, zas tak vtipné to nebylo, ale Monika doslova plakala smíchy. No to by mi ještě nijak nevadilo. Jenže pak jsem se všech zeptal – tak trochu proto, abych hysterický smích uklidnil –, jestli si někdo nedá kávu. Všichni pochopitelně souhlasili. Bohužel jsem zjistil, že káva došla, vlastně jsem ji zapomněl koupit.

To, co se stalo pak, nikdo nečekal. Monika naprosto plynule, jako to dělávají malé děti, přešla ze smíchu do křiku. Strašně jsem se styděl. Ne že bych na to v tu dobu už nebyl zvyklý, doma takto Monika reagovala každou chvíli, ale před přáteli ještě takto „neřádila“. Potom co mě zahrnula výčitkami, na co všechno jsem kdy zapomněl a jak bez ranní kávy nemůže být, se rozplakala. „Není mi dobře, promiňte, asi jsem těhotná.“ řekla. Já ale naprosto nic netušil! Dodnes jsem vděčný kamarádově ženě, jak všechno zahrála do autu. Začala totiž vyprávět o svém bouřlivém těhotenství a najednou jsme zase v poklidu klábosili. Jenže scéna s podobným scénářem se opakovala ten den ještě dvakrát… Jen pro pořádek dodám, že Monika pochopitelně těhotná nebyla!

V manželské poradně jsem měl pocit, že na ní okouzleně zírá i terapeut

Výmluvy na těhotenství, menstruaci, alergii, únavu, prodělanou chřipku, depresi a mnoho dalších věcí se v našem soužití vlastně opakují neustále. Přijdu například domů, Monika mě čeká krásně upravená, na stole je večeře, povídáme si, pijeme víno, já se o něčem zmíním a Monika se najednou rozpláče. Páčím z ní, co se stalo, abych se po hodině dozvěděl, že se naprosto iracionálně bojí, že je vážně nemocná. Dřív jsem se hroutil, teď už jí dám jen pusu a řeknu, že to bude určitě zase dobré. Nemá cenu to nějak rozvíjet. Strašně by se urazila. Vše končí tak, že pláče, lituje se a chce utěšovat. Je to k zešílení! Jenže já ji stále miluji, miluji i nenávidím.

Asi před půl rokem se mi podařilo přemluvit Moniku k návštěvě manželské poradny. Kývla. Když se hovor začínal blížit k bodu zlomu a já se chystal na nejhorší, ale zároveň jsem byl rád, že u psychologa předvede, co mě na ní trápí – nechápal jsem! Monika se chovala úžasně. Mluvila rozumě, dokázala se sama sobě ze srdce zasmát, byla vtipná, okouzlující, se slzami nakonec uznávala svou část viny. Jednu chvíli jsem měl pocit, že na ní okouzleně zírá i terapeut. V poradně jsme pak byli ještě dvakrát – nic jsme nevyřešili. Monika hrála svou roli perfektně a já vypadal jako blbec a psychotik k tomu.

Monika je svým způsobem naprosto výjimečná a fascinující osobnost

Cítím se jako schizofrenik; část mé osobnosti přítelkyni miluje a chce s ní žít, mít děti a starat se o ni, druhá část mého racionálnějšího já mi říká, abych utíkal, co mi nohy stačí. Jenže nemá každý člověk, každá žena, nějakou chybu? Bojím se, že tak silné emoce ve mně už žádná jiná žena neprobudí. Monika je svým způsobem naprosto výjimečná a fascinující osobnost. Má femme fatal.

Na druhou stranu je pravda, že mě od založení rodiny všichni lidé, na kterých mi záleží, a důvěřuji jim, odrazují. Mí rodiče s Monikou nevycházejí, vlastně nejen mí, ale i přítelkyně rodiče. Hlavně se svou matkou má Monika neustále spory. Není se co divit, jsou úplně stejné. Když se spolu hádají, Moniky táta odchází do garáže a já chodím poslední dva roky obvykle s ním. Jednou mi řekl, že svou ženu vlastně také nedokázal opustit…

Autor článku: MM
Zdroj: Dáma.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění