Šťastní lidé: co dělají jinak?

Jedním z největších životních paradoxů je, že klíčem ke spokojenosti je dělat věci, které nám většinou připadají riskantní, nepřípadné a někdy i dokonce hříšné… V Káhiře mě před sedmi lety na ulici zarazil jeden mladý Egypťan otázkou, co chci od života. Napínala jsem chvíli mozek a pak ze mě začaly padat nepřesvědčivé fráze. Egypťan udiveně zakroutil hlavou a řekl: „Já chci být jen šťastný!“
Šťastní lidé: co dělají jinak?
25.2.2015 17:00 |

A není sám. Dnes existuje celé odvětví, které se zabývá lidským štěstím a tím, jak ho dosáhnout. Lidé nejrůznějších ras a kultur považují pocit štěstí za důležitější, než by byl třeba příslib zbohatnutí, případně posmrtného života.

Nejnovější výzkumy dokládají, že štěstí je nejen příjemné – je i celkově prospěšné. Ruku v ruce s ním jde například lepší stav imunitního systému, ale i vyšší finanční ohodnocení či výraznější kreativita.

Asi se shodneme, že pravé štěstí není jenom směs slastných pocitů, lépe ho vystihuje pojem pocit „vyrovnanosti“ a „klidu“. Bez ohledu na definici, štěstí je částečně emocionální. Záleží tedy na osobnosti a jejím genetickém založení. Prostřednictvím nárazových pozitivních zážitků sice člověk pookřeje, ale pak se zase vrátí zpátky do původního rozpoložení.

Pocity štěstí ovlivňuje rovněž naše životní očekávání, ideály, vyrovnanost s tím, co nemůžeme změnit. A tady už nejsme závislí jenom na genech, může nám pomoci případná strategie. Když psychologové sledují chování šťastnějších jedinců, s údivem zjišťují, že za nejcennější zkušenosti a zážitky vděčíme chování, které v nás vyvolává nejistotu, a dokonce i pocit viny!

ŠŤASTNÁ INTUICE

Ukazuje se, že šťastní lidé intuitivně chápou, že k pocitům trvalého štěstí a spokojenosti nestačí jenom dělat a mít to, co je těší. Prožívání pocitů štěstí je mj. podmíněno tím, že se člověk nebrání zakoušení neznámých situací. A to přesto, že zvídání provázejí často pocity neklidu. Obecně jsou totiž šťastní lidé srozuměni s tím, že cítit se v jistých situacích zranitelně a nepohodlně, čelit momentům, které nás znervózňují a napínají naše smysly a schopnosti, je správná a jediná cesta k tomu, být silnější a odolnější.

SLEPÁ ŠTĚSTĚNA

Šťastným lidem se má někdy za zlé, že proplouvají životem, aniž by se trápili, jak je bídný a problematický. Jsou méně skeptičtí než ostatní. Jsou ale také důvěřivější, snadněji naletí… Naproti tomu člověk v depresi je schopen pozoruhodně přesně číst nejen svoje vlastní pocity, ale i emotivní rozpoložení těch ostatních. Nicméně takový detailní vhled nemusí být nutně jenom výhodný.

Když trpíte depresí, neunikne vám ani nepatrná změna ve výrazu partnera. Vnímáte, že se zatvářil sarkasticky nebo pochybovačně. Šťastní lidé mají mimořádně vyvinutý sklon podobné detaily přehlédnout nebo si je vysvětlit s pozitivním zabarvením. (Místo: Proč mě zase zpochybňuje?!, si například řeknou: On mě zase jenom škádlí…).

Šťastní lidé jsou emocionálně imunní v těch okamžicích, v nichž se ostatní nechávají strhnout každodenní smrští negativních detailů.

Ti, kteří jsou se svým životem nejspokojenější, nepodléhají nezdravému perfekcionismu; mají ležérní přístup k docházce, známkování i výši platu. Neznamená to ale, že jsou asociální. Mají v sobě jen zakódováno, že ustavičný perfekcionismus je paralyzující, stejně jako třeba soustavná snaha se všem zavděčit.

TĚŠTE SE Z ÚSPĚCHŮ BLÍZKÝCH!

Nedávno jsem byla na otevření výstavy české výtvarnice Míly Fürstové. Víc než přítomná kapela Coldplay mě zaujala nefalšovaná radost Mílina manžela, když líčil její úspěchy. Statistiky dokládají, že dvojice, v nichž se partneři těší z úspěchu toho druhého, mají štastnější vztah, který pak snáze překonává úskalí.

Stejně tak člověk ke štěstí potřebuje přátele, kteří vás nejenom podpoří v nouzi, ale taky se upřímně a bez závisti budou radovat z vašich úspěchů.

MUŠKA JENOM ZLATÁ

Psychicky zdravý člověk se v emocích netopí, ale řídí se jimi. Nepotlačuje ani vztek, ani pocity provinění, ale používá je k tomu, aby do budoucna zvládl usměrnit své chování.

Když psychologové například srovnávali duševní stav lidí v New Yorku po fatálním útoku 11. 9., zjistili, že šok nejlépe přestáli a nejrychleji se vrátili k normálnímu rozpoložení ti, kteří se ze vzteku nad nepředstavitelným útokem dokázali po čase přepnout a posunout dále.

K tomu, aby člověk co nejlépe překonával životní rány, je potřeba být emocionálně flexibilní. Například když se v životě vaší kamarádky objeví jiná přítelkyně, můžete se nechat unést žárlivostí. Zdravější přístup je vsadit na empatii (vaše kamarádka asi potřebovala něco, co se jí nedostávalo od vás) a začít jí třeba také víc naslouchat, víc se o ni zajímat.

Něco podobného platí i pro slovní utkání s teenagerem. Může vás pohltit vztek, scéna bude eskalovat a nastane dusno. Nebo se můžete na okamžik odpojit a přepnout se z role účastníka hádky do role diváka absurdního divadla. Nastalé ticho vás vybalancuje a vaši ratolest zaskočí. Vy pak buď můžete nechat diskusi na vhodnější chvíli, nebo v klidu pokračovat; budete překvapeni, jak vděčný může být za klidnější přístup hormony rozháraný člověk.

BALANC NENÍ NADRANC

Asi nejtěžší v životě je najít rovnováhu. Pocity štěstí, krásné zážitky jsou nepostradatelné. Šťastní lidé ale nezapomínají, že jisté odpírání si okamžitých požitků je jediný způsob, jak se dobrat těch dlouhodobých.

Jednou nohou mají vždycky našlápnuto dopředu; tím, že se aktivně zabývají svou budoucností, snadněji a se smířením překonávají každodenní nepříjemnosti: na cestě ke zvolenému cíli jsou totiž malicherné…

ŠTĚSTÍ NEŠTĚSTÍ…

Nositel Nobelovy ceny Albert Schweitzer jednou prohlásil: „Štěstí není nic víc než železné zdraví a špatná paměť“.

Pocitu klidu a vyrovnanosti se nedobereme honičkou. A to ani když se budeme honit za štěstím. Je dobré udržovat si nadhled a přijmout, že život je barevná mozaika. Smutek, ztráta, bolest, smůla do ní patří stejně jako pocity štěstí. A pokud vám to nestačí a chcete opravdu štěstí přijít na kloub, zkoumejte lidi z Panamy a Paraguaye. Osmdesát procent tamních obyvatel se považuje za šťastné. A v tom se jim nevyrovná nikdo na světě.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění