Svatba versus život na hromádce - 2. kapitola

„Tímto prstenem si tě beru, tímto zlatem tě uctívám, tímto darem tě obdarovávám…“ Tak zní formule, kterou si podle římského vzoru říkali ženich s nevěstou během obřadu, když si vyměňovali prsteny. Není to už ale v dnešní době, stejně jako celé manželství, přežitkem?
Svatba versus život na hromádce - 2. kapitola
2.11.2011 16:00 |

<<< První díl článku

Když jsou ve hře děti

Častým důvodem uzavírání manželství jsou děti. Je to lepší kvůli společnému příjmení, snadnějšímu jednání s úřady a obecně lidé věří, že děti se cítí lépe, pokud jsou rodiče manželé. Sedmatřicetiletý Jan říká, že on a jeho žena se vzali právě kvůli dětem. „Svatba pro nás nebyla podstatná. Kdyby to záleželo jen na nás, asi bychom se k ní nerozhoupali. Děti to ale změnily. Když začaly chodit do školky, chtěly vědět, proč jsme se nevzali, jestli se nemáme dost rádi, proč rodiče jejich kamarádů svatbu měli.Když za mnou dcera přišla a zeptala se, jestli maminku opustím, když ji nechci za ženu, musel jsem to začít řešit. Děti nás přiměly změnit názor. Říkali jsme si, že jestli jim to udělá radost a uklidní je to, vezmeme se.“

Podobný přístup má spousta rodičů. Podle psycholožky Isabelle NazareAgy ale dětem vztah rodičů na psí knížku nezpůsobuje traumata. „Problém není v modelu soužití, ale v tom, jak se k sobě rodiče chovají a jak rodina jako celek funguje. Důležité je harmonické prostředí. Pokud v něm děti vyrůstají, občas položí nepříjemnou otázku, ale v zásadě to neřeší.“

My versus já

Život na hromádce už dávno nepreferují jen dvacátníci. Za posledních pět let se zvýšil počet volných svazků, v nichž je partnerům více než třicet let, plánují či už spolu mají děti a tvrdí, že společně chtějí žít a zestárnout. Jediné, co spolu nechtějí, je uzavřít sňatek. Život na hromádce nevidí jako dočasné, nýbrž trvalé řešení. Proč?

Západní kultura hodně posiluje individualitu jedince, od dětství je každý směrován k naslouchání svým potřebám, jejich realizací,“ uvádí psycholožka Martina Venglářová. To je dost zásadní důvod. Zatímco zastáncům manželství se líbí, že se posunuli od „já“ k „my“, lidé preferující volné soužití na to mají opačný názor. A protože naše kultura individualizaci podporuje, bude těchto jedinců v nejbližších letech stále přibývat. Nechtějí být „my“. Chtějí zůstat „já“. To potvrzuje šestatřicetiletá Pavlína, která s partnerem žije od svých dvaceti let. Mají tři děti. „Nikdy jsem se nechtěla vdávat. Nikdy jsem nesnila o svatbě v bílých šatech. Nikdy jsem nechtěla být ničí manželkou. Partnerkou ano, ale manželkou? To ne. Neznamená to, že se s partnerem nerozhodujeme v zásadních věcech společně, ale cítím se takhle lépe. Jsem nezávislejší. Neznamená to ale také, že bych nebyla zodpovědná. Hodně kamarádek se vdalo, protože pro ně manželství znamenalo pojistku. Věřily, že když se vdají, partner bude zodpovědnější a neuteče tak snadno, protože rozvody jsou komplikované. Kdo není zodpovědný a utéct chce, stejně uteče. Vždyť se více než polovina manželství rozvádí.“

Papír ke štěstí

Zastánci života na hromádce také často tvrdí, že papír ke štěstí nepotřebují a že manželství je jenom formalita. Slavným párem, který podobný názor zastával, který dával přednost volnému svazku a také vyznával volnou lásku, byl pár, jejž tvořili francouzský filozof Jean-Paul Sartre a jeho celoživotní partnerka, spisovatelka a stoupenkyně existencialismu Simone de Beauvoir. Sartre a Simone de Beauvoir se sblížili během společných studií, zamilovali se do sebe, zjistili, že mají mnoho společného, a rozhodli se, že spolu budou žít. Byl to vztah na celý život, i když oba od začátku věděli, že vedle tohoto vztahu budou mít mnoho jiných. Žádný z nich pro ně nebyl však tak podstatný jako jejich společný vztah. Oba prý věděli, že jejich paralelní vztahy jejich silný a hluboký vztah neohrozí, a také skutečně neohrozily. Manželství považovali za měšťácké a pokrytecké.

„Předstírat, že spojení založené na konvenci velmi pravděpodobně přivodí lásku, je pokrytectví,“ píše Simone de Beauvoir ve své knize Druhé pohlaví. „Žádat od manželů, které spojují zájmy praktické, sociální a morální, aby si poskytovali po celý život rozkoš, je holý nesmysl.“ Když Sartre zemřel, jeho celoživotní družka v pamětech Obřad loučení napsala: „Jeho smrt nás dělí. Má smrt nás znovu nespojí. Tak to už je. Je krásné, že naše životy mohly být tak dlouho harmonicky spojeny.“

Životem, jaký si vybrali Sartre a Simone de Beauvoir, však nemůže žít zdaleka každý. Podle psychologů je pro spoustu lidí manželství důležité už jenom kvůli svému symbolickému významu. Volnomyšlenkáři podle nich dávají přednost nekonvenčním svazkům, ale pro běžného člověka se nekonvenční svazky ne vždy hodí, protože se v nich mohou cítit nejistí, což pak do vztahu přináší řadu problémů. Manželství určitý pocit jistoty dává – alespoň většině z nás. Spisovatelka Karen Blixen ve Vzpomínkách na Afriku přiznává, že toužila po svatbě se svým milencem Denysem Finchem Hattonem, a když ji odmítl slovy, že svatbu nepotřebují, protože se milují i bez ní, požádala ho: „A slíbíš mi, že si o mne řekneš, když já slíbím, že řeknu ne?“ <<< Zpět na první díl článku

Autor článku: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění