Umění mávnout

Sebevědomí. Síla. Úspěch v kariéře. Vztah. Ženskost. K tomu všemu možná stačí málo. Umění odpovědět si na otázku, co si myslíme, že chceme, a co chceme doopravdy. O ženských i mužských rolích hovoří psycholožka Leona Dyrehauge.
Umění mávnout
23.5.2016 17:00 |

Výrazy jako ženská síla a ženská energie jsou v poslední době často používané. Je opravdu rozdíl mezi mužskou a ženskou sílou a energií?

Nazvala bych to tak, že existují ženské a mužské aspekty. Ty ženské jsou nám prozaicky dány tím, že máme schopnost mít děti. Jsou více spojené s dáváním, zajišťováním péče. Ženskou součástí je orientace na druhého. Rozhodně tím nechci říct, že jsou tady ženy jenom proto, aby měly děti. I ženy, které děti nemají, se můžou cítit naplněné a velmi ženské. Mužská identita je víc spojena s prací. S tím, co dokážu. Čeho docílím. Muž je zaměřený víc na sebe.

Kdysi mi jeden známý řekl, že muž musí něco dokázat, kdežto ženě často stačí k naplnění smyslu života mít dítě. Že je to taková naše záchrana. Souhlasíte s tím?

Mateřství určitě může dávat ženě pocit naplnění nebo minimálně jeho velkou část. Spíš bych to nazvala pocitem stabilizace. Muže mateřství spíš destabilizuje.

Ano, toho jsem si taky všimla.

To je ale přirozené – a často je to popisované zbytečně hanlivě. Ty řeči, jak chlapovi vadí, že už nemá svou ženskou jen pro sebe. Když to vezmete z podstaty mužských a ženských aspektů, o kterých mluvíme, je žena zkrátka výrazněji predisponovaná pro to, aby se víc rozdávala a pečovala o vícero lidí. Jen jde někdy až za hranu.

Myslíte ženy, které mateřství zcela pohltí?

Ano, samy říkají, že mají pocit, jako by se ztrácely samy sobě, přicházely o svou integritu. To ještě nic neznamená, některé se s mateřstvím později vyrovnají dobře. Nechají se na nějakou dobu pohltit a pak spontánně a instinktivně vystihnou moment, kdy se zaměří zase na sebe. Jsou flexibilní. Existují ale i ženy, které rodí jedno dítě za druhým, jen aby se nepotýkaly samy se sebou.

Dříve to možná stačilo, ale mám pocit, že dnešní doba je pro ženy docela těžká. Kromě toho rození dětí chodí do práce, vydělávají.

Doba je těžká i pro muže. Tráví v práci neúměrné množství času, a když přijdou domů, měli by si převzít děti a mít s nimi skvělý vztah a také by měli udržovat vztah se ženou, iniciovat sex a mít dobrou erekci. Dnešní nároky jsou příliš vysoké na muže i na ženy. A pro obě strany je těžké v nich polevit a nějak to vybalancovat, nemít pořád jazyk na vestě.

Znám spoustu žen, které občas přiznají, že by klidně byly v domácnosti. Proč to nejde?

Od doby, kdy byly mužské a ženské role jasně rozdělené, prošly vztahy velkým vývojem. Ženy si nárokují totéž, co mají muži. Současně je víc a víc vidět, že si muži „jedou dál“, pracují, vydělávají, ale ženy také pracují a vydělávají a k tomu zastávají i tu svou druhou, dejme tomu původní roli. Podle mě jediným řešením je, aby každá žena upřímně sama v sobě probrala, co je tlak společnosti a co by sama opravdu chtěla. Že možná není od věci chtít se vdát, chtít si zajistit bezpečí, aby nemusela honit kariéru a mohla se víc starat o domácnost a dítě. Pak je taky spousta žen, které to tak nechtějí, a ty by měly s mužem hledat rovnováhu.

Tedy vdát se a zapomenout na rovnoprávnost?

Rovnoprávnost ve vztahu neexistuje. Nějakou dobu jsme se o ni snažili, ale rovnoprávní nejsme. Někdo zkrátka s dětmi doma určitou dobu zůstává. Pokud je to žena, logicky nebude mít stejnou možnost udělat kariéru a vydělávat jako její muž. Nedávno jsem viděla na DVTV hezké interview s advokátkou Danielou Kovářovou, kde to, o čem se bavíme, vysvětlovala z právní stránky. Institut manželství je dobrý pro ženu, která zůstává nějakou dobu s dětmi a stará se. Dává jí jistotu, že o ni bude postaráno třeba i v době, kdy se rodina rozpadne.

Myslíte, že když se role jasněji rozdělí, povede to k menší rozvodovosti a větší spokojenosti?

Dokonce v to doufám. Máme v hlavě nastavené, že to domácí teplíčko dělat nechceme, že nás to otravuje a že to má z poloviny dělat chlap. Jenže mužům tohle není vlastní. Tlačíme je do něčeho, co neumějí a co je přirozené nám. Je to dané zmatením rolí a aspektů.

Stačí jen uvědomit si, co pro koho znamená „úspěch“?

Úspěch je strašně pomíjivá věc, ovšem pro muže je to obrovská součást vlastní identity. Muž potřebuje něco dokázat, zvládnout, dotáhnout, někým se stát. Žena zažije jedno hezké vydařené odpoledne s dětmi a udělá ji to šťastnou. To je ten ženský aspekt versus mužský. Muži nestačí mít milou ženu, se kterou si rozumí, a zdravé děti. Je to dobré, ale není to dost. Pro ženu to dost být může.

Často se říká, že některá žena je víc chlap nebo chlap je víc ženská. Máme to v sobě takhle zakódované?

Každý člověk má v sobě ženské i mužské aspekty a u každého převažuje něco jiného. Žena, která je „víc on“, nemusí nutně nosit kalhoty a vlasy nakrátko. Jen je hodně racionální, nepracuje tolik s emocemi – a emocionalita jí třeba i vyloženě chybí. Dobře se jí daří v práci, ale nemůže si najít partnera a založit rodinu.

Kde se ty naše mužské a ženské aspekty berou?

Získáváme je učením se nápodobou. Když se u ženy „víc chlapské“ podíváte na její matku a matku její matky, uvidíte, že se to v rodové linii opakuje. Může to být i identifikace s otcem, kdy dcera „nasála“ jeho charakteristiky, protože pro ni byly z nějakého důvodu přijatelnější.

Taky kolem sebe vídám hodně žensky laděných mužů, kterým se říká „beta samci“. Rádi se postarají, vyzvednou děti ze školky, nakoupí, uvaří – není v tomhle cesta?

To je sporné. Hrozí, že se v partnerství nakonec stejně projeví tlak na to, že nejsou dost chlapem. V rodině je najednou cítit, že takoví muži neumějí dát hranici dětem, ženě, neumějí se rozzlobit, nejsou jasní, srozumitelní, ve všem se „ňahňají“. Rodině to jednoho dne přestane stačit a všichni ho budou chtít nastrkat do mužské podoby, protože to muž prostě je.

Co je hlavní součástí spokojeného vztahu, na kterou jsme ve vývoji vztahů a matení rolí a aspektů pozapomněli?

Dávat do vztahu „nenároky“, toleranci. Umět nad mnohým mávnout rukou. To uměly skvěle naše babičky, my s tím zoufale zápasíme.

Myslíte slavné konstatování „ále, vždyť je to jen chlap“?

Myslím mávnutí s porozuměním, že muž je opravdu jiný a nedělá to se zlým úmyslem. To je ovšem dřina, na níž ztroskotá spousta manželství.

PhDr. Leona Dyrehauge PhDr. Leona Dyrehauge

Kdy je žena nejspokojenější sama se sebou?

Kolem třicítky přichází přechodové období, kdy ženy porovnávají samy sebe, kdo jsou, co chtějí, jak to mají se vztahy, s dítětem, se svým ženstvím, a většina si začíná uvědomovat, co by chtěla. Období mezi třicítkou a čtyřicítkou je hodně věnované mateřství a vztahům. Když se přehoupne čtyřicítka, začínáme víc porovnávat, jak to v životě máme.

Začínáme si konečně uvědomovat, co od života chceme?

Ano, z mateřského a vztahového období se vynoříme nad hladinu a začneme přemýšlet nad tím, co chceme dál. To je moment, kdy se můžeme začít cítit opravdu dobře. Žena po čtyřicítce má za sebou zkušenost, před sebou možnost fungovat zase sama za sebe. Pořád je to ještě žena i ve fyzickém slova smyslu, není po přechodu, je pořád krásná, ale zároveň má už něco odžitého. Možnost cítit se nejlépe je vysoká.

Zároveň se bojí stárnutí a třeba objevuje botox. Proč kolem nás takových botoxových krásek pořád přibývá?

Souvisí to s dobou obrovských nároků na všechno. Umět stárnout a popasovat se s tím, že jsme v přechodu, přejít do té druhé části života – to je pro hodně žen těžké. Stárnutí není v módě, natož umírání. Ženy svůj zevnějšek mají hodně propojený s kvalitou partnerského vztahu. Když stárnutí oba partneři přijímají stejně, jako svou přirozenou součást, pak možná žena nepotřebuje dělat kolem vzhledu takové brikule.

Obzvlášť když si čeští muži se vzhledem často opravdu starost nedělají, alespoň takový mám dojem.

V tom s vámi souhlasím, připadá mi to jako ryze česká záležitost. Kolikrát jsem se zamýšlela při pohledu na české muže nad tím, kde jsou jejich mužské vzory. Nepečují o sebe, vypadají často opravdu hrozně a ještě mají na ženu nesmírně vysoké nároky. Ze své zkušenosti přitom vím, že v jiných západních demokratických zemích to takhle není. Muži vědí, že se o sebe musejí starat, že nemůžou jen chodit na pivo, tloustnout a páchnout – a jejich ženy je budou pořád adorovat. To je vztah matky a syna, syn může být jakýkoli a matka ho bude vždycky milovat. Ve vztahu to taková samozřejmost není. Na druhou stranu, takhle je vychovaly jejich matky. Tam někde je ta chyba.


PhDr. Leona Dyrehauge

Studovala psychologii v Praze, ve Washingtonu D. C. a v Aarhausu v Dánsku. Je klinická psycholožka věnuje se primárně psychoterapii dospělých. Je vycvičená v Katatymně imaginativní psychologii, která pracuje s lidskou schopností imaginace. Přístup začal vyvíjet v 50. letech minulého století psychiatr Hans Carl Leuner, který věřil, že klient může své problémy snadněji vyjádřit prostřednictvím imaginace, a také je díky ní transformovat. Leona Dyrehauge pracuje ve své soukromé praxi na Praze 2. V přístupu ke klientům si zakládá především na přímosti, otevřenosti a autenticitě.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Tereza Světlá
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění