V životě mě už nic nečeká?

Krize středního věku nastává tehdy, když se jednoho dne zastavíme a s hrůzou si uvědomíme, že se nacházíme v půli cesty našeho života. Tu lepší polovinu máme za sebou, teď stojíme na vrcholu kopce a čeká nás už jen pozvolný sestup dolů.
V životě mě už nic nečeká?
23.2.2011 0:00 |

Petrův život splňoval všechny představy o splněném snu. Vyučil se truhlářem a práce mu přinášela radost a uspokojení. Pracovat se dřevem bylo už od dětství jeho koníčkem, a když nastoupil do firmy, která navíc vítala jeho kreativitu a iniciativu, měl pocit, že si lepší životní cestu vybrat nemohl. Navíc měl štěstí i na partnerku. Seznámili se, když mu bylo dvaadvacet, a o dva roky později se vzali a měli dítě.

Ona mu byla velkou oporou, a i když jejich vztah prošel občasnými potížemi i několika krizemi, bylo jim spolu dobře. Založil si vlastní firmu a brzy hledal zaměstnance, protože na tolik zakázek sám nestačil. Cítil se ve svém živlu. Práce, která ho baví, doma klid a pohoda. V posledních letech ale začala mít jeho firma problémy. Petr cítil, že to, co dřív bylo zdrojem jeho radosti, ho teď v noci nenechá klidně vyspat. Navíc ho děsila představa, že by měl začít dělat něco jiného. Vždyť truhlařina je celý jeho život. Nemá na to už sílu ani čas. Uvědomil si, jak rychle mu život utíká. Vždyť letos oslaví už čtyřicetiny! Co teď, jak dál?

Odpoledne života

Na první pohled se může zdát, že období kolem pětatřiceti je dobou životního rozmachu a duševní pohody. Člověk si už vytvořil jakési zázemí, má stabilní zaměstnání, praxi a celkem slušný plat. Většina už také našla trvalého partnera a založila rodinu. Mělo by tedy nastat období klidu a růstu. Období duševní stability. Zkušenost je ale jiná. Věk mezi pětatřicátým a padesátým rokem je obdobím psychologického přerodu, kteří mnozí nesou s těžkostmi, které nezřídka přerůstají v krizi. Jestli chcete vědět, jak krize středního věku vypadá, vzpomeňte si na Kevina Spaceyho ve filmu Americká krása. Nebo jakoukoli tragikomedii o muži, který se ve čtyřiceti snaží chytit druhý dech a vymění manželku i děti za mladou asistentku. Nebo si představte ženu, která utrácí kvanta peněz za pěsticí kosmetiku, zoufale se snaží vtěsnat do oblečení své dcery a každý večer stráví u zrcadla hodiny hledáním nových vrásek.

Možná si vzpomenete i na jiný příklad – lidí prožívajících krizi středního věku po ulicích totiž každý den procházejí mraky. Statistiky o jejím výskytu se rozcházejí, ty nekompromisní ji nacházejí až u osmi osob z deseti. A navíc na nás číhá už mnohem dříve než v dobách našich babiček. Podle studie uveřejněné v časopise Social Science & Medicine, která zkoumala dva miliony lidí v osmdesáti zemích světa, vrcholí po čtyřicátém roce života. Čtyřicítka je obdobím zlomu. Začínáme si uvědomovat, že z našich cílů a ambicí uskutečníme jen zlomek, a ze zrcadla na nás koukají první známky stárnutí. Myšlenka na to, že už jsme vzdáleni smrti stejně jako našemu počátku, nás nutí bilancovat, konfrontovat se s dosavadním životem a hodnotami, rozhodnout se, jak dobře prožít druhou polovinu života.

Podle psychologa prof. PhDr. Pavla Říčana, CSc., který zasvětil studiu lidského vývoje velkou část života, jsme v tomto věku znovu, stejně jako v adolescenci, postaveni před téma vlastní identity. Kdo vlastně jsem? A co od života chci? Jak si ho představuji? A jaké jsou mé reálné možnosti? Podobně jako tyto otázky přichází i krize středního věku postupně a zvolna. Málokomu se stane, že by se s krizí jednoho rána zkrátka probudil, i když její odstartování na základě jednoho silného zážitku není výjimkou.

Nic už není, jak bývalo

Hlavním projevem krize středního věku je nespokojenost s vlastním životem bez ohledu na rodinné zázemí, zdravotní stav či postavení v práci. Dotyčný nemá o nic zájem, co ho dříve bavilo, se dnes jeví jako nudné, trapné, nesmyslné. „Vždycky jsem byla aktivní a společenský člověk s mnoha zájmy. Potíž je v tom, že v posledních měsících se jakoby oddělilo to, co dělám, od toho, co u toho prožívám,“ stěžuje si čtyřicetiletá Jitka.

„Grilujeme, hraje se na kytaru, a já jako bych se na to najednou dívala z výšky a říkala si – to je tanec na palubě Titaniku. Sedíme s kamarádkami jako obvykle u kafe a vtipkujeme a já mám najednou pocit, že mluví cizím jazykem. Hrajeme s mužem tenis a zase – místo mnoho let reálně prožívané radosti z pohybu vidím jakoby zvenčí směšnou blond postavičku poskakující po kurtu. Podobné pocity se mohou vynořovat i v práci. Člověk si začíná uvědomovat své limity, jeho výkon a nadšení už není to, co bývalo. Na všechno už nestačí a leckdy ani neví, jak dál.

Je těžké přizpůsobit se rozvoji nových technologií a registrovat vše nové. A pak, ti noví mladší kolegové, kteří přicházejí plni elánu a motivace. Udržet s nimi krok je takřka nad lidské síly. „Úbytek sil jde ruku v ruce s úbytkem motivace. Dospívání a raná dospělost jsou charakterizovány přebytkem sil, energie a motivace a představou, že ve světě na člověka čeká úspěch a štěstí, jen vědět kde. Střední věk je naproti tomu postupně naplňován poznáním ohraničenosti vlastních sil a možností. Může se objevit snížení zájmu a úsilí zvládat nároky okolního světa, nebo dokonce předčasná tendence odevzdat se osudu, usoudit, že jedinec nemůže ovlivnit, co se s ním děje, a nakonec rezignovat na sebe jako na tvůrce svého osudu. Toto období je obdobím zkušenosti truchlení nad sebou samým: objevuje se lítost, hněv, zklamání z toho, co bylo ztraceno,“ popisuje prof. MUDr. Michal Hrdlička, CSc.

První vrásky

Střední věk otiskuje své stopy i na tělo. Mnohdy bývají startem krize právě první tělesné známky stárnutí. Člověk začne registrovat první vrásky, úbytek svalů a faldíky pod oblečením přibývají. Vlasy začínají šednout a vypadávat. To vše nám surově a bez okolků ukazuje, že nás mládí už definitivně opustilo. Způsoby řešení jsou pak různé. Někteří jdou na plastickou operaci, jiní se pustí do úmorného cvičení, další se rozhodnou pro radikální změnu šatníku a stylu oblékání. Jako by doufali, že se jim spolu s teenagerskou mikinou či minisukní vrátí i uplynulých třicet let života.

Tato honba za ztraceným mládím je ale spíše karikaturou než skutečným řešením krize a často vyvolává v okolí silné reakce – od schvalujícího uznání vrstevníků se stejnými potížemi přes pohrdavý pohled starších kolegů až po výsměch nebo stud za rodiče ze strany dětí. „Když můj muž přišel domů v kožené bundě, připadala jsem si jako z laciné komedie,“ svěřuje se padesátiletá učitelka Dagmar. „O mužích chytajících v padesáti druhý dech jsem už slyšela leccos, ale to, že se jím stane i můj manžel, vyrovnaný a vždycky dobře fungující otec od tří dětí, mě ani ve snu nenapadlo. Když jsem s ním měla někam jít a on se navlékl do své nové bundy, připadala jsem si jako vedle přerostlého puberťáka,“ vypráví.

Manželská krize

Oblastí, které se krize středního věku dotýká nejvíce, je rodina. Pro tu bývá zatěžkávací zkouškou, která prověří, na jak pevných základech stojí. Partnerský vztah středního věku bývá charakterizován stereotypem, kompromisem a někdy i rezignací na to, že by se ještě něco někdy mohlo změnit. Partnera známe jako vlastní boty a už ani nedoufáme, že by nás na něm mohlo něco překvapit nebo oslnit. Ani sexuální radovánky nebývají to, co kdysi, což úzce souvisí právě s tímto zlomovým obdobím: „V mnohaletých manželských a partnerských svazcích existují dva vývojové úkoly, které nemusí být snadné zpracovat: akceptovat tělo stárnoucího partnera takové, jaké je, a překonat sílící sexuální stereotyp, který v kombinaci se slábnoucí sexuální touhou oslabuje sexuální prožitek.

Zvládnout tyto úkoly je snazší ve vztazích, kde přetrvává vzájemné porozumění, úcta a láska obou partnerů, které kompenzují vývojově vázané změny sexuality,“ uvádí Michal Hrdlička. Pokud člověk tyto vývojové úkoly nezvládne, začne nezřídka hledat dobrodružství jinde. Mimomanželské vztahy, často s mladšími partnery a partnerkami, nejsou v tomto období ničím výjimečným. Kromě sexuální bouře přinášejí dotyčnému především pocit znovunalezeného mládí. Kdo by neznal nějaký příběh muže po čtyřicítce, který zatoužil po dvacetileté milence a začal se chovat jako nezodpovědný puberťák. Touha po mladém partnerovi ale není jen otázkou mužů. „Mám o deset let mladšího milence a vůbec se za to nestydím,“ píše na diskusním fóru jednačtyřicetiletá Renata.

„Už bych si život bez něho nedokázala představit. Předtím jsem měla pocit, že už jsem vlastně přestala žít. Dcera odešla na internát a manžel trávil většinu času v práci. Byla jsem sama a život mi protékal pod rukama. S Alešem je to jiné. Na rozdíl od manžela je hodně aktivní – jezdíme na kole, chodíme do hor, vymýšlí, co budeme dělat o víkendu.

Dal mému životu šťávu, po mnoha letech si zase připadám, že mám pro někoho cenu, že jako žena za něco stojím.“ Krize středního věku však s sebou přináší i určité poklady, kterými se můžeme duševně obohatit. Je však důležité přijmout ji jako výzvu k přezkoumání a přehodnocení vlastního života. Jejím stavebním kamenem totiž často bývá mylný předpoklad, že úkoly a nároky druhé poloviny života zvládneme stejným způsobem jako v etapě předchozí.

A tak lpíme na dosavadním způsobu života a mnohdy dokonce ještě přidáme plyn, jako bychom se snažili nefungující auto zoufale rozjet namísto toho, abychom dopravní prostředek vyměnili. Mnohem účinnější strategií je smířit se s vlastním stářím, přijmout život takový, jaký je, najít nový směr a nové hodnoty. A právě to nám může pomoci toto období nejen překonat, ale vyjít z něho bohatší, někam se v životě posunout a dát mu hlubší smysl. Jak říká Arthur Schopenhauer: „Prvních čtyřicet let našeho života dodává text, následujících třicet let komentář k němu, který nás teprve naučí chápat pravý smysl a souvislost textu.“

Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)

Autor článku: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Tery | 23.2.2011 19:49

S krizí se musí bojovat!

rezama | 23.2.2011 16:22

krize?

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění