Váš příběh: Jsem workoholik! No a?

Miluje svou práci. Nedokáže bez ní žít. Vztah je vždy minimálně až na druhém místě. A ve volných chvílích se užírá pocitem provinění, protože nic nedělá. Přesně tak lze definovat problém těch, kteří jsou na své práci závislí. Vyprávět o tom může i naše čtenářka Alexandra. Čtěte její příběh.
Váš příběh: Jsem workoholik! No a?
10.6.2011 0:00 |

Jmenuji se Alexandra, je mi devětadvacet let, žiji v Praze. A ano, jak mnozí říkají, jsem workoholik. Osobně by mě ale ani ve snu nenapadlo, se za tuto nálepku stydět. Já svoji práci miluji. Moje práce je totiž i mým koníčkem. Takže když se třeba devatenáct hodin denně věnuji své práci, věřte, že to není žádná nemoc, ale skutečnost, že prostě dělám věci, které mě naplňují.

Pracuji v jedné kabelové televizi jako produkční a režisérka. Vedle toho ve svém volném čase točím hudební klipy a reklamy. Pravidelně také publikuji odborné články o kultuře, přispívám do tří známých médií. A párkrát do měsíce fotím zakázky, především modelky nebo reportáže z nejrůznějších kulturních akcí. Nedávno se mě ptal náš střihač, zda nejsem vyčerpaná, když už týden chodím na denní směny k nám do televize, zatímco po večerech sedím v druhé střižně a skládám jeden dokument, který jsme točili v mojí produkci. Já na to odpověděla: „A co si myslíš, že dělám jinak, když přijdu z práce domů? Taky pracuji. Jenom nestříhám, ale třeba píšu články, upravuji fotky, píšu scénáře, dělám rozpočty a posílám žádosti na evropské dotace.“

Nejhorší je, že já zkrátka neumím pracovní nabídky odmítat., Pokaždé mi je líto, když mi někdo nabídne zajímavou práci, a já to časově nikam nenacpu. Dnes mi například přišla nabídka na jednu roli v divadle. Nejsem vyloženě profesionální herečka, ale i přesto se té příležitosti nechci vzdát. Už teď je mi ale jasné, že se texty budu učit doslova po nocích, někdy mezi druhou a pátou v noci. Takže si musím ještě promyslet, jak moc je takováto pracovní zátěž reálná. Ale ráda bych to vzala.

Nejím, nespím, ale pracuju

Popsat můj běžný den není zcela jednoduché, protože pokaždé je náplň trochu jiná. Například včera jsem byla od osmi ráno do šesti večer v televizi, od sedmi do půlnoci ve druhé střižně, kde jsem pracovala na našem dokumentu. A když jsem okolo půl jedné v noci dorazila domů, vytvářela jsem ještě do tří hodin do noci texty na dabing. A pak teprve spánek. A v půl sedmé opět budíček.

Když se třeba něco točí, bývá to se spánkem i horší. Zažila jsem třeba patnáctidenní natáčecí maraton, kde jsem denně nespala nikdy více než čtyři hodiny. Pokud si někdo myslí, že bývají třeba nějaké pauzy na jídlo nebo tak něco, plete se. Jím většinou za pochodu přímo během práce. Ale nevadí mi to a nestěžuji si.

Když cítím, že mi dochází síly, koupím si nějaké doplňky stravy, jako jsou třeba guaranové tabletky. Anebo se tak trochu dopuji energetickými nápoji a kávou. Pravdou ale je, že na kávu jsem za poslední roky získala malou alergii – přesněji řečeno, ve dvaceti letech jsem trpěla na žaludeční vředy. Teď už je to relativně v klidu, ale i přesto svůj příjem kofeinu musím hlídat.

Partneři se mnou nevydrží

Pokud jde o můj soukromý život, tak momentálně jsem sama. V zimě jsem ukončila svůj skoro čtyřletý vztah. Důvod byl prostý: málo času jeden na druhého, navíc se mi partner zdál málo akční, málo energický a zkrátka život s ním se už nikam neposouval, neměl žádný vývoj. A to mě, jako asi spoustu žen, zkrátka přestalo bavit.

Například loni jsemdostala pracovní nabídku v zahraničí a bez váhání za prací na tři měsíce odjela. On podobných kroků nikdy nebyl schopný. Miloval své rodné město, svou stálou práci a svůj zaběhlý život už jaksi nechtěl nikam posouvat dál. Nic proti lidskému pohodlí nemám, ale zkrátka tohle není život pro mě.
 
V současné době mám okolo sebe poměrně dost přátel, kolegů a spolupracovníků. Denně poznávám díky práci nové a nové lidi. Věřím, že se časem nějaký atraktivní partner zase najde, Ale nijak to nehrotím. U mě je totiž vztah vždycky až na druhém místě – po práci. A svým partnerům to také vždy hned v začátcích vztahu říkám. Osobně bych byla nejšťastnější, kdybych našla podobného fanatika na práci, jako jsem já.

Cítím se provinile, když nepracuji

Ne, že bych nedokázala vůbec odpočívat, to zas ne. Jednou za rok vyrážím do zahraničí na pětidenní dovolenou. Vydržím třeba ležet dvě hodiny na pláži anebo zajít do restaurace na dobrou večeři či na party na drink. Ale nikdy ten můj relax netrvá moc dlouho. Když vybírám, kam na dovolenou pojedu, je základním kritériem mého výběru rychlý přístup na internet. Hotel, kde není kvalitní hifi, pro mě zkrátka nepřipadá v úvahu. I během té krátké dovolené totiž něco málo dělat musím. Jinak se cítím nesvá a tak trochu provinile.

Letos v zimě mě skolila chřipka spolu se střevními potížemi. Chtěla jsem jít do práce, když jsem věděla, že zhruba každé dvě hodiny zvracím. Říkala jseme si totiž „střižna je hned vedle záchodů, tak si když tak odskočím, a pak se zase vrátí k práci“. Můj šéf mi ale mé plány pracovat v takovémto stavu zatrhl. Takže jsme zůstala doma a ležela v posteli. Bylo mi opravdu hrozně, ale i přesto jsme měla pocit, že dělám něco špatně. A nudila jsem se.

Je na vině nehezké dětství?

Přiznávám, že během mého pracovního nasazení se mi povedlo také už nejednou zkolabovat. Bylo to v dobách, kdy jsem studovala na dvou vysokých školách zároveň, a vedle toho pracovala na dokumentárním filmu pro neslyšící a po nocích jsem si přivydělávala brigádou v pekárně. Po tři čtvrtě roku takovéhoto nasazení jsem skončila na kapačkách v nemocnici, a následně na konzultacích u psychologa.

Podle slov psychologa za můj workoholismus může můj otec, který nejen, že mě jako malé dítě krutě fyzicky trestal. Ale rovněž na mě od dětství křičel a nadával mi, že jsem lempl, ze kterého nikdy v životě nic nebude a z každé práce mě vyhodí. Prý že skončím jako uklízečka. S otcem jsem před deseti lety zcela přerušila kontakt, nevídám ho. Nevím, zda svou lásku k práci přiklánět jeho výchově, či nikoli. Ale možná na tom něco bude.

Pro mě je však rozhodující, že to nedělám kvůli němu anebo kvůli někomu jinému. Ale kvůli mně samotné. Mě to baví, mě to přináší uspokojení, peníze, dobrý pocit. Tak proč to měnit?

Slovo psychologa

Podle nezávislého psychologa Vojtěcha Bendy je zcela evidentní, že za workoholismem naší čtenářky stojí komplex z dětství. „Skutečnost, že Alexandru práce baví a jedná se o činnost kreativní, může být sice mírně polehčující okolností. Ale i přesto by se měla pokusit začlenit do svého života i jiné činnosti, než pouze pracovní. Osobně bych doporučil začít pravidelně sportovat.

I díky sportem vyplavenému serotoninu by se mohla Alexandra uvolnit, přijít na jiné myšlenky. A udělala by i něco pro své zdraví. Vysoké pracovní nasazení se totiž vždy podepíše na fyzické stránce člověka. Zmiňované problémy s trávením mohou být přitom pouhým začátkem mnohem nepříjemnějších onemocnění. Proto je vždy dobré, dokázat se odreagovat a věnovat se více různým činnostem, nikoli pouze své profesi. Záchranou v její situaci by mohl být vhodný partner a zamilovanost. Anebo konzultace u odborníků psychologů,“ radí Benda.

Ivanna Benešová
10. června 2011

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění