Vážné téma: O začátku po konci

Pokud se právě teď perete s něčím, u čeho ztrácíte víru v dobré konce, mám pro vás ještě dva příběhy žen, které vám mnohem víc než ten můj dokážou, že bojovat stojí za to. Z jejich vyprávění si totiž odnesete intenzivní pocit, že poprat se dá nakonec opravdu se vším.
Vážné téma: O začátku po konci
12.10.2015 17:00 |

PŘÍBĚH PRVNÍ

MUDR. IRENA SALINGEROVÁ: PŘIŠLA JSEM O MANŽELA

O tématu smrti mluví s lehkostí. Dokonce s pousmáním. Prý – když ji jednou potkáte, pochopíte, že je skutečnou součástí života a že jí stejně nic nekončí. Je třeba ji umět přijmout, protože to je taky to jediné, co se s ní dá dělat.

„Bylo mi sedmadvacet. S Rosťou jsem byla devět let, dva roky z toho jsme žili v manželství a plánovali rodinu. Už na to nedošlo. Rosťa jednou cestou do práce boural. Na ten den nikdy nezapomenu.

Ráno seděl na posteli a navzdory svým zvyklostem nespěchal. Trval na tom, že se musíme ještě jednou rozloučit. Jako kdyby věděl… Do nemocnice jsem za ním chodila denně. Protože jsem doktorka, nejdřív jsem vždycky kontrolovala monitory, teprve pak si k posteli sedla jako manželka. Rosťa umřel paradoxně o víkendu, kdy se zdálo, že je stabilní.

Odstěhovala jsem se z našeho domu, vzala si jen pár věcí a psa. Pořád jsem ho cítila vedle sebe… Už před jeho smrtí jsem často vnímala věci, které ostatní necítili, a s jeho odchodem to zesílilo. Navzdory svému smutku (nebo právě díky němu) jsem začala cítit potřebu pomáhat. Jako lékařka jsem, pravda, mohla. Jenže… stále častěji jsem se prala s tím, že medicína bere v potaz jen tělo, ne duši pacienta. A po Rosťově smrti jsem to prostě vnímala jinak.

Viděla jsem, jak by pomohlo, kdyby se nemocných někdo aspoň zeptal, jak se cítí, z čeho jsou smutní, a nezaměřoval se jen na léky. Abych pomohla sama sobě, zašla jsem jednou na reflexní terapii. Všechno tím začalo zapadat. To bylo ONO. Pustila jsem se do celostní medicíny a brzy otevřela v Praze vlastní terapeutickou poradnu. Vím, zní to neuvěřitelně, ale od chvíle, co Rosťa zemřel, se mi o něm opravdu ještě mnohokrát zdálo. Pokaždé mě ujišťoval, že mě bude podporovat v tom, co se rozhodnu dělat, a já se pak cítila jistější.

Dnes už mě hezkých pár let podporuje můj nový báječný muž Petr, máme spolu krásnou dceru a všechno je, jak má být. Ale Rosťa zůstal svým nezaměnitelným způsobem součástí mého života, který mi vlastně pomohl změnit tak, abych byla šťastná – a štěstí nebo úlevu mohla přinášet i jiným.“


PŘÍBĚH DRUHÝ

SIMONA VLKOVÁ: KDYŽ VÁM UMŘE DÍTĚ…

Mluvit s ní znamená zažívat neskutečný příval energie. Vy opatrně našlapujete, abyste se něčeho nedotkli, a ona vše řeší šmahem. Svůj příběh o tom, jak jí umřela dcera na vlastním maturitním večírku, shrnula do knížky. Chtěla Báru také očistit. Za její smrtí totiž nestály drogy, jak se všude psalo. Embolie, antikoncepce, prasečí chřipka. Už nikdy se nedozví, co přesně to bylo. O tom, co prožila, mluví otevřeně.

Včetně toho, o co Bářiným odchodem přišla, i tím, co teď nachází… „Po dvou letech je můj život plný shonu. Po dvou letech mi naskočil vnitřní motor. Ztratila jsem ho, zapomněla jsem. Před dvěma lety mi zemřela dcera na maturitním večírku. Přišla jsem o sebe, o svou energii, o svůj život.

Změnila jsem se, otočila o 180°. Hodnoty, které pro mě byly důležité, zmizely. Vypsala jsem se z toho. Vypsala jsem svůj příběh a své dcery Báry. Na své čtyřicáté narozeniny jsem vydala knihu Najít světlo ve tmě. Rok po její smrti jsem přišla i o rodinný život v manželství. Nedokázali jsme najít společnou řeč. Nedokázali jsme smutnit stejně. Byli jsme každý jinde. Komunikace nás bolela. A teď? Pořádám besedy a komunikuji s lidmi s podobným osudem. Pomáhám, protože komunikace a sdílení jsou důležité.

Jedu do Liberce, kde lidem, kteří jsou na úřadu práce, při přednášce řeknu: ‚Prohlédněte si mě, řekněte, kdo jsem a jak na vás působím?‘ Z publika se ozve: ‚Sympatická, barevná žena, bude mít starší děti a malé ne…‘ A potom začnu mluvit já. O své dceři, o knížce, o motivaci. Byl to úžasný seminář a já jsem naslouchala lidem, kteří se otevřeli a mluvili o sobě. Stala jsem se posluchačem.

Neposlouchám jen napůl, poslouchám celým já. To je důležité. Dnes, když píšu svůj příběh vám, odjížděla moje nejmladší dcerka na školku v přírodě. Večer plakala, že se jí bude stýskat, a já jsem řekla: ‚Eliško, než se vrátíš, napíšu tvou knížku. Knížku O světýlku. Eliška totiž po vydání Bářiny knížky chtěla taky tu svou. Veselou. Příběhy, které jsme spolu vymýšlely.

Díky své mladší dceři jsem přežila. Díky ní jsem tady. Ona má právo na plnohodnotný život bez smutku a její ránu chci zahojit zábavou, aktivitami a šťastným dětstvím. A já? Jsem žena. Mám se ráda, učím se to. Učím se žít každý den. Těším se na novou lásku, nové začátky a jsem a budu máma dvou dcer.“


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: časopis Moje Psychologie
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění