Vybočte ze stereotypu, nebudete litovat!

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se pohybujete po městě, ve kterém žijete, a nakolik dobře ho znáte? Pohybovat se vyzkoušenými cestami je bezpečné a osvědčené. Ale pokud najdete odvahu vybočit ze známé trasy, můžete objevit doslova nové světy. A to nejen ve městě, ale i ve svém životě.
Vybočte ze stereotypu, nebudete litovat!
5.10.2016 17:00 |

Lidský mozek má stereotypy rád. Dávají mu pocit bezpečí, jistoty a zjednodušují už tak dost složitý život. Aniž si to uvědomujeme, chodíme rádi po vyšlapaných cestičkách ve všech oblastech svého života. Používáme osvědčené strategie při hledání práce, řešení problémů nebo navazování vztahů. Stereotypy chování si vytváříme celý život.

Řídíme se tím, co zabralo, nebo podle odezvy okolí. Není v tom vědomý kalkul, většina těchto procesů probíhá nevědomě, stejně jako se třeba dítě učí pohybu. Jakmile se naučí dítě například držet hrnek nějakým způsobem tak, aby se mohlo napít, vývoj pohybu se tím v podstatě zastaví. Víc se už zdokonalovat nepotřebuje. A je dost pravděpodobné, že tak bude hrnek držet po celý svůj život navzdory tomu, že to třeba není nejefektivnější způsob.

Stejně tak se pohybujeme po mentálních cestách, kterými míříme za svým cílem. Psychoterapeut Michal Mynář provedl sám na sobě malý experiment. Do mapy Brna, ve kterém dvacet let žije a o kterém se domníval, že ho zná jako své boty, si začal zakreslovat, kudy chodí. A zjistil, že pavučinka jeho tras je velmi úzká a že pokryje sotva 10% celého města.

„A podobně to máme se vším. Iluze stereotypu, pocit, že něco znám velmi dobře, platí ve všech dalších oblastech,“ říká. Například v případě hledání partnera hraje roli více hledisek. Nejde totiž pouze o to, najít partnera, ale najít vhodného partnera. A klasická smyčka, kdy si vybíráte neustále ten stejný, nevhodný typ, je také důkazem toho, že chodíte stále těmi samými pěšinami. Některé z nich mohou být velmi staré a utvořily se ještě v dětství nebo v období dospívání.

JAK SVÝ BOTY

Častým vztahovým stereotypem je ten, kdy jsme si jisti, že máme toho druhého přečteného natolik, že nás nemůže nikdo překvapit. „Jednou z nejtěžších věcí bývá přesvědčit manžele, kteří jsou spolu dvacet let, že se navzájem neznají tak dobře, jak si myslí. Většina partnerů je přesvědčena, že se navzájem znají velmi dobře,“ vysvětluje Michal Mynář.

My lidé máme schopnost vytvořit si takzvaný model mysli, tedy představu o tom, jak funguje mysl toho druhého. Když někomu tečou slzy, víme, že je smutný a cítí se sklíčeně. „V případě našich blízkých si časem vytvoříme relativně přesnou představu tomu, co si ten druhý myslí a co cítí. Problém je v tom, že od té chvíle máme tendenci dále pracovat spíše s touto naší představou než s realitou. Když si na někoho vytvoříme názor, nechceme ho měnit. Člověk se ale mění. Děje se tak postupně, evolučně. Mění se jeho hodnoty, názory, ale model mysli v představách ostatních zůstává a my máme tendenci posuzovat druhého podle naší představy než podle skutečnosti. Kvůli tomu nám pak realita utíká a dochází k řadě nedorozumění,“ dodává.

POŘÁD DOKOLA

Klasickým příkladem jsou manželé po dvaceti letech. V každém člověku jsou obrovské neprozkoumané oblasti, kterými nás ten druhý může překvapit, ale protože s ním stále komunikujeme tím samým způsobem, nemáme šanci je objevit. A také se často točíme neustále v kruhu, i co se týče komunikačních strategií, kterými se snažíme něčeho dosáhnout. Dobrým příkladem jsou spory. Způsoby hádání a prosazování svého máme částečně nastudovány z vlastní rodiny a v průběhu života přibíráme další „cesty“, kterými se snažíme co nejefektivněji dobrat cíle. A stejně jako se dítě naučí pít z hrnku tím prvním fungujícím způsobem, aniž by pak zkoumalo možné lepší varianty, postupujeme i ve svých ostatních návycích.

„Často to opravdu není žádná hitparáda, ale alespoň nějak to funguje. Často cítíme, že způsob, kterým komunikujeme s druhými, není úplně dobrý nebo že se krize ve vztahu po takové hádce spíše prohlubuje, místo aby se vyjasnila, ale neumíme to změnit. Abychom to mohli udělat, jsou zapotřebí tři zásadní věci, a sice pochopit, kde je problém, poté je potřeba vědět, jak věci změnit, a za třetí je potřeba umět je změnit. Problém je, že často se tyto tři aspekty nepotkají,“ říká Michal Mynář, který se často setkává s klienty, kteří si třeba uvědomují, že v něčem dělají chybu, ale nevědí, co s tím. Většina z nás si ale nic takového ani neuvědomí. Manželská nedorozumění a hádky rádi bagatelizujeme oblíbenými frázemi jako „prostě chlapi“ nebo „hele, v každý rodině máš něco“.

SAMI SOBĚ

Udělat ve svém životě něco jinak je jedna z nejtěžších věcí. Samozřejmě existují různá cvičení a mnoho literatury, s komunikací ve vztahu může pomoci i odborník. Důležité je vnést do vztahu a způsobu komunikace nový prvek. „Mně osobně se třeba osvědčilo nechat klienty mluvit o jejich sporech a poté požádat toho druhého, aby zopakoval slyšené. Pouze zopakoval bez toho, aby se k tématu nějak vymezoval nebo ho komentoval. Když totiž komunikujeme s druhými, často si už připravujeme reakci a ve skutečnosti nenasloucháme. Tím, že dotyčný slyšené zopakuje, si získá odstup od naskočení na první reakci. Také se mnohé vyjasní, protože při běžné komunikaci se hodně významů posune tím, že něco špatně pochopíme nebo tomu neporozumíme. V běžné hádce doma ale tuto metodu sami asi hned tak neuplatníte, protože tam hrají velkou roli emoce. Pro začátek je dobré mít někoho, kdo se postará o to, že vaše snaha si porozumět nesklouzne zpět do starých kolejí,“ dodává Michal Mynář.

Pokud chcete vybřednout ze stereotypu vlastními silami, zkoušejte prostě dělat věci jinak. Michal Mynář doporučuje například cíleně se ocitat v jiných situacích, než na které jsme zvyklí, a záměrně se vystavovat situacím, které neznáme. Pokud chcete svého partnera poznat skutečně do hloubky, vyzkoušejte pak společně něco, o čem jste nikdy neuvažovali. Zní to absurdně, ale pokud byste se rozhodli splnit si svůj dávný sen, na který dosud nebyl čas, bude v tom zpravidla zainteresovaný jeden z partnerů více než druhý.

„Lepší je sáhnout mimo komfortní zónu. Vystavit se netypické situaci, na kterou nemáme naučené vzorce chování,“ radí Michal Mynář. Je možné, že v tom druhém objevíte něco, co se vás zaskočí a nebude to ladit s vaším předobrazem a očekáváním, na druhou stranu objevíte jen to, co tam bylo vždycky, a můžete mnohem lépe pracovat s realitou. Neznamená to, že byste měli hned zítra běžet se přihlásit do Výměny manželek. Stereotyp není vždy jen špatný, hodně věcí v životě zjednodušuje a žít každý den s adrenalinem v krvi by bylo únavné. Na druhou stranu když je stereotypu příliš, mysl i vztah zatuhnou a život by měl být pružný.

„Člověk musí umět reagovat na nové podmínky, takže jednou začas není takové vztahové zemětřesení k zahození. Často se o něj dokonce nemusíme snažit vědomě. Vztahové krize mnohdy přicházejí samy, kdy model přestane fungovat pro jednoho či druhého a je potřeba ho posunout nebo změnit. „Ustrnutí ve stereotypech není nutnost, ale jen pohodlnost a lenost anebo nevědomost. Pokud jsme připraveni zkusit jít jinudy, musíme přijmout riziko, že můžeme zabloudit. Ale vždycky tím získáme mnohem víc,“ říká Michal Mynář, který se snaží po Brně i v životě chodit novými trasami.. „Od té doby mám pocit, že žiji v úplně novém světě,“ dodává nadšeně.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Marta Fenclová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění