Zamilovaly jsme se s kamarádkou do stejného muže. Mám o něj bojovat nebo ustoupit?

Co je víc, láska, nebo přátelství? Ať je rád každý, kdo si podobnou otázku nikdy nemusel položit. Mně teď běží hlavou prakticky neustále. Já a moje nejlepší kamarádka jsme se zamilovaly do stejného muže. Obě to víme a ani jedna zatím není schopná říct, co s tím.
Zamilovaly jsme se s kamarádkou do stejného muže. Mám o něj bojovat nebo ustoupit?
16.10.2014 5:00 |

Možná budu vyznívat jako ta ukřivděná, ale svým způsobem se tak opravdu cítím. Protože mi to připadá opravdu nespravedlivé. Že se nám oběma zalíbí stejný chlap, to se stát může. Jenže tady nejde jen o vzhled, ale o to, co ten člověk dělá, jaké má koníčky, životní postoje. Nemůžu si pomoci, ale ke mně se Martin zkrátka hodí, kdežto Nikola je jeho pravý opak. A ať mi nikdo nevykládá, že se protiklady přitahují. Ano, fyzicky klidně, ale na dlouhodobé soužití to není.

Začalo to společnou dovolenou na začátku léta. Já jsem sama už dva roky, Nikola docela čerstvě po rozchodu, a tak jsme se společně vypravily na turisticko-poznávací zájezd do Norska. Tedy já jsem Nikolu musela notně přemlouvat, turistika je to poslední, co ji zajímá, pořád říkala, ať s ní radši letím v létě k moři. Nakonec se ale nechala přemluvit, hlavně proto, aby se vzpamatovala z rozchodu. Její partner ji opustil ze dne na den kvůli jiné a ona se z toho nemohla zmátořit, protože se jí ještě nikdy nic podobného nestalo.

Sotva jsme v Praze přišly k autobusu, padl mi zrak na krásného chlapa, ze kterého se vyklubal náš průvodce Martin. Usmíval se na nás obě ohromně sympaticky a všechny ženské účastnice zájezdu z něj byly paf. Já a Nikola jsme byly jediné „nepárové“, jinak jely samé dvojice nebo rodiny, a tak jsme se s ním hned první den daly do řeči a pak se z nás stala po celý zájezd nerozlučná trojka. Čím víc jsem Martina poznávala, tím víc se mi líbil, nejen vzhledově, ale hlavně svými názory a tím, co o sobě jen tak mimochodem prozradil.

Nejdřív to byl jen zábavný flirt

Že pracuje v zimě v horské službě v Krkonoších, v létě dělá průvodce po různých horách, občas vezme i jinou práci, aby si vydělal na nějakou vysněnou cestu. Pro mě, milovnici hor a cestování, to znělo nádherně. Nikola je naopak typické městské děvče, ale to jí nebránilo v tom, aby všemu nadšeně přikyvovala a tvářila se, že tohle přesně je blízké i jí. Trochu mě to štvalo, ale byla jsem realistka – jsme na zájezdu, který za dva týdny skončí, tak si obě trochu zaflirtujeme a po návratu to bude jen úsměvná vzpomínka ze zájezdu.

Jenže i tak mě mrzelo, když se zájezd začal podobat spíš soutěži. Nikola to pojala jako výzvu – vsaď se, že ho sbalím. „Vždyť ani nevíš, jestli někoho nemá, třeba je ženatý,“ rozmlouvala jsem jí to, aniž bych řekla, že se mi Martin líbí. Jen mávla rukou. „To je fuk, nejde o nic než flirt, potřebuju si trochu povyrazit, abych zas věděla, jak to chodí.“

Byla z nás dvou vždycky ta odvážnější a průbojnější a já měla v první chvíli chuť jen trpně přihlížet. Ale pak jsem si najednou řekla: A proč vlastně? A začala jsem tu hru hrát taky. Nikola mě samozřejmě hned odhalila, ale neslo se to v takovém přátelském duchu, navzájem jsme si dělaly legraci ze sebe i z Martina, který občas chudák vypadal, že by před námi radši utekl. Zároveň nám ale neuniklo, že s námi flirtuje i on. Když jsme se po návratu do Česka loučili, zjistila jsem, že jsem se chtě nechtě opravdu zamilovala. Martinův polibek na rozloučenou byl navíc poněkud víc než jen přátelský. Jenže tentýž vyfasovala i Nikola.

O to víc jsem byla překvapená, když mi za dva týdny zazvonil telefon a na druhé straně Martin, který mě – ovšem i Nikolu – zval na chatu do Krkonoš. Hned jsem volala kamarádce, která o ničem nevěděla, ale nadšeně souhlasila. Nechápala jsem, proč nás Martin zve obě, přišlo mi to dost divné, ale tak moc jsem ho chtěla vidět, že jsme jely. Na chatě nás s ním přivítal ještě jeho kamarád z horské služby. A bylo jasné, že Martin počítá, že po víkendu budou z Krkonoš odjíždět dva páry. Jenže se nedalo poznat, jaké.

Vzájemné přiznání nám vyrazilo dech

Druhý kluk byl sice taky sympaťák, ale já už měla jasno. Bohužel Nikola taky. Večer už jsem to nevydržela a řekla jí, že jsem do Martina zamilovaná. Vytřeštila na mě oči. „To nemyslíš vážně. JÁ jsem do něj zamilovaná!“ vyjekla. Koukaly jsme na sebe a najednou nevěděly, co říct. „Co budeme dělat?“ řekla jsem nakonec. Obě jsme věděly, že správné by bylo říct: kašleme na něj, budou jiní, přece se nerozhádáme kvůli chlapovi, nestojí za to. Ale neřekla to ani jedna. Místo toho jsme trapně mlčely.

Zbytek víkendu za moc nestál. Nikola i já jsme to vyřešily tak, že jsme se chovaly odtažitě k oběma chlapům. Když jsem se jí vyptávala, proč se jí líbí zrovna horal, který s ní má pramálo společného, odpověděla, že právě proto. Že takový by jí určitě neutekl jako ten městský floutek, se kterým předtím žila. Že nějak cítí, že s tímhle by to bylo jiné. Připadala jsem si jako zpráskaný pes.

Chlapi z nás byli celí nesví, zřejmě oba čekali, že se situace vyvine jinak. Rozloučení proběhlo velmi rozpačitě a byla jsem si jistá, že Martin už se nikdy neozve. Nakonec jsem mu napsala mail, kdy jsem popravdě napsala, proč byl víkend takový, jaký byl. Nedala jsem mu najevo, co chci. Nenabádala jsem ho, aby si vybral, jen konstatovala, co se stalo.

Odpověď mi přišla ještě ten den. Martin psal, že by se rád sešel a promluvil si se mnou. A tak jsme si dali o víkendu sraz v Praze. Mluvil o tom, že Nikola mu volala a zvala ho na rande. V tu chvíli jsem nechápala, proč jsme se vůbec potkali.

„Problém je v tom, že vy jste jako dvojčata, i když si to asi nemyslíte, jste sice každá jiná, ale v něčem úplně stejné, navíc obě krásné ženské. Na tom zájezdu jsem to bral jako zpestření, byla s vámi sranda, jenže pak po návratu se mi to rozleželo a zjistil jsem, že mi chybíte. Jenže obě úplně stejně. Tak jsem pozval na chatu Ivana, který je taky sám, a říkal si, uvidíme, jak si ve čtyřech sedneme, co se z toho vyvrbí, třeba poznám, jak dál. A místo toho to dopadlo takhle a teď už vím proč. A hrozně mě to mrzí.“

Rozhodnutí je na nás – a já už kamarádce nevěřím

„A co chceš dělat?“ vypadlo ze mě jenom. Prý že neví, že to vlastně záleží na nás, protože on sám dvě kamarádky rozdělovat nechce. „Když se vy dvě rozhodnete, že už se nikdy neuvidíme, bude to možná nejlepší. Beru to tak, že kamarádství je mnohem víc než pokus o vztah, který nemusí vyjít. Na druhou stranu – kdyby se mně a kámošovi líbila stejná holka, nevím, jestli bych mu ustoupil nebo s ním soutěžil. Ale chlapi jsou jiní. A je trapné, že nedokážu říct, že stojím jen o jednu z vás. To bych určitě dokázal, ale ne po čtrnácti dnech, co jsem s vámi strávil,“ pokrčil rameny.

V první chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit a zhnuseně odejít, připadalo mi, že mě vlastně vybízí k tomu, abychom s Nikolou soutěžily o jeho přízeň a on se pak milostivě rozhodl. Jenže když jsem se na něj dívala, zároveň jsem měla chuť přesně to udělat. Když jste do někoho zamilovaná, nic nenaděláte. Navíc si pořád myslím, že Nikola ve skutečnosti zamilovaná není, jen si chce přeléčit ránu, kterou její ego utrpělo. A proč bych pak já měla být ta, která ustoupí?

Řekla jsem Martinovi, že tohle za den nerozřeší nikdo z nás, rozloučili jsme se naprosto neutrálně a já se sešla s Nikolou. Tvrdila, že s Martinem v kontaktu není, ale za ta léta ji znám a poznám, když lže. O to víc mě to naštvalo. Když jsem nadhodila, že přece nebudeme bojovat o chlapa, prohlásila, že to žádný boj není a ať si vybere sám. Co tím myslela, už jsem z ní nedostala. Kdoví, co všechno už podnikla za mými zády. A tak si říkám: Proč bych měla ustupovat v zájmu přátelství, když mám tak nějak pocit, že už stejně začíná dostávat opravdu velké trhliny? A stojí ten chlap vůbec za snahu?

Autor článku: KK
Zdroj: Dáma.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění