Ze života - Zradils, tak se nevracej!

Podváděl mě a já ho vždy vzala zpět. Ničil mě tím a já trpěla jako kůň. Dnes jsem šťastná a spokojená. Kde jsem vzala tu sílu, abych za ním navždy zabouchla dveře?
Ze života - Zradils, tak se nevracej!
5.5.2006 0:00 |

Už odmala jsem byla živé dítě a měla vždycky spoustu zájmů. Dokonce mě bavilo učení a tak jsem se bez problémů po maturitě dostala i na vysokou školu. O nápadníky jsem nouzi neměla, nevypadala jsem špatně a kluci se za mnou otáčeli. Pár známostí i proběhlo, ale nikdy nic vážného. Myslela jsem si, že ten pravý jednou přijde a já ho určitě poznám, bude to něco, co mě zasáhne jako blesk z čistého nebe.

A taky se tak stalo. Když jsem ho poprvé uviděla, řekla jsem si jen- To je on! Sympatie byly vzájemné a když mě po roce požádal o ruku, byla jsem ta nejšťastnější ženská na světě.

Oba jsme studovali, takže peněz bylo málo, ale rodiče nám pomáhali. Bydleli jsme u mé babičky, v jednom ze dvou pokojů ve starém oprýskaném domě, ale pro mě to bylo království. Pak přišlo něco, s čím jsme nepočítali, otěhotněla jsem. Musela jsem nechat školy a zůstat s malou doma, naštěstí manžel právě skončil studia a získal dobré místo u zahraniční firmy. Zdálo se být všechno v pořádku. Sice jsem byla pořád doma,ale těšila jsem se, až manžel přijde domů z práce. Vařila jsem, pekla a snažila jsem se vytvořit pohodový domov. Sice jsem byla pořád mezi čtyřma stěnami, kino nebo jen tak si pokecat s kámoškama, na to nebyl čas, ale mě to nevadilo, vždyť jsem měla rodinu.

Když babička umřela, byla jsem sice moc smutná, ale je pravda, že v jednom pokoji jsme byli stísnění. Těšila jsem se, že si zařídíme ložnici a budeme mít víc soukromí a víc příležitostí milovat se v klidu. Místo toho ale přišlo něco zcela jiného. Můj manžel mi řekl, že si našel jinou ženu,ale že mě má rád a tak potřebuje čas, aby si všechno promyslel, a proto se na nějakou dobu odstěhuje.

V tu chvíli se mi nechtělo žít. Nechtělo se mi žít, protože copak se to dalo, bez něj? Ani vteřinu jsem nepochybovala o tom, že všechno je jen moje vina. Musela jsem být špatná manželka, žena, milenka, protože jinak by přeci nehledal štěstí jinde. Nemohla jsem ani jíst, měla jsem úplně stažený žaludek, nemohla jsem spát. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem trosku. Po 14 dnech zazvonil telefon- manžel mě prosil, jestli se může vrátit, že všechno byl jen omyl, že nechápe, jak mohl ztratit hlavu, že miluje jen mě. Když jsem uslyšela zvonek u dveří, otevřela jsem a skočila mu radostně kolen krku. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mu snad něco vyčítala, byla jsem šťastná, že ho mám doma.

Další dny jsem se snažila být ještě lepší manželka a žena. Dělala jsem všechno, jak si přál, chtěla jsem, aby byl spokojený a neměl důvod mě opustit. Když nepřišel v noci domů, věděla jsem jen jedno- zase jsem zklamala. Sice tvrdil, že přespal u kamaráda, ale oba jsme věděli, že je zase u ní. Nejdřív jsem mlčela, ale chtěla jsem vědět, co dělám špatně, musela jsem se ho zeptat, proč mě podvádí. Říkal, že si nemůže pomoct, že nás prostě miluje obě a sám neví, co má dělat. Nechápala jsem to, člověk přeci nemůže milovat nadvakrát, protože přeci nemůže ubližovat tomu, koho má rád.

Už jsem nežila tak, jako dřív, nechtěla jsem být bez manžela, proto mi nezbylo než tolerovat to, že občas zkrátka nebývá v noci doma, ale to, co se ve mně odehrávalo, bylo něco strašného. Trápila jsem se, tak strašně jsem se trápila, přestala jsem na sebe dbát, protože jsem pořád jen přemýšlela, proč se to všechno stalo, snad jen malá mě držela při životě.

Když jsem potkala svoji bývalou spolužačku z vysoké školy, nepoznala mě. Řekla-„ Fakt jsi to ty? Nemohla jsem tě poznat!“ Nedivila jsem se jí, už jsem nebyla tou bezstarostnou, veselou holkou, za kterou se kluci otáčeli. Musela mě přemlouvat, než jsem souhlasila s tím, že půjdeme na kafe. Necítila jsem se vedle ní dobře, byla tak hezká a v pohodě, ne jako já a taky jsem měla strach, že se mě bude vyptávat na manželství.

Ani nemusela, po dvou deci vína jsem začala vyprávět sama a ona jen poslouchala. Myslela jsem, že mi jen řekne, jak jsem hloupá, ale místo toho mi začala povídat o tom, jaké bylo její manželství a jak se s tím vypořádala ona, když zjistila, že je lepší být sama, ale spokojená, než s manželem a nešťastná. Pomalu ale jistě jsem konečně začínala otvírat oči. Nejdůležitější bylo si uvědomit, že ta chyba není ve mně, ale v něm. To on zradil mě, to on mi byl nevěrný, to on mě podvádí. Nebyl to románek na jednu noc, on mě podvádí pořád a kdyby mě miloval, tohle by nikdy neudělal. A já? Co jsem s tím dělala já? Místo toho, abych to vyhodila, jen jsem se třepala, aby zůstal se mnou, abych nebyla sama. Jak jen se to mohlo stát, že jsem byla tak zaslepená, vždyť jsem přeci bývala chytrá ženská s vlastními názory a pohledem na život. To život s mužem, který mě podvádí, mě úplně srazil na kolena a udělal ze mě někoho jiného. Najednou jsem ho viděla úplně jinak, jako muže, pro kterého je děsně pohodlné, že má manželku, která se o něj stará a miluje ho tak, že on si může dělat co chce, protože ví, že ona mu to odpustí.

Kamarádka mi řekla, ať si představím, že to, co se stalo mě, se stalo někomu jinému a já tomu jinému mám poradit, co s tím. A já to všechno hned viděla jinak, vždyť je to tak jasné- zabouchnout za manželem dveře a zapomenout, to je to, co bych poradila někomu s tím samým příběhem, co mám já. Ano, byla jsem slabá, strašně slabá, protože jsem neměla sílu a sebevědomí. Byla jsem slabá, protože jsem neměla sílu žít sama, bála jsem se samoty, bála jsem se skoncovat s někým i přesto, že mi strašně ubližoval, říkala jsem si, jak bych žila, že bych byla opuštěná, nikdo by mě nechtěl,jak bych si poradila sama s dítětem a že bych byla nešťastná a přitom jsem si neuvědomovala, že teď jsem nešťastnější daleko víc. Je přeci nesmysl, aby trpěl ten,kdo je podváděný, trpět by měl přeci ten, kdo tomu druhému ublížil.

A to je ta největší chyba, člověk musí být tak silný, aby se uměl postarat sám o sebe. Kamarádka mi řekla, že pokud se ze mě nestane silná osobnost, která se může spolehnout sama na sebe a která si bude věřit, že si z toho nikdy nedostanu. Když jsem se jí ptala,jak se můžu takovou stát,poradila mi spoustu věcí. Především je důležité,abych si uvědomila, že dítě potřebuje spokojenou matku a co s otcem, který stejně nebývá doma a nestará se o ni. Je přeci lepší mít jednoho pořádného rodiče, než oba, kteří nestojí za nic. Pak je důležité rodinu zabezpečit finančně. Další krok je zacelit podtrženou sebedůvěru, kdy si žena připadá k ničemu,ošklivá a nepřitažlivá, protože přesně tak si připadá, když si manžel našel jinou.

Dnes už mám za sebou rozvod a můžu konečně říct- jsem šťastná. Kamarádka mi hrozně pomohla, na svůj život jsem se po setkání s ní začala dívat úplně jinak a na manžela taky. Když jsem přišla domů, napustila jsem si vanu horké vody a pěny a začala si pomalu všechno srovnávat.

Manželovi jsem řekla, ať se odstěhuje za tou svou a nevrací se. S vytřeštěnýma očima a kufrem se nechal vytlačit za dveře a já za ním zavřela. Pak jsem začala strašně brečet a moje rozhodnutí už nebylo tak pevné. Určitě jsem udělala dobře, zvládnu to? Nebudu nalhávat, že to bylo jednoduché, zvlášť v prvních dnech, když manžel překvapen tou změnou volal a chtěl zase zpátky. Ale já věděla, že on už jiný nebude a že já chci konečně začít žít.

Pak jsem začala postupovat přesně tak, jak mi kamarádka poradila. Malá měla jít do školky a já jsem si začala hledat práci. Nejdřív jsem si říkala, že s dítětem a s neukončenou vysokou nic nenajdu,ale hned jsem si takové myšlenky zakázala. Netrvalo to ani tak dlouho a místo jsem sehnala. Při svém nízkém sebevědomí jsem si ani neuvědomila, že jsem chytrá, umím spoustu věcí a hlavně mluvím dvěma jazyky, takže jsem začala pracovat jako sekretářka v jazykové škole. Dalším krokem bylo pošramocené sebevědomí ženy,která si připadá nepřitažlivá. Po dlouhých letech jsem si zašla ke kadeřnici, na kosmetiku, začala jsem cvičit a kamarádka mi našila spoustu nového oblečení. Zase jsem si připadala hezká a přitažlivá. S malou jsem začala chodit ven mezi jiné maminky, našla jsem spoustu nových kamarádek a zjistila, že hodně žen má podobné příběhy, trápení s manželem. Časem se v jazykové škole našel jeden moc sympatický učitel a já zjistila, že všichni muži nejsou stejní. Zpočátku jsem se bála nového vztahu, ale pak jsem si uvědomila, že já jsem silná a že dokážu překonat všechno a pokud bych se opět setkala s nevěrou, už vím, že bych ty dveře dokázala zavřít hned a ani bych se netrápila, protože už nikdy nikomu nedovolím,aby mě srazil na kolena.

Autor článku: Redakce
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Irenka | 15.6.2007 13:59

hm

M. | 9.6.2007 22:58

RE: ano

maky | 1.6.2007 21:59

super

taky silná.. | 7.5.2006 12:34

ano

taky silná.. | 7.5.2006 12:28

ano

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění