3 pravdy o hubnutí, které ještě neznáte

Než se pustíte do shazování kil, měla byste přesvědčit mozek, aby v tom jel s vámi. Žaludek totiž v hubnutí hraje překvapivě až druhé housle.
3 pravdy o hubnutí, které ještě neznáte
25.8.2016 5:00 |

Počítání kalorií, dietní koktejly, krabičky… Když se rozhodnete zkusit zhubnout, je až s podivem, kolika „zaručenými“ radami, tipy a informacemi začnete být zavalována. Vaše kamarádky nepochybně znají alespoň čtyři geniální diety. Nejrůznější hubnoucí poradci jsou zase natolik dobře vyškolení, že díky jejich radám možná přijdete o pár kilogramů tuku, ale hlavně o pár tisícovek. A internet? Ten se návody na hubnutí jen hemží.

Nicméně „zaručené“ a většinou pěkně drahé rady na hubnutí nefungují. Sice po nich možná pár kilo shodíte, ale za půl roku je máte zpátky a k tomu něco navrch. Problém je totiž ve vaší hlavě! Než začnete hubnout, měla byste si v mozku udělat inventuru. To potvrzuje i psycholožka Iva Málková ze společnosti STOB. „Hlava je pro hubnutí nejdůležitější. Jídlo, pohyb nebo podpůrné prostředky jsou až další v pořadí.“

Jak ale zapojit mozek a nenechat zvítězit emoce? Udělejte si plán, který zaručí, že vaše shazování kil bude úspěšné a trvalé. Nejdůležitější je si hned na začátku uvědomit tři základní věci:

1. Motivaci
2. Cestu
3. Morálku

1. METODA CUKRU A BIČE

Že člověk je tvor líný, je známo. Zejména 20. století nám názorně ukázalo, kolik vynálezů jsme schopni vymyslet, jen abychom nemuseli nic dělat. Všechny ty pračky, myčky, mikrovlnky, auta či televize z nás činí tvory pohodlnější. A když máme „pohnout kostrou“, učiníme tak jen pod nějakou hrozbou (bič) nebo za pořádnou odměnu (cukr). To je v podstatě jediný opravdu účinný způsob motivace, který platí na většinu lidí.

Bičem může být třeba snaha vyhnout se závažnému onemocnění či předčasnému skonu kvůli nadváze. Bičem může být pohled do zrcadla na vaše špeky, který už nemůžete snést. Také špatná pleť, poznámky kamarádek, pohledy lidí na ulici, stres při svlékání u lékaře… Dosaďte si sem cokoli. Jakýkoli bič, který vás pohne dopředu.

A pak je tady cukr, ten sladký kamarád biče. Naše odměna. Tentokrát však nikoli ve formě každodenního cheesecaku a caffé latte, ale spíše v pocitu libosti při pohledu do zrcadla po každém shozeném kile. Cukrem jsou lehce dopnuté džíny, lehčeji zvládnuté cvičení, pochvala dětí či manžela, menší bolest zad a nohou, nové šaty…

Modelka Kate Moss kdysi pronesla: „Nic nechutná lépe než radost ze štíhlé postavy.“ My bychom to mohli parafrázovat na: „Nic nechutná lépe než spokojenost s vlastní postavou.“

2. SLINTAJÍCÍ PES

Pokud se rozhodnete trvale zhubnout, mělo by vám být hned na začátku jasné, že to nebude rychlé ani snadné. Nejprve zkuste vyřadit z provozu největší nepřátele rozumného shazování kil – spouštěče jídla, které jste si v sobě naprogramovala. To je ta sušenka, kterou automaticky slupnete ke kávě, párek v rohlíku snědený jen proto, že zrovna jdete kolem stánku, chipsy křupající v momentě, jakmile se zapne televize. Pokynem k jídlu bez hladu může být i stresová situace v práci nebo doma. Přitom víte, že sušenka, chipsy nebo párek v letu jsou dietní chybou.

„Devadesát procent žen, které přijdou do naší poradny, ví, co má dělat,“ říká Iva Málková, „počítá kalorie, zná obsah tuků i bílkovin… Jejich problém ale je, jak tyto znalosti převést do života.“

Když si uvědomíte, co vás nutí k jídlu (kromě hladu samozřejmě), a naučíte se to pojmenovat, máte napůl vyhráno. Nepodmiňované chování (ano, to je ten známý Pavlovův slintající pes) časem vyhasne, důležité je mu nedávat šanci. Jídlo proto oddělte od emocí, stresy řešte jinak. „Když jste schopni ve stresu a rozčilení dávat pozor při přecházení křižovatky, proč byste nebyli schopni se ve stejné situaci kontrolovat při jídle?“ upozorňuje Iva Málková. Červená kontrolka v hlavě by se vám prostě měla rozsvítit už při pohledu na kafe, jedině tak si si k němu automaticky neobjednáte dortík.

Ještě než začnete skutečně hubnout a zabývat se zdravým jídlem a pohybem, zaznamenejte si všechny svoje podmíněné reflexy a snažte se jim čelit. Odměnou za to může být kousek vaší oblíbené čokolády, kterou si čas od času vychutnáte s požitkem a plnou parádou, nikoli mimoděk při čtení knížky.

3. PARADOX OSLÍKA A MRKVE

Zatímco oslík poběží za mrkví zavěšenou na klacku až do chvíle, než padne, člověk se po kratší či delší době zastaví. Ne že by fyzicky nemohl, ale prostě se logicky sám sebe zeptá, jestli mu ta odměna za tu námahu vůbec stojí. Nastupuje deziluze typu: „Tak já se tu honím a mrkev je stále stejně daleko.“ To je stav, kdy se o nás začne pokoušet ten zpropadený jojo efekt. Všechna předsevzetí a plány se promění ve vlčí hlad. Motivace je v háji, demoralizující myšlenky převládly.

Když však budete dopředu vědět, že tato situace dříve či později nastane, budete na ni dobře připravena a budete mít v zásobě i vhodné protiargumenty. Zjitřené emoce vám tvrdí, že nehubnete dost rychle? Váš chladný mozek-kalkulátor by na to měl opáčit, že je jedno, jak rychle hubnete, důležité je, že jdete správným směrem. Výsledek se dříve nebo později dostaví. Zdá se vám najednou, že nemáte pevnou vůli? Ale máte, jen prostě špatně plánujete. Stačí malá změna k lepšímu každý den, ne jedna velká týdně a pět špatných. Včera jste si dala vepřové koleno a zapila ho pivem, takže se vám zdá, že nemá smysl v hubnutí pokračovat? Ale má. Občasné vybočení jojo efekt nenastartuje.

Protiargumenty mějte zkrátka v zásobě. Nebojte se také zajít za odborníkem, psychoterapeutkou, využijte sebekoučinku na www.stobklub.cz. Černé myšlenky také lépe odezní v kolektivu - na hubnutí nemusíte být sama.

CO TEĎ?

Motivaci ke shazování kil máte dostatečnou, podmíněné zlozvyky, které vás nutí jíst, i když nechcete, máte zmapované a na demoralizující myšlenky jste připravená. Tak co teď? Nic jednoduššího – pusťte se do hubnutí. Beztak už o kaloriích, tucích, nevhodných jídlech, glykemickém indexu, ideálním pohybu a dalších nezbytnostech pro shazování kil víte všechno. A pokud vám nějaký dobrák bude vnucovat zaručený tukožroutský preparát, víte, že si ty peníze raději schováte na nové šaty o dvě čísla menší.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Ivana Zábranská
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění