Naučte se zářit

Vnitřní krása není žádný mýtus ani cena útěchy pro ošklivé. Je to energie, která může radikálně změnit k lepšímu váš zevnějšek i celý váš život.
Naučte se zářit
8.8.2016 17:00 |

Irituje vás něco víc, než když žena, která má nepravděpodobně pravidelné rysy a okouzlující křivky (a tudíž primární schopnost líbit se všem), začne kázat o tom, že nejdůležitější je vnitřní krása? Čím to, že se tedy nepořádají soutěže o Miss Nitro? Proč se nikdo neptá Gwyneth Paltrow, proč musí mít vnitřní krása velikost číslo 6?

A přece – když pomineme plastiky a botoxy, jak lidská tvář stárne, velkolepě odráží, co se dělo uvnitř, nebo jinak – po třicítce si za obličej můžeme každý sám.

Každá malá i velká holka si říká: Kdybych tak byla hezká… A přitom s krásou je to jako s bohatstvím – nic zásadního neřeší, často jenom ještě víc komplikují život. A jsou lidé, kterým je to jasné hned odmala. Určitě si takovou kolegyni nebo spolužačku vybavujete: nese se, veselá, rozšafná, oblíbená; nemá ty správné míry, a přesto zjevně ví něco, co my ostatní nevíme. A pak jsou jiné dívky a ženy (i muži), kteří se ke kráse (svým nitrem) systematicky propracují časem.

KRÁSA ABITURIENTŮ

Sešli jsme se skoro všichni. Chyběla jenom Hedvika, ale nikdo stejně nepředpokládal, že by se mohla ukázat. Kdo by si chtěl přivolávat roky ponížení, ústrků… Na gymnáziu měla upjatá jedničkářka brutálně tlustá skla zasazená v ošklivých brýlích a poněkud rachitickou postavičku. Při jednom záchvatu soucitu nebo vlivem smyslu pro spravedlnost jsem se pokusila s Hedvikou navázat kontakt, příčilo se mi, jak byla odstrkovaná. Hedvika se mnou sice ne moc elegantně, zato velmi rázně zametla. Hedvika kromě nešťastné schránky měla taky tvrdé jádro. Dvacet let poté se ale rozhodla, že bude středem pozornosti třídy, která ji tak krutě přehlížela. Dala si práci s tím, aby získala naši napjatou pozornost – a to aniž by se sama namáhala přijít.

„Ukaž!“ – „Já ji chci taky vidět!“ – „Je vůbec možné, že je to ona?!“ Kromě fotografií nám poslala i dopis. Nebyl hezký, ale triumfálně trefný, museli jsme jí nechat, že nás všechny dostala. Hedvika měla teď mnohem lepší brýle, ale jinak vlastně vypadala úplně stejně jako vždycky předtím. Dvě nejdůležitější věci byly nečekané. V dopise psala, že je strašně šťastná, a od pohledu byla. V nenávratnu zmizel zkroušený pohled, nebyla schoulená do sebe jako kdysi ve škole. Nová Hedvika byla jako pružina, rovná a k tomu sebevědomě rozkročená a veselá. Hezký Kanaďan a dvě rozkošné děti by vedle „naší“ Hedviky nutně vypadali jako půjčení, ale k nové skvěle ladili. „A to poslední,“ psala v dopise Hedvika, „co určitě vzbudí vaši závist, je můj skvostný dům, před kterým stojíme. Tak to je všechno, o co jsem se chtěla s vámi podělit. Doufám, že se už nikdy neuvidíme!“

Hedvika zjevně zkrásněla, dalo jí to zabrat a o to víc byla se sebou spokojená. V životě vyhrála na celé kolo a potěšila se ještě tím, že nám to všem vytmavila.

Další podobná spolužačka byla na univerzitě. Ostýchavá, uzavřená, vždycky zakaboněná a tím pádem nehezká. Po škole v restituci zbohatla, ale novou situaci využila k prohlubování svého zájmu o umění a k dalšímu studiu, stala se z ní vyhledávaná expertka. Fyzicky vypadá stejně, a přesto je úplně jako proměněná: lidem připadá úchvatná, je vyhledávaná; nejenže se jí lidé už nestraní, chtějí být vidět v její společnosti.

Naučte se zářit Naučte se zářit

Jak konkrétně toho dosáhly tyto dvě, nevím, ale vím, jak si v podobné situaci počínal Darren, o to se ráda podělím.

OD TEPLÁKŮ KE FRAKU

Darren a já jsme se hledali, až jsme se našli. Nemohlo mu být ani dvacet, nic moc neuměl, ale potřeboval se nějak protlouct. Já potřebovala opravit sto let starou barabiznu a na profesionály jsem neměla. Darren vypadal jako někdo, kdo je opožděný (musela jsem mu věci nakreslit, vysvětlit a pak ho pořád kontrolovat), ale jakmile si něco osvojil, ukázalo se, že je manuálně šikovný a že se můžeme pouštět do složitějších věcí. Moje malá dcera se Darrena bála. Nosil tepláky na gumu, nosil je rezolutně vytažené až pod prsa a v nich napěchované tričko. Z černých pracovních bot mu koukaly bílé roztřepené ponožky. Jak se u mě Darren kvalifikoval a byly za ním vidět výsledky, začal o něj být zájem. Darren neměl kamarády ani slečnu, stal se z něj workoholik. Pořád nevydělával závratné sumy, ale pracoval i o víkendech, nikdy si nebral volno a neměl čas utrácet. Když mu nečekaně zemřela maminka, zničehonic zmizel, nikdo o něm nevěděl, měla jsem nepříjemný pocit: neudělal si něco?

Udělal. Darren, nesmělý, zakřiknutý, nepříliš inteligentní, věčně v rozpacích tonoucí mladík se stal lvem salonů.

Matně se pamatuji, že jsme řezali sklo do naší kopie viktoriánského záchodového okýnka, když se Darren zmínil, že by se jednou rád vydal na plavbu zaoceánskou lodí. „To by bylo hezký,“ řekla jsem překvapená přáním, které mi k němu vůbec nesedělo, a v duchu jsem si zlomyslně řekla: „Dream on…“

Nevím přesně, jak Darren na lelkování na lodi přišel, ale zjevně si obstaral brožurky, spočítal za léta uspořené šestáky a začal se připravovat. V domě dámy, jejíž manžel měl skříň plnou fraků, se osmělil a zeptal se jí, jestli by mu neporadila. Chce se plavit zaoceánskou lodí a všiml si, že muži na fotkách v katalogu večeří ve fraku. Nevěděl, kde si ho koupit, co k němu nosit ani jak si v něm sednout. Ona žena ho s mateřskou trpělivostí zasvětila do tajemství vyššího oblékání a nechala ho, aby u jejího mahagonového stolu cvičil, jak si v saténových krovkách elegantně sednout. Mně pak vysvětlil, že k fraku musí být i speciální košile. Jeho dychtivost pustit se do neznámého světa byla odzbrojující. Ale protože jsem léta byla zvyklá na nekňubu, nedařilo se mi ho pořád vidět, jak si plavby užívá: Darren se úzkostlivě vyhýbal lidem, komunikaci s nimi, těch pár věcí, co o něm vím, jsem z něj dolovala léta. Když během dne prohodil „hmm“ potřetí, libovala jsem si, jak je zrovna hovorný.

Ukázalo se, že ten věčně do sebe schoulený človíček měl fenomenální úspěch. Na podobné plavby jezdí často nezadané dámy a jako jediný muž pod sedmdesát byl nesmírně žádaný u bohatě prostřených kulatých stolů. Darrenovi zájem dodal sebevědomí, nosil se zpříma, začal se slušně oblékat. Vlastně teprve dnes si uvědomuji hlavní důvod toho, proč se tak dokonale ztratil. My, kteří jsme znali starého Darrena, bychom nového nepoznali, ani kdybychom o něj zakopli; kluk dočista zkrásněl a dočista vlastním přičiněním. A odvahou: přeskočit několik příček společenského žebříčku není nikde snadné, ale v Anglii je to hotová fuška.

HEZKÉ VRÁSKY

Všichni tři se kromě vnitřní krásy navíc propracovali k jednomu z nejosvědčenějších elixírů mládí. Nejlépe ho na své matce popisuje legendární reportér CNN. Tvrdí, že ačkoli je jí 91 let, vypadá a vždycky vypadala mnohem mladší: „Nikdy si nedovolila obalit se ochrannou schránkou. Rozhodla se zůstat zranitelná, otevřená novým zkušenostem a novým možnostem. Je tou nejmladistvější osobou, jakou jsem kdy potkal.“

Naučte se zářit Naučte se zářit

Jednou jsem v Cornwallu na trajektu potkala podobnou ženu. Měla vrásky, muselo jí být nejméně sedmdesát, a přesto – když se na vás usmála, první, co vás napadlo, bylo: Jak je možné, že je tak hezká?!

Recept vám nikdo nedá, protože ho znáte. Jenom vy víte, co vás (v tom kterém životním období) učiní nejspokojenější. V jaké nové situaci a mezi kým uplatnit svůj největší talent, abyste se cítila obdivovaná a nepostradatelná. Jakmile toto dáte do pořádku (přestože to říkají i iritující modelky), rozzáříte se, budete zdravější a krásnější.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Anastázie Harris
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění