Vanda Hybnerová: Děti jsem nechtěla

Pozor! Tohle není rozhovor. Herečka ho novinářce nedala. A novinářka to překousla. Ráda. Tohle je tok. Potok. Místy řeka. A břeh. A LÁSKA.
Vanda Hybnerová: Děti jsem nechtěla
24.2.2015 17:00 |

Jsme dvě a dohromady je nám skoro devadesát. Herečka Vanda Hybnerová (46) a novinářka Pavlína Wolfová (43). Takže jsme dvě a dobře vypadáme, což je důležité vytknout před následující příběh. Vzájemně se téměř neznáme. Viděly jsme se jednou. Spojilo nás tehdy náhodné setkání. A teď nemoc. Takže to shrňme: jsme dvě, každá jinde, konkrétně každá ve svojí posteli se svojí horečkou. Ale říkáme si, ač to tak nevypadá, že je to skvělé.

Přesto, že: jsme obě dcery rodičů, kteří se rozvedli. A nám bylo v těch dobách šest. To máme stejné. A taky jsme obě matkami dvou dětí. Jedna skoro dospělých dcer, druhá kluka a holky – dosud školáků. První z nás, Vanda, byla donedávna prvomanželka, teď zaskočená, čerstvě rozvedená. Druhá z nás, já, už opakovaně rozvedená (neustálá nevěsta). První je známá herečka, druhá pilná novinářka. A teď jde o to, že ta druhá, totiž já, chtěla pořídit s tou první, totiž Vandou, rozhovor. A ona mi ho slíbila, pak mi ho poskytla a pak mi zavolala, že nechce, aby se otiskl. A já na to, že to jsem si myslela a že respekt a že se nedá nic dělat.

A tak si teď lížeme rány. Vanda má právě teplotu 37,6, já 37,3. Ale říkáme si ve shodě, že je to i tak skvělé. Mimo jiné proto, že je nám právě tolik, kolik nám je.

40

Pavlína: Napadá mě, jaké to bylo… MOJE čtyřicetiny. Nikdy jsem nebyla tak zoufalá a přitom napjatá, co jako bude. Odešla jsem po letech od manžela, se dvěma malými dětmi… Nikdo to nechápal (kromě táty, na toho byl vždycky spoleh, a Tomáše Baldýnského, protože je to nejlepší kamarád). A máma mi tenkrát gratulovala: „Jak se máš?“ Já na to: „No, je mi čtyřicet a sedím tu, děti usnuly…“ „Tak fajn, takhle sis to zrežírovala, tak to měj. Jo, a všechno nejlepší.“

Vanda: Čtyřicítka je složená ze dvou dvacetiletých období, která jsou protikladná, ale jejich kombinace obnáší všechno, co se může zažít, užít a prožít. Ve čtyřiceti je trochu všechno hotovo. U mě nejvíc to, že jsem se přestala některými věcmi trápit a rozčilovat. Nevím, jestli je to nadhled nebo lehký cynismus, ale každopádně už někdy zůstávám s úsměvem stát a pozoruju situace, kvůli kterým jsem ještě před pár lety brousila nože nebo bouchala dveřmi.

RODIČE

…miluju. Už jsem jim odpustila. Přes noc. Ráno bylo hotovo. Odpustila jsem jim jejich rozvod a to, že jsou umělci (to spolu tak na 95 procent souvisí). A jsem jim (asi na 98 procent) podobná a mám celý život stres, abych nebyla.

Moje drahá přítelkyně, milovaná duše, která mě provází od dětství, mi jednou ukázala starý kachlík nade dveřmi a na něm stálo: „První polovinu života ti zničí rodiče a druhou děti.“ Tenkrát mi to přišlo kruté, ale vlastně na tom něco je. Jen to teď chápu jako výzvu nedat se, uchránit si svoje já. Někdy se za to krutě platí, ale sám se sebou člověk tráví nejvíc času a nesmí se dát, rozmělnit se, rozdat. No, tak k tomu jsem teď, ve 46 letech, dospěla a je mi dobře. Dobře? No, lépe. Trochu…

Rodiče? Vlastně to mám podobně jako vy. Oba moji rodiče jsou umělci a od toho se odvíjí jejich neschopnost (v dobrém smyslu slova) rodinné lásky… Rodinu jsem neměla. Jen maminku malířku, která celý život bojuje… boj… A otce, který měl a má na prvním místě svoji vizi… Jen vlastně přesně nevím, co jim odpustit, čeho se mi nedostávalo. Možná že díky tomu jsem až moc samostatná a trochu tvrdší k sobě i k ostatním. Možná to je dobře, možná to je ten rodičovský dar.

Zvířata se na svoje potomky vykašlou, když začnou sami lovit. My máme pořád touhu dál svoje děti vychovávat, ovlivňovat jejich život. Vlastně to myslíme dobře, ale to je možná právě to prokletí, to jsou pak všechna ta nedorozumění. Na prahu padesátky stále dostávám od svojí maminky rady, co mám kde a jak říkat a jak mám tu nebo jinou situaci řešit. Dovádí mě to k tomu, že podvědomě reaguju obráceně, jen proto, abych byla sama sebou… Rodičovství je složitější než manželství. Je navždy.

Vanda Hybnerová Vanda Hybnerová

DĚTI

Děti jsem nechtěla. Když mi pak řekli, že to nepůjde (bylo mi 31), jsem je z úleku měla. Když mi bylo 40, byly dost malé na to, abych se cítila na 30 (takže až mi bude 50, bude mi vlastně 40!). Po 40 (takže jakoby 30) jsem si uvědomila, že díky nim jsem na světě nepostradatelná… A že je dobře, že jsem se tehdy tak lekla. Užívám si je až teď. (Je to mým, anebo jejich věkem?) Bojím se o ně někdy a pořád o sebe. Abych tu – teď vím, že ne pro ně, ale hlavně s nimi – dlouho byla. A ještě dlouho je chci předjíždět na lyžích. (A na kole jsem taky ještě pořád lepší.)

Dcery, dcery…Je to asi důležité, protože jsem přesvědčená, že se synem bych si nevěděla rady… Zaujal mě váš strach. O ně, o sebe… Strach. Takhle jsem nikdy neuvažovala, nikdy jsem se o děti nebála, nebo nechtěla bát, nechtěla jsem je svým strachem zatěžovat. A šlo to. V tomhle ohledu věřím na osud. Jestli se něco má stát, tak se to stane, ať se budu bát, nebo ne. Obecně se moc nebojím. Mám občas jen strach z lidí, z nevypočitatelnosti. Ale jinak mám vlastně jistý druh strachu ráda – z neznáma, z posouvání hranic svých možností…

Dcery jsou pro mě ten největší dar. Dar mně, že je můžu mít, že jim můžu pomoci vyrůst a radovat se z jejich cesty. Dar pro ně zase je, že se mohly narodit. Děti jsou moje součást a dělá mi radost, když v nich někdy vidím sebe. Dělá mi radost, když mi kladou otázky, i když už by nemusely. A dělá mi radost, že mají vlastní krásné plány, jak chtějí s těmi svými životy mávat…

Já sama… Mám se ráda. Moc. Uvědomila jsem si to nedávno jednou provždy. Na sebe se můžu 100% spolehnout. Na tělo už ne (67 %?). Už nehubnu a netloustnu. A nebudu (asi). Když o mě někdo nestojí, nestojí mi za to, se tím zabývat. Jsem velká holka. A jsem ráda na světě. (S limity – a i ty mám ráda.)

Tak s tím se ztotožňuju. V tom je asi síla čtyřicítky. To souznění se sebou samým… Rozdíl je ten, že já se v podstatě nemám ráda. Možná je za tím úchylka mého povolání – stále se patlám a hrabu v nějakých příbězích, osudech a musím hledat pochopení pro postavy, které hraju. Celý svůj profesní život usiluju o to, abych oddělila sebe a svoje,,pracovní emoce“, ale je to těžké. Baví mě jít v tématech do velké hloubky a hledat podobnosti té dané ženy, kterou hraju, se sebou. No, a někdy taky zjistím, že ona je v něčem lepší než já. A já jí to pak závidím… Pokud hraju někoho záporného, hledám zase důvody pro jeho ospravedlnění, i když je to třeba vrah.

V poslední době se věnuju autorským věcem, využívám při tom své zkušenosti osobní i profesní. Je to taková terapie. Najednou si mohu v zaměstnání řešit témata, která jiní řeší u psychologů – a platí jim za to, já se tím naopak živím… Cha, tomu říkám souznění života a profese! To jsem si takhle před rokem vymyslela, že chci mít křídla a skrze nadhled, který umožňují, pohlížet na vše shůry. A ono to funguje! Udělaly jsme s kolegyní představení o Andělech strážných, které jejich služba u nebeské brány už pořádně sere, protože do nebe už nikdo nechodí…

Vanda Hybnerová Vanda Hybnerová

SEX

Ten znám. A užívám si ho. (Po 40, 2 dětech, 2 manželstvích, XX milencích…) Myslím na sebe. Vím, co a jak. Baví mě to. A je to čím dál lepší. (A mám konečně vibrátor!)

Už jsem velká holka a s dcerami jsem schopná otevřít všechna témata… Tak proč ne pro časopis, který mi udělal tak krásné fotografie, že se na nich sama sobě líbím, i když to vůbec nejsem já? Celé to zapadá do jakési představy, že by žena měla být stále krásná, a když má svůj názor, tak je to jako bonus. A hlavně se očekává, aby ta krásná paní z obálky říkala do rozhovoru něco, co čtenářky bude zajímat a s čím se mohou ztotožnit.

Tedy sex… V téhle oblasti jsem poněkud nudná, jelikož jsem žila 22 let s jedním mužem a naprosto mi to vyhovovalo. Zmínila jste se o vibrátoru. Vibrátor jsem si prohlížela v Londýně v sexshopu… Jen ze zvědavosti, protože u nás bych do podobného obchodu asi nevstoupila. Viděla jsem tam takový obrovský, modrý, který při vyvrcholení hrál melodii a rozsvítil se. Hned mě napadlo, že by to byla báječná rekvizita do mého nového představení… Jinak dávám přednost mužskému tělu. A tomu, čemu se říká sex… já stále říkám milování.

MUŽI

Mám je ráda. (A nepotřebuju je na výměnu žárovek ani na štípání dříví. To umím.) Chci je. Být s nimi je důležité, ale nepotřebuju je za každou cenu. Obdivuji je (ale už se z nich nekácím). Co se u mě nezměnilo? Chci lásku a poznávám ji. (To jsme se dlouho neviděly! Těší mě.) Dojímají mě příběhy starých lidí (ona 87, on 92). Někde sedí a vykládají si, jak si chyběli, když spolu chvíli nebyli. A nedojímají mě jarní líbačky na Petříně (on se potí, ona si hlídá oční linky). Ani osahávání v kině, ani sex u popelnic s krasavcem okresního formátu nezávidím. Poslyšte, nebylo to kdysi tak skvělé, jak to vypadalo…

Dozvěděla jsem se, že se mě muži bojí, protože jsem příliš samostatná. Naučila jsem se téměř všechno. Pamatuju si velkou hádku kdysi dávno s mým mužem, kdy jsem se chtěla naučit řezat motorovou pilou a on to nechtěl pochopit a přijmout. Nakonec jsem se to naučila, protože stále někoho o něco žádat, prosit nebo čekat, až to bude, to neumím.

Takže muže chci obdivovat, pokud bude za co, chci cítit jeho sílu, kterou já nemám, mít pocit bezpečí a zároveň se cítit volná. A hlavně se chci smát! Bez humoru se nedá dýchat. Takže bych prosila kombinaci Charlieho Chaplina s trošku francouzským glamour šarmem, s postavou Keanu Reevese z doby Matrixu, a až bude vstupovat do místnosti, musí hrát kapela Muse. Tak to by mě asi ještě i ve 46 dostalo do kolen. Možná…

KAMARÁDKY

Kamarádky mám tři. Stačí. Holky jako takové mě zklamaly, nejsou to držáci. Až na tyhle. Zatím. Jsme jako mušketýři, protáhly jsme se rvačkami, sehnaly královniny přívěsky a byly všechny za jednoho a jedna za všechny. (Kláro, Adélo, Táňo, dík. Jé, vy se vzájemně skoro neznáte, to je vtipný!) Zbytek je milé tlachání. Nikdy mě na to neužilo. Nemám čas.

Tak to je zapeklité… Dlouho, moc dlouho jsem byla s muži a na kamarádství prostě nebyl čas. Vydržely vazby z dětství, ty se nikdy neztratí. I když se rok nevidíme, navážeme v rozhovoru tam, kde jsme přestaly. Taky mám tři kamarádky. Postupně ke mně přišly po 20 letech. Jednu mám od narození, druhou od 20 let a ta třetí – nejnovější – je se mnou 4 roky a je to jízda!

Netlacháme. Není to zapotřebí. Víme o sobě, soucítíme spolu, v noci se budíme ve stejný čas a hlídáme svoje špatné sny. Na rozdíl od mužů vím, že se nikdy neopustíme.

Vanda Hybnerová Vanda Hybnerová

DOMOV

Mám. Tam, kde mám děti, psa a knihy a svoje věci. Věci jsou důležité (ne ty nové, ale ty staré). Pár jich mám (789 asi). U nich začíná domov… A potřebuju oheň. A kuchyni. (Strašně ráda vařím, hostím svoje lidi ve svém domově. Nikdy jsem taková nebyla a teď jsem.) Miluju noční úklid po návštěvách (někdy vás pozvu, přijdete?). A filmy, knížky, muziku, víno a svíčky. A postel (mám pořád 37,3).

Domov buduju neustále, pořád něco zdokonaluju a tvořím… Moje dcera je ze mě nešťastná, že pořád něco měním a vylepšuju. Ale to je prostě ta moje vrtule v zadku. Rozhlížím se a konám. Někdo se rozhlíží a sedí. Já létám a snáším.

Ano, domov je pro mě tam, kde jsem investovala svůj čas a energii. Nemusí to být dokonalé, ale mnou a mými blízkými poťapané. Postupně jsem životem táhla spoustu věcí a předmětů. Teď mám období, kdy je opouštím. Začínám s čistými stěnami. Postel, říkáte. Ano, ano! To je nejdůležitější předmět. Co všechno obsahuje, co všechno si pamatuje… Mám ráda dny, kdy jsem nemocná, zrovna jako teď. Nastěhuju si do postele všechno, co mám ráda, rozsvítím svíčky, kolem mám nedopité hrnky s kávou a čajem, ubrousky, kocoury, rozečtené knížky… A třeba mě v ní občas i někdo obejme… Postel se rýmuje s kostel…

PŘIPOJENÍ

Připojení… Telefon a internet. Víc se u něj směju než dřív. A víc si hraju a vůbec mě netrápí. Jen ho využívám. Je otrokem, pomocníkem, seznamkou… Nebýval. Jsem mimo, když chci, a uvnitř také, jen když chci… Brousím si tam vtip, kradu nápady a testuju lidi. Dřív to bylo na dřeň. Unplugged? NIC SE NEDĚJE. (Jsem ráda akustická. A arytmická.) Víc žiju a míň fotím.

Já říkám odpojení. Když se připojím, tak se vlastně sama v sobě odpojím. Děsí mě ten příval nadbytečných informací. Před časem jsem definitivně opustila televizi. Internet používám, protože mi prostě nic jiného nezbývá. Ach jo. Jak krásné a osvobozující je se odpojit! Jak zoufalé je pak po pár dnech vysvětlovat, že jsem živá a jen jsem chtěla být sama a dýchat.

A ještě… LÁSKA.

Láska…? Ano.


PAVLÍNA WOLFOVÁ (1971)

Moderátorka, novinářka. Dvakrát rozvedená (první manžel – novinář Karol Wolf, druhý manžel – podnikatel Jan Bubeník). Dvě děti (Matilda 11, Matouš 9). Rodiče: herečka Pavlína Filipovská a hudebník Petr Spálený.

VANDA HYBNEROVÁ (1968)

Divadelní a filmová herečka. Po 22 letech se letos rozvedla s hercem Sašou Rašilovem. Dvě dcery (Antonie 16, Josefína 20). Rodiče: malířka Jana Kremanová, mim a pedagog Boris Hybner.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Moje psychologie 1/2015 Moje psychologie 1/2015

Autor článku: Pavlína Wolfová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

hela | 18.1.2015 15:57

dobrý

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění