Jděte naproti štěstí

Co když vám řeknu, že váš úspěch nezávisí ani tak na odhodlání a tvrdé práci jako jednoduše na štěstí? Než z toho začnete být přešlí, měli byste vědět, že to není tak hrozné, jak to zní. Jakkoli je štěstí nahodilé, dá se mu celkem úspěšně napomoci.
Jděte naproti štěstí
8.9.2016 17:00 |

Měla jsem prostě štěstí,“ odpovídá mi americká spisovatelka Eliza beth Gilbert v rozhovoru na otázku, čím to je, že je ve své profesi jednou z nejúspěšnějších na světě. Ve své knize Velké kouzlo sice píše o obrovské oddanosti práci a letité disciplíně, stejně je to podle ní ale šťastná náhoda, která zařídila, že z knihy Jíst, meditovat, milovat se stal světový bestseller a z ní renomovaná autorka. „Předchozí knihy jsem psala se stejným talentem, odhodlaností i zápalem. Nikdo je nečetl.“

Přiznávám, že jako autorku, která se taky pokouší psát, mě její slova nepotěšila. Mnohem radši bych si přečetla body jedna až deset, třeba k uzoufání složité, ale poskytující jistou naději, že když je splním, třeba si na konto taky připíšu bestseller. Ale spoléhat na šťastnou náhodu? To nezní vůbec dobře. A nechce se tomu věřit. Představte si, že by vám někdo řekl, že obrovský úspěch společnosti Google (či jakékoli jiné) není ani tak dílem geniality jejích zakladatelů a vyvinutým citem pro správná rozhodnutí jako obyčejným štěstím. Tenhle příklad jsem si nevymyslela, uvádí ho ve své knize Myšlení rychlé a pomalé psycholog, ekonom a držitel Nobelovy ceny Daniel Kahneman, který říká: „Skutečnost, že mnoho významných událostí, které se staly, zahrnovaly určité rozhodnutí, nás ponouká k tomu, abychom přeceňovali roli dovedností a podceňovali roli, kterou ve výsledku sehrálo štěstí. Vzhledem k tomu, že každé kritické rozhodnutí zakladatelů Google dopadlo dobře, vyplývá z jejich příběhu téměř bezchybná prozíravost, v jejímž důsledku konkurenti působí jako slepí, pomalí a celkově neschopní. Ale smůla mohla kterýkoli z řady postupných kroků zničit.“

Gilbertová ani Kahneman ale netvrdí, že talent, dovednosti, tvrdá práce a další nejsou vůbec důležité. Říkají jen to, že v příbězích, jako je ten o Googlu, hraje štěstí větší roli, než jsme ochotni připustit. Čím to je, že máme ke šťastné náhodě tak rezervovaný postoj?

ŽIVOT BEZ VYSVĚTLENÍ NEDÁVÁ SMYSL

Izraelský profesor historie Yuval Noah Harari vydal v roce 2014 bestseller Sapiens o životě lidského druhu. Jako jeden z důvodů toho, proč podle něj lidské společenství přežilo až do dnešní doby, uvádí existenci mýtů – romantických, nacionalistických, kapitalistických a humanistických. Příběh přinášející poselství „tvrdě pracuj a budeš úspěšný“ je perfektním příkladem takového mýtu. Moje kamarádka Jennifer mi kdysi s mírnou nadsázkou řekla, že „až lidé přestanou věřit té pošetilosti, že tvrdě pracovat se vyplatí“, americká ekonomika se zhroutí jako domeček z karet.

Tyhle a podobné mýty fungují, neboť poskytují vysvětlení. To nám zase dodává uklidňující přesvědčení, že jakkoli je svět a život složitý, vlastně dává smysl. „Lidé jsou rádi, když věci mají svůj řád, když je možné identifikovat příčinu nebo viníka čehokoli,“ říká psychoterapeut Michal Mynář. Chceme odpovědi, chceme za vším vidět logiku a potřebujeme, aby události, život, smrt dávaly smysl. „Protože pokud bude nějaká zákonitost, pak nad tím vším můžeme nabýt moci. Můžeme je ovlivnit. Špatně se nám smiřuje s možností, že život je možná jen hra v kostky, ve které se prostě střídá štěstí a smůla,“ doplňuje. Bezmoc nás děsí. Proto je tak těžké akceptovat roli štěstí a tak snadné uvěřit mýtům, které jakkoli jsou nelogické, aspoň nabízejí naději. Když dojde k jakékoli nepředvídatelné události, lidský mozek okamžitě upraví náš pohled na svět tak, aby vstřebal i tohle překvapení a vytvořil pro něj nějaké vysvětlení.

Velmi typické je to třeba u sportu. Ačkoli na hřišti stojí dva naprosto srovnatelní soupeři se stejným počtem výher a porážek, v revidovaném pohledu na utkání je vítězný hráč mnohem silnější, trénovanější, psychicky odolnější. Že měl prostě jen víc štěstí? S tím na mozek nechoďte. Stejně se chováme, když třeba slyšíme o smrti. Proč jeden pacient s rakovinou zemře a druhý přežije? Mysl nám vnuúspěch cuje přesvědčení, že ten, co přežil, byl silnější a odhodlanější a ten druhý to vzdal. Co když ale i tady rozhodla hlavně (ne)šťastná náhoda?

CO SE STANE, KDYŽ UZNÁTE ŠTĚSTÍ?

Představte si, že jedete na kole proti velmi silnému větru. Šlapete do pedálů, funíte, jste otrávení a nemůžete se dočkat, až se vítr obrátí. Jste si ale velmi dobře vědomi toho, že se děje něco, co vám zrovna nehraje do karet. Pak se situace otočí. Šlapete po větru a cítíte se fantasticky. Kolo jede skoro samo a vy si vůbec nepřipouštíte, že se právě odehrává něco, co vás žene kupředu vlastně úplně bez vašeho přičinění. Stejně naše mysl podle ekonoma Roberta Franka reaguje na šťastnou náhodu – když se děje něco nepříjemného, zaznamenáváme to velmi silně. Naopak když okolnosti hrají v náš prospěch (například že se narodíme ve vyspělé zemi, kde nemusíme denně bojovat o základní potřeby, jako jsou voda a jídlo), máme tendenci to přehlížet a bereme to jako samozřejmost.

Když pracujete dvanáct hodin denně, včetně víkendů, ze země jste vydupali úspěšnou firmu a tak dál, a já vám řeknu, že za velkou část vašeho úspěchu může šťastná náhoda (narodili jste se ve svobodné zemi, dostali jste vzdělání, vzali jste si skvělého člověka, který vás neustále podporuje a vytváří fantastické domácí zázemí), nebudete mě mít moc rádi. Jak byste taky mohli, když vlastně snižuji vaše zásluhy a odmítám přijmout, že úspěšní jste hlavně díky svému talentu, snaze, dřině a dalšímu, že? Je zkrátka hrozně těžké uznat, že úspěšní jste také kvůli záležitostem, o něž jste se vůbec ničím nezasloužili. Přesto byste se právě o takové uznání měli pokusit. Jak totiž tvrdí Robert Frank, když uznáte existenci šťastné náhody a uvěříte v její důležitost, budete mnohem „hodnější“, štědřejší i velkorysejší než ostatní.

Dokládá to například studie jeho asistentky Yuezhou Huo. Huo vzala tři skupiny lidí. První požádala, aby jí výměnou za peněžitou odměnu sepsali seznam faktorů mimo jejich kontrolu, které však přispěly k pozitivnímu výsledku nějaké události v jejich životě. Druhá skupina měla sepsat stejný list, ale zaměřit se přitom pouze na osobní kvality, a třetí vysvětlit, proč se jim šťastná událost stala. Lidé z první skupiny, kteří se měli zaměřit na externí příčiny a často zmiňovali právě štěstí – podporujícího partnera, dobrého učitele, finanční zázemí – byli ochotni darovat o 25 centů (asi 6 Kč) na dobročinné účely víc než účastníci zaměření na vlastní kvality.

NAPROTI ŠŤASTNÉ NÁHODĚ

Přestože šťastná náhoda z předchozích řádků vypadá jako náhoda – tedy něco, co nelze nijak ovlivnit, podle psychologa Richarda Wisemana to není tak docela pravda. Samozřejmě, těžko asi ovlivníte, kde se narodíte nebo jací jsou vaše rodiče, zda budete zdraví či jestli dneska pojedete do práce na kole po větru či proti němu. Pořád však podle něj zůstává spousta oblastí, v nichž si můžete štěstěnu přiklonit na svou stranu tím, jak myslíte a jak se chováte. Právě proto, že šťastná náhoda je nepředvídatelná, se Wiseman domnívá, že jde především o to, opustit staré návyky, otevřít svou mysl novým možnostem a trochu se uvolnit.

Svá slova v minulosti doložil několika studiemi. V té nejslavnější dal účastníkům noviny s tím, že mají co nejrychleji spočítat, kolik je v nich fotografií. Ty nejrychlejší čekala finanční odměna, což vytvořilo jistý pocit tlaku. Co se ale nestalo? Hned na třetí stránku nechal psycholog vytisknout velký titulek: „Přestaňte počítat. Fotek je 43.“ Zatímco klikaři ho hned zahlédli, přestali počítat a vyhráli peníze, smolaři si nápisu vůbec nevšimli a dál počítali. Ve druhém pokusu udělal něco podobného s pohybující se tečkou na obrazovce počítače, kterou měli účastníci za úkol sledovat. V rohu obrazovky se zničehonic objevily ještě další, daleko větší tečky, smolaři je však vůbec nezahlédli. „Čím víc se na tečku upínali, tím méně viděli,“ říká psycholog, podle něhož šťastná náhoda funguje úplně stejně – smolaři prostě přehlédnou nečekanou, nabízenou příležitost, protože se upínají pouze na ty, které mají naplnit jejich očekávání. Jdou na párty s úmyslem najít si tam životní lásku a promeškají příležitost najít tam dobré přátele. Hledají v novinách vysněnou pozici a přehlédnou přitom jinou, přitom dobrou a slušně placenou.

Zní to jako děsivé klišé, ale co podle Wisemana nejvíc pomáhá šťastné náhodě, je schopnost vidět ve zlém i to dobré. V jednom svém článku v britských novinách psycholog zmiňuje dobrovolníka, který k němu přišel na plánované interview na téma štěstí s nohou v sádře a popisoval, jak spadl ze schodů. Wiseman se ho zeptal, jestli se pořád cítí jako klikař, který by měl odpovídat na otázky o štěstí. Dobrovolník se zasmál a řekl: „Jsem ještě větší klikař, než jsem si myslel. Mohl jsem si totiž zlomit páteř.“


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Jana LeBlanc
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění