Konečně bystrozraká

Brýle jsem zahodila dávno. ale jenom proto, abych si zvykla na kontaktní čočky, sníc o tom, že až se má krátkozrakost jednou konečně ustálí, bude technika na takové úrovni, že rázem uvidím div ne skrze hmotu. A letos jsem se odhodlala.
Konečně bystrozraká
16.11.2010 0:00 |

Nemalý podíl na tom samozřejmě měl i fakt, že se mi podařilo ušetřit nutnou částku – na většině klinik požadují za „opravu“ jednoho oka 15–20 000 Kč, což není úplně směšná částka, ale ani nic, co by se nedalo i z průměrného platu v dlouhodobějším horizontu uspořit. Pak už jsem se jen rozhlížela po vhodném místě, kde ze mě udělají vševidoucí bytost.

Volba nakonec padla na pražské Refrakční centrum, zejména kvůli dobrým referencím; objednala jsem se na první přeměření s tím, že pokud by mi něco nesedělo, půjdu to zkusit jinam. Zraky mi zkoumal sám primář MUDr. Petr Novák, uznávaný to odborník v oboru, který se specializuje na rohovkovou problematiku, na chirurgii šedého zákalu a na chirurgii refrakční (můj případ).

Když jsem po zjištění všech nutných parametrů pokorně doznala, že bych ráda absolvovala operaci na témže místě, vysvětlil mi dopodrobna, jak taková operace probíhá, s čím je třeba počítat a na co se připravit.
Na www.refrakcnicentrum.cz jsem si to později ještě připomenula.

Andaluský pes

Po překročení překážky finanční a potenciální zdravotní (kdy jednou ze zásadních hodnot pro provedení operace je dostatečná tloušťka rohovky, která je při zákroku v centrální části oplošťována, aby následně došlo ke snížení lomivosti) zbývalo překonat už jedinou bariéru – tu psychologickou. Jsem totiž osobou, která do nemocnice zatím vstupovala převážně jako návštěva, na operačním sále jsem se neocitla nikdy a sousloví „oční zákrok“ mi asociuje především slavnou scénu z proslulého Bunuelova filmu.



Trvalo téměř dalšího čtvrt roku, než jsem se objednala na druhé přeměření a vyslechla pozitivní výsledky: totiž že jsem ideální adept pro úspěšnou akci, jak věkově (vada už se mi ustálila, ale dalekozrakost mi dosud nehrozí), tak mírou své krátkozrakosti (ani příliš malá, aby to bylo zbytečné, ani příliš velká, aby to bylo náročné) i vlastnostmi svých zraků. Termín byl stanoven.

Oko za oko, zub za zub

Stejně jako před podrobnými měřeními, před operací jsem byla nucena sundat kontaktní čočky a nechat oči odpočinout za skly brýlí minimálně tři dny, ideálně klidně týden. Ale co by člověk s vidinou budoucího zmizení veškerých omezení neudělal? Žádné upatlané okuláry, žádné zatoulané čočky, žádné neustále docházející roztoky, nic! Po uplynutí této doby jsem odhodlaně vstoupila do čekárny Refrakčního centra, v níž mě jako pokaždé zaujal obrovský nápis WC, ubezpečující mě, že jsou tu i lidé, kteří vidí o dost hůře než já.

A právě ostatní čekající či navracející se ze sálu jsem nenápadně sledovala – fikaně jsem se totiž objednala téměř jako poslední. Nic jiného se ani dělat nedalo, sestřička mi rozkapávala oči analgetickým roztokem a jím způsobené rozostřené vidění již četbu neumožňovalo. Uklidňovalo mě však, že na operaci díkybohu neuvidím. Uvolnil mě též diazepam, který jsem dostala, abych ovládla svůj stres i třes. „Uzdravení“ pacienti, kteří vycházeli ze sálu, totiž vypadali, jako by se buď zúčastnili hospodské rvačky a dostali pořádnou do oka, nebo jako příbuzní po pohřbu se zarudlým očním okolím.

Nevydržela jsem a optala se na první pohled velice klidného mladého muže naproti, jenž podle hovoru se svým otcem již operaci jednoho kukadla absolvoval a dnes se chystal na druhé: „Omlouvám se, ale můžu se jen zeptat, jaké to je? Já už si tu připadám, jako když mi bylo pět a drkotala jsem zuby v čekárně u zubaře.“ „Zubař je rozhodně horší, tohle je naprostá pohoda. Vy jdete na obě oči naráz, nebo taky jen na jedno?“ „ Na obě najednou, chtěla jsem to mít za sebou…“„Kdybych už předtím věděl, že to nic není, taky bych si nechal operovat obě. To je dobré rozhodnutí, nebojte se.“

Mechanický pomeranč

A pak to začalo: poslední přeměření, očištění a dezinfekce obličeje, síťka na vlasy, operační hábit a šup na sál, pod precizní prsty pana primáře. Vyděšená, rozklepaná jsem se pokoušela uvolnit, zatímco mi zkušení operatéři nasazovali na pravé oko „rozvěrák“.

Ještě si mi hlavou mihly záběry z Kubrickova snímku, kde si zahrála podobná pomůcka, a už mi přísavka zafixovala bulvu. Oči mi slzely, že bych potřebovala stěrače, a za rozmazanou clonou poblikával semafor. „Držte se, prosím, zrakem červeného světla.“ Netoužila jsem po ničem jiném než po jediném mrknutí a pokoušela se zírat směrem, kde jsem tušila rudý bod. Zoufalé přání mžiknout upevněným víčkem zcela zastřelo fakt, že se kdesi na mé rohovce právě odehrávají věci podstatné pro moje další vidění. Kolik mohlo uplynout času? Půl minuty, minuta, dvě? Hotovo. U druhého očka jsem se srdcem bušícím jako při infarktu nebyla schopná uvažovat o ničem jiném, než že až to vydržím, budu konečně bystrozraká. A pak už jsem se, ufňukaná, s úplně stejnými „monokly“ jako ti ostatní, odpotácela zpátky do čekárny a nechala se vybavena množstvím kapek, odvézt autem k domovu.

Písečná bouře

Pravidlo číslo jedna: nemnout si oči. Jak toho ale dosáhnout bez toho, že bych si nechala svázat ruce? Rozhodla jsem se jít raději brzy spát, zalepila si zraky předem připravenou gázou a… nedařilo se mi usnout. Kdybych nebyla „zaslepená“, dalo by se říci, že jsem oka nezamhouřila. Pod víčky zuřila jakási pouští operace, kapky proti bolesti přestávaly působit, zato škrábání a svědění neustávalo. Původně mi prohlídka druhý den v sedm hodin ráno připadala jako sadistické rozhodnutí nutící mě brzo vstávat, ale nakonec jsem se už od pěti hodin nemohla dočkat, až lůžko opustím, plná paranoidních myšlenek: „Co když se něco nepovedlo?“ Pan doktor Klečka mě ovšem ubezpečil, že všechno se hojí výborně: „Vnímání bolesti je holt individuální.“ Ano, jsem sice podle všeho kňoura, ale zato uvidím do dálky!

Celý příští týden jsem strávila frenetickým kapáním umělých slz, skrytá za tmavými skly brýlí. I uvnitř místnosti, najednou byl ze mě světloplach. Celý měsíc jsem nesměla nosit žádný make-up, takže se to vlastně výborně hodilo. Při další prohlídce už jsem vesele četla skoro i ta nejmenší písmenka na optikově svítící tabuli a nebyla daleka toho se událostem uplynulých týdnů vesele smát. Zůstala mi snad jen zvýšená citlivost na silné přímé světlo a trochu i tzv. glare efekt (rozplývání odražené záře ze světelných zdrojů ve tmě), který je po zákroku tohoto typu obvyklý. A půl roku poté už je ze mě jen rys ostrovid, který matně vzpomíná, jak musel zatnout zuby i oči, ale že to rozhodně stálo za to.

Autor: Šárka Nováková (My Life)

Autor článku: Šárka Nováková (My Life)
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění