Moderní nemoci: Chronický únavový syndrom a Syndrom vyhoření

Dvacáté a jednadvacáté století přineslo kromě obrovského pokroku v medicíně i nové nemoci. Kromě alergií patří v poslední době k relativně rozšířeným i chronický únavový syndrom (CFS) a syndrom vyhoření.
Moderní nemoci: Chronický únavový syndrom a Syndrom vyhoření
11.2.2009 0:00 |

Obě tyto nemoci jsou psychosomatického původu a postihují především duševně pracující lidi. Vyšší nároky na lidi a především hektičnost doby i práce mají za důsledek trvalý stres, ve kterém spousta lidí pracuje, a ten pak způsobuje organismu škody, které nejsou viditelné na první pohled. Podívejme se na tyto dvě „nemoci manažerů“ blíže.

Chronic fatigue syndrom


Chronický únavový syndrom je v anglicky mluvícím světě znám především pod zkratkou CFS (chronic fatigue syndrom). Únava však v tomto případě neznamená prostou svalovou únavu či pomalejší reakce a její všeobecně používaný název je tak poněkud zavádějící – dokonce existuje přirovnání, které tvrdí, že říkat této chorobě „chronická únava“ je podobné, jako říkat lidem se zápalem plic, že mají „chronický kašel“. Choroba totiž postihuje také imunitní systém a v odborných kruzích se označuje spíše jako CFIDS - chronický únavový syndrom s imunitní dysfunkcí.

V podstatě jde o stav, kdy je postižený  delší dobu, cca půl roku, unaven a jeho pracovní výkon poklesá až na polovinu původní výkonnosti. Lékaři, kteří se chorobu dlouhodobě zabývají, stanovili čtrnáct pomocných kritérií, která pomáhají tento syndrom u pacientů odhalit. Velké množství lidí totiž přičítá svou trvalou únavu a nižší výkon vysokému pracovnímu nasazení a přechozeným virovým onemocněním – sami si uvědomují, že lehčí nemoci neléčí a přecházejí a vědí, že to má na jejich organismus dlouhodobý dopad. Málokdy si ovšem uvědomí, kam až může tato „lehkomyslnost“ zajít.

Mezi tělesná kritéria, pomáhající odhalit existenci únavového syndromu, patří zvýšená teplota, zánět hrdla a hmatné nebo citlivé mízní uzliny. To jsou v podstatě příznaky běžných virových onemocnění, ovšem v těchto případech trvají neúměrně dlouho a nemusejí být patrné všechny současně.

Druhá skupina kritérií je objemnější. Zjišťuje se, zda pacienta trápí zvýšená teplota, bolesti v krku a celková svalová slabost, případně bolesti svalů, zda po sportovní aktivitě nastává dlouhotrvající únava, jestli má pacient bolesti hlavy, bolesti kloubů a poruchy spánku. Obvyklým projevem jsou neuropsychologické potíže – zapomnětlivost, zmatené myšlení, nesoustředěnost a deprese. A aby to nebylo tak jednoduché, většina těchto ukazatelů se projeví náhle, během několika dnů, s vyloučením skutečného virového onemocnění.

Chornický únavový syndrom je skutečně zvláštní choroba, o kterou se zajímají vědci a lékaři po celém světě. Zatím však ještě nikdo nedospěl k jednoznačnému závěru, co tuto nemoc způsobuje – zda je příčinou depresí pacientů chronická únava, nebo zda je jejich únava naopak příčinou deprese, mluví se o tom, jaký podíl na vzniku choroby mají genetické předpoklady, jaký podíl má oslabený imunitní systém.

Existují výzkumy, které potvrdily, že u pacientů dochází k drobným změnám v mozku – něco jako zánětlivá onemocnění, která způsobují abnormální obranné reakce organismu. S největší pravděpodobností je však chronický únavový syndrom důsledkem dlouhodobé nadměrné zátěže celého organismu a zároveň kombinací vrozených dispozic k psychickým onemocněním s nežádoucím vlivem okolního prostředí, a to jak životního, tak pracovního.

Burnout syndrom


Syndrom vyhoření (v anglicky mluvícím světě hledejte jako burnout syndrom) je, velmi zjednodušeně řečeno, naprostá ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí pro věci, které vás dříve naplňovaly, u postižených lidí se objevují negativní a cynické postoje k věcem, o které projevovali vždy velký a živý zájem.

Většinou postihuje lidi, kteří pracují s jinými lidmi, pro jejich práci je důležitá komunikace a kontakt s ostatními. Postiženými skupinami jsou kromě vyšších a vysokých manažerů především pracovníci ve zdravotnictví.

Příčinou změny v přístupu k dosud zásadním věcem je většinou nezvládnutý stres: práce ve složitých podmínkách, příliš vysoké nároky, nesplněná očekávání – a to především vlastní. Člověk postižený syndromem vyhoření získá dojem, že jeho práce je nekonečná a nemá žádný smysl. Nikdy nemůže dosáhnout vytyčených cílů a veškeré úsilí, které své práci věnuje, nemá žádné výsledky.

Poslední třískou dokrmující plamínek vyhoření je obvykle nedostatečná motivace takto postiženého člověka – pokud máte pocit, že vaše práce k ničemu nevede a nemáte žádný důvod snažit se o její dokončení (a tady je důležité jak osobní uspokojení z vykonané práce, které tito lidé už obvykle nemají, tak její finanční ohodnocení), trpíte syndromem vyhoření.

Ideální stav je ten, kdy kromě své práce máte i jiné možnosti, jak se realizovat – prostřednictvím koníčků či s rodinou. Syndrom vyhoření je, kromě fyzických důsledků, jako je únava a častá virová onemocnění, především duševní problém, a zbavit se jej obnáší silné zapojení vlastní vůle – která je ovšem v důsledku nemoci oslabená.

K léčbě rozvinutého onemocnění se používají psychoterapeutické metody, jejichž hlavním cílem je přivést pacienta k opětnému uvědomění a pochopení vlastní existence a připuštění vlastní důležitosti. Vrátit se do stavu, který předcházel ztrátě zájmu o svět kolem sebe, je však dlouhou a náročnou záležitostí.

Cesta za velkým cílem


Obě tyto nemoci, jak chronický únavový syndrom, tak syndrom vyhoření, jsou choroby, jimž se dá předcházet. Nejjednodušším – a mnohdy také nejnáročnějším - způsobem, jak zůstat v psychické pohodě, je nenechat si věci přerůstat přes hlavu.

Vysoké pracovní nároky i velká zátěž sice často vedou k ohromujícím výsledkům, ale často za cenu ztráty jiných důležitých součástí života jednotlivce. A tady bychom si měli uvědomit, že ať jsou naše cíle jakkoli vysoké, nějaká pravděpodobnost, že jich dosáhneme, vždycky je, a měli bychom si tedy nechat něco i na potom – ať je to doba, kdy dosáhneme svého cíle, nebo prostě jenom doba, kdy se vrátíme z práce.

Život by neměl být podřízen jen jednomu cíli (i pro případ, že jej nedosáhneme), radost z jeho finálního dosažení se po dlouhotrvajícím stresu a vypětí nemusí vůbec dostavit. Pokud si tedy chcete udržet zdravý rozum a zájem o věci kolem sebe, kromě velkých cílů si klaďte i malé a buďte tedy úspěšní častěji. Cesta za velkým cílem lemovaná malými úspěchy je zárukou celkové spokojenosti.

Autor: Jana Michlová
11. února 2009

Autor článku: Jana Michlová
Zdroj: Ženy.cz

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění