Můj vzkaz světu: Vzkazy žen, které přežily rakovinu prsu

Rakovinou prsu onemocní každá osmá žena. Při včasné diagnóze však nemusí být tato nemoc smrtelná a dá se nad ní zvítězit. Oslovili jsme několik žen, které právě bojují nebo tento zápas vyhrály. Zajímalo nás, co by po této zkušenosti rády vzkázaly světu a ženám, které se s těžkou nemocí právě potýkají.
Můj vzkaz světu: Vzkazy žen, které přežily rakovinu prsu
25.11.2013 12:00 |

Neuzavírejte se

Onemocněla jsem krátce po rozvodu, moje firma šla zrovna do krachu, nic se mi nedařilo. Začátek léčby byl strašně těžký, ale ohromně mi pomohla moje dcera. Naše role se načas úplně prohodily.

Pochopila jsem, že postavit se k věci zpříma je nejlepší přístup. Proto bych všem ženám, které se do téhle situace dostanou, radila, ať se neuzavírají do sebe. Tvářit se jako hrdina, který nic nepotřebuje, je zbytečné. Každý v té situaci potřebujeme podržet. Nejen v tom, že je potřeba přemoct strach, ale i v běžných, praktických věcech.

HANA JÍROVCOVÁ (61), PRAHA

Těšte se z každého dne, který můžete sdílet

Když mi v 54 letech oznámili diagnózu rakovina prsu, říkala jsem si, že chci přežít alespoň 5 nebo 10 let. V únoru letošního roku jsem v kruhu rodiny oslavila 70. narozeniny. Když jsem si vzápětí po oslavě objevila bulku v druhém prsu, přesvědčovala jsem sama sebe, že to nebude nic vážného.

Po histologickém vyšetření nádorku byl verdikt jasný. Nález byl pozitivní.
Nyní mám všechno za sebou. Věřím, že i tentokrát byla léčba úspěšná. Co bych vzkázala? Ať už jste zdravé, nebo nemocné, těšte se z každého dne, který můžete sdílet se svou rodinou a přítelkyněmi!

JANA MARKOVÁ (70), HRADEC KRÁLOVÉ

Nejsme v tom samy

Sonkologickými pacientkami jsem přicházela do styku jako zdravotnice celý svůj pracovní život. Léčba nebyla zdaleka na takové úrovni a úplně se opomíjela psychologická stránka. Když jsem pak sama v roce 1998 onemocněla, strašně jsem se bála, ale léčbu jsem zvládla.

V časopise Zdraví jsem v té době narazila na kontakt na Mamma Help. To pro mě byl zásadní moment, zjistila jsem, že existují ženy, které se sdružují, předávají si zkušenosti - a myslí pozitivně! Můj vzkaz zní: Je fajn vědět, že v tom nejste sama.

JANA (67), HRANICE NA MORAVĚ

Žádná lítost

Každý, kdo rakovinou onemocní, ví, že to zvládnout prostě musí! Mně se velmi osvědčilo, když jsem nemoc mohla probírat s pacientkami v nemocnici, které na tom byly podobně jako já. Žádná lítost, řešily jsme praktické věci - kdes koupila tu paruku? Taky tě to tak bolí? Prostě automatické porozumění, které skutečně pomáhá. Dodnes si píšeme, voláme, víme o sobě.

HANA (55), PRAHA

Radovat se z obyčejných věcí

Byla jsem přesvědčená, že by se beze mne zastavil svět. V práci jsem trávila většinu času a doma to pak doháněla po nocích. Pak ale přišel rok 2004 a s ním i moje diagnóza. Najednou spousta věcí dostala jiný smysl a můj život jiný řád. Uvědomila jsem si, že každý jsme nahraditelný, jen si to musíme umět přiznat. Člověk musí myslet víc sám na sebe a umět se radovat z obyčejných věcí. Můj život „po nemoci“ je klidnější, méně uspěchaný. To je klad, který mi nemoc dala.

JAROSLAVA KŘENOVÁ (52), ZLÍN

Naši rodinu to ohromně posílilo

Dětem bylo teprve patnáct a třináct, když jsem v osmatřiceti letech onemocněla rakovinou prsu. Řekla bych, že během té půl roku trvající léčby obě dospěly. Chemoterapie a ozařování mě nesmírně vyčerpávaly, nezvládala jsem domácnost jako dřív. A protože už moji rodiče v té době nežili, děti se úplně automaticky začaly starat, dělaly všechno, co bylo potřeba, syn dokonce vařil…

Můj vzkaz světu zní: Nedejte si zničit rodinu zkušeností s onkologickým onemocněním! Naši rodinu to naopak ohromně posílilo. V současnosti mě čeká další léčba - a jsem si jistá, že rodinná podpora bude zase k nezaplacení.

EVA ŽYLKOVÁ (50), HAVÍŘOV

Vážím si každé hezké chvíle

Ještě den před operací jsem šla na Amélii z Montmartru. A když jsem potkala kamarádku, říkala: aspoň nebudeš utrácet za podprsenky! To přesně vystihuje, co bych chtěla vzkázat: V přístupu k onkologickým onemocněním je důležitá nejen informovanost, životní styl, ale právě optimismus.

Sice jsem přišla o prso, ale nepřišla jsem o chvíle s vnoučaty, o procházky venku… Vážím si každé hezké chvíle.

JARMILA SLABÁ (57), PRAHA

Nemoc od vás oddělí lidi, kteří za to nestojí

Nemoc ve vašem životě naprosto přesně oddělí lidi, kteří za to stojí a nestojí - a to i v rámci rodiny. Sama jsem to zažila, byli i takoví, kteří se ke mně otočili zády. Možná ze strachu, možná kvůli svému charakteru… Ale ti zbylí fungovali fantasticky, manželem počínaje a blízkými kamarády konče. Léčba trvala rok a půl a já byla celou tu dobu obklopená lidmi. Potřebovala jsem společnost - a to, že jsem ji měla, mi moc pomáhalo.

JITKA CHUDÁČKOVÁ (34), DOLANY

Hlavní je neztrácet naději

Jsem uprostřed léčby. Pomáhá mi hlavně můj muž, který na sebe kromě práce vzal i celou domácnost. A samozřejmě moje dvě děti, které jsou důvodem, abych každé ráno „nahodila motor“. Mám po operaci, přišla jsem o prso a začínám po chemoterapii ztrácet vlasy. Což vnímám jako podružnosti, vlasy dorostou a podprsenku si holt pořídím vycpanou…

Můj vzkaz proto zní: Hlavní je neztrácet naději, a to se mi, díky rodině i podpoře blízkých, daří.

IVANA (36), KROMĚŘÍŽ

Lidská vůle dokáže nemožné

Nemocí se vám může změnit život - k lepšímu! Naučila jsem se starat se víc o sebe samu, nehonit se za hloupostmi a přestat označovat věci za problém. A hlavně plnit si své malé sny.

Po 45 letech jsem se vydala na místa, kam jsem jezdila jako malá holka, prodala jsem byt a pořídila si malý domek za Prahou. Lidská vůle dokáže nemožné a optimistický přístup hraje velkou roli v uzdravení.

DANIELA TOBRMANOVÁ (60), OSNICE U PRAHY

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Autor článku: Jana Benešovská
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění