Mýty a realita kolem Alzheimerovy nemoci

Celý život se na něco těšíme. Až dostaneme vytouženou hračku, odmaturujeme, budeme mít děti, až děti odrostou, budeme si s partnerem užívat zasloužený důchod. Pak ale přijde nemoc a naše plány se hroutí. Jednou z nejobávanějších nemocí, která má přímo devastující důsledky pro celou rodinu i společnost, je Alzheimerova nemoc. Přichází nenápadně, pozvolna. Na začátku si člověk jen hůře pamatuje nové informace. Má problémy najít správný výraz nebo počítat. Takové stavy se často připisují věku nebo přetížení.
Mýty a realita kolem Alzheimerovy nemoci
24.10.2011 8:00 |

Příznaky, které se objevují na počátku Alzheimerovy nemoci, se skutečně mohou podobat projevům běžného stárnutí nebo být signálem mírné kognitivní poruchy. Choroba ale postupuje. Prohlubuje se poškození mozkových buněk a ty přestávají správně fungovat. Mluvíme o demenci. Člověk neví, jaký je den, měsíc, nebo dokonce rok. Přestává si svoje potíže uvědomovat. Pouští se do různých činností tak, jak býval zvyklý, ale selhává. Například žena se pustí do vaření, ale nepoužívá správné ingredience nebo zapomene vypnout sporák. Nemocní si dobře pamatují, co zažívali v mládí, neví však, co bylo před chvílí.

V dalších stadiích se člověk přestává orientovat v prostoru a může se ztratit i na dobře známých místech. Odejde z domova a neví, jak se vrátit. Bloudí a vlastně neví proč, kam chce jít, neptá se po pomoci. Mohou se objevit i poruchy chování, zvýšená podezíravost. Nemocný například obviňuje své blízké, že mu ukradli věc, kterou nemůže najít nebo kterou dávno nemá.

Pokročilé stadium nemoci způsobuje ztrátu hygienických návyků. Člověk si neuvědomuje, že se má mýt, uklízet, může se začít pomočovat.V těžkých stadiích už nemocní nemusí ani poznávat svoje nejbližší. Umírají většinou upoutaní na lůžko, zcela odkázáni na pomoc druhých.

Mýty a realita

Mýtus: AN je běžnou součástí stáří: „Babička zapomíná, ale to je přece normální, vždyť už je jí 80!“

Pravda: AN není běžnou součástí stáří. Jde o nemoc, kterou je třeba diagnostikovat a léčit.

Mýtus: AN je nemocí velmi vysokého věku.

Pravda: AN může postihnout lidi již v časném důchodovém věku, dokonce i dříve. S věkem se její výskyt zvyšuje.

Mýtus: AN trvá pár měsíců, pak nemocný umírá.

Pravda: Průměrná doba života od prvních projevů AN je asi 10 let (3 – 20 let). Záleží na řadě okolností, jaké tyto roky budou: věk v době propuknutí nemoci, dědičné faktory, další choroby, vzdělání, způsob života i včasnost zahájení léčby.

Mýtus: Okolí snadno pozná, když někdo trpí AN.

Pravda: V počátečních stadiích, která mohou trvat i několik let, může být nemoc pro okolí zcela nenápadná. Nemocný se normálně pohybuje, komunikuje, zachovává si mimiku. Nejbližší (hlavně partneři) ale často pozorují změnu - mění se hodnoty, reakce, chování. Někdy nemocnému vyčítají nebo hledají vinu v sobě či okolí, a na nemoc nemyslí. Až do pokročilých stadií choroby může nemocnému zůstat společenské vystupování, smysl pro humor. Nemocný dál prožívá radost, je schopen vyjádřit svůj názor. Může vykonávat kvalitně řadu jednodušších činností. Porucha paměti, která je klíčovým příznakem, nemusí být při běžném hovoru vůbec patrná.

Mýtus: AN znamená ztrátu paměti, člověk si nepamatuje vůbec nic ze své minulosti. Pravda: V počátečních stadiích nemoci vázne zapamatování si nových informací. Člověk se opakovaně ptá na to samé, nepamatuje si, co dělal před chvílí, detaily událostí. Čím dál více žije v minulosti, je schopen podrobně vyprávět události z mládí. Teprve v pozdních stadiích nemoci je narušena i tato dlouhodobá paměť.

Mýtus: Podávání léků je zbytečné, jen prodlužuje utrpení nemocného i jeho nejbližších. Pravda: Vhodná léčba vede k zastavení nebo zpomalení zhoršování příznaků nemoci a tím zvyšuje kvalitu života nemocného i jeho nejbližších. Neprodlužuje nemocnému život. Může oddálit nejtěžší stadia nemoci. Nemocný se jich vůbec nemusí dožít nebo jsou zkrácena na minimum.

Jak zachránit paměť

Řada lidí si Alzheimerovu nemoc spojuje s vysokým věkem, představují si „roztomile popletenou“ 85letou stařenku. Říkají si, že léčit tuto chorobu je zbytečné. Alzheimerova nemoc ale postihuje i lidi daleko mladší, byť její riziko s věkem stoupá. Ve věku 80 let trpí demencí asi 20-25 % populace.

Léčba mírné kognitivní poruchy a demence musí být komplexní. Čím dříve s ní začneme, tím větší je naděje na úspěch. Lze zmírnit příznaky, zastavit či zpomalit zhoršování mozkových funkcí. Nejlepší je včasná prevence nebo zahájení léčby v nejranějších stadiích nemoci, tedy ve stadiu mírné kognitivní poruchy. Úplně vyléčit Alzheimerovu nemoc zatím nedokážeme. Ani život nemocnému léky neprodlouží. Mohou ale oddálit a zkrátit období nejtěžšího postižení nebo se nejtěžšího stadia nemocný ani nedožije. Abychom mohli včas zahájit léčbu, je třeba včas stanovit diagnózu.

Většina postižených si svůj deficit uvědomuje jen na samém začátku onemocnění („Špatně si pamatuji.“, „Jsem nemožná.“ apod.). Se ztrátou paměti nemocní ztrácejí i uvědomění si svých hendikepů. Ochotně se pouštějí do různých úkolů a jsou překvapeni, že nezvládnou jejich řešení, nebo si neznalost nepřipouštějí a podávají chybné výkony. Rodiny deficit přičítají věku, přehlížejí ho.

K lékaři se tak nemocný dostává až v rozvinutých stadiích nemoci kvůli problémovému chování. Nemocný se například dokola ptá na to samé, odejde z domu a netrefí zpátky, zapomíná vypnout vařič, hromadí zbytky, nebo ztrácí hygienické návyky (např. se pomočuje, zanedbává hygienu). V rozvinutých stadiích onemocnění se nabízí jen omezené možnosti léčby.

Odborná spolupráce: MUDr. Vanda Franková, Psychiatrická léčebna Dobřany

Více informací naleznete na www.poruchypameti.cz

Autor článku: Redakce
Zdroj: Archiv

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění