Nejvíc si škodíme sami

Stres nám škodí. Nedostatek spánku nás vyčerpává. Po alkoholu je kocovina. To všechno velmi dobře víme. A stejně sedíme do noci v práci a na uvolnění si dáme pár skleniček. Máme spoustu informací, jak se ke svému tělu správně chovat, ale neřídíme se jimi. Proč?
Nejvíc si škodíme sami
3.8.2016 17:00 |

Je to pár týdnů, kdy jsem si posteskla, že bych si přála mít přístroj, který by hlásil, co za vitaminy a minerální látky mi chybí, a rovnou by naplánoval, co bych měla jíst, aby mi bylo fajn a byla jsem zdravá. Přístroj by mi také říkal, co udělat se stresem, který mi často sedí za krkem. A úplně ideální by bylo, kdyby kontroloval i fyzické zdraví, a kdykoli by se mu nezdály třeba hormonální výkyvy, šup, hned by mi to sepsal spolu s radami, co s tím. Při mé technické nevědomosti je možné, že něco takového už existuje a já o tom jen nemám zdání.

Každopádně jsem si vzápětí uvědomila i něco jiného. I kdybych ho měla, bylo by mi to na nic. Spoustu informací už dávno mám, a co jsem udělala před psaním tohoto článku? Otevřela jsem krabici sušenek, přestože vím, že mému tělu k ničemu nejsou. Vlastně to nechápu. Proč jdeme proti sobě, jíme, co nemáme, neděláme, co máme, ignorujeme přibývající zdravotní obtíže, kila, vrásky i depresivní pocity? A proč se ještě tváříme, že jiná cesta není a vše je o. k.?

ODNAUČENÉ VNÍMÁNÍ

Jako první se nabízí, že takhle žít nás nikdo nenaučil. Pravda je jiná. Vnímat své tělo, jeho potřeby a signály, nás v dětství odnaučovali, a protože to dělali ti nejbližší nebo autority, přijali jsme to. „Například každé dítě je do tří let přirozeným vegetariánem a po tučné stravě by samo nesáhlo. Tím, kdo mu ji dá, je rodič, často i přes protesty dítěte, které pak v dospělosti nejí nic z přirozené stravy, jen to tučné a těžké,“ uvádí internistka a systemická psycholožka MUDr. Kateřina Cajthamlová.

Vůbec celé dětství bylo a často ještě je (i když zrovna ve výchově se už hodně změnilo) o odnaučování přirozeného vnímání toho, co je nám milé a co ne. Doteď si pamatuju větu: „Jsi ještě malá, nevíš, co je pro tebe dobré!“ Taky si pamatuju, jak jsem za každou bolístku dostala kus čokolády, a dnes při splínu sahám právě po ní. Dalším příkladem může být snaha dávat děti na sport v raném věku. „Ano, ony se rády hýbou, ale když ve čtyřech letech zapíšu chlapce na hokej, on předpokládá, že si tam bude hrát – a místo toho tam na něj křičí a nutí ho zvykat si na bolest, ignorovat ji a jít za hranice svých možností. Co ho tam vlastně učí? Zocelují ho, nebo jej systematicky odnaučují vnímat signály vlastního těla, což on pak dělá i v dospělosti, kdy nezná hranici a míří k přepracování?“ ptá se lékařka.

ŽIVOT V RYTMU SOCIALIZACE

Další odnaučování probíhá v rámci takzvané socializace dítěte. Jako máma dvouapůlleté dcery o tom vím své. Děti se potřebují zapojovat do kolektivu, o tom žádná. Taky jsou chvíle, kdy se svět nemůže točit podle nich a ony musí akceptovat pravidla. Jenže někdy jsou pravidla stará, nefunkční, až centralizovaná, protože u nás socializace dětí nepočítá pořád ještě s individualitou. A co teprve školy. „Kodifikace základních předmětů je u nás nastavená od roku 1849 a jediné, co se za tu dobu výrazně změnilo, jsou názvy předmětů. Jen zvolna se mění systém výuky, která stále předkládá velké množství informací, ale jen málo s nimi učí zacházet,“ říká Kateřina Cajthamlová.

A já si zase vzpomínám na své „o zdravém životním stylu toho vím hodně“. Mám vážně spoustu informací, ale nakládání s nimi je už kapitola jiná, nemluvě o schopnosti informace adekvátně protřídit. Vždyť jdou často proti sobě, což u zdravého životního stylu platí dvojnásob. Jeden vám řekne, že běhání pomáhá od stresu, další vás varuje, že ničí klouby. Tak kde je pravda?

REÁLNÝ VS. VIRTUÁLNÍ STRES

Výchova a odnaučování pochopitelně není to jediné, co nás přivádí daleko od přirozeně kladného zacházení se sebou samými. Hodně toho zvládá „dnešní doba“, tedy to, jaký je všude kolem nás a v nás stres. Máme spoustu stresu, kterému Kateřina Cajthamlová říká virtuální. Netýká se nás skutečný strach o život, nejedná se o stres z toho, že rodina bude mít hlad. Jsme utopení ve stresu z termínů, schůzek, splátek, odjezdů, příjezdů. Stresujeme se u internetu, televize, a stále více se topíme v něčem, na co si nemůžeme ani pořádně sáhnout. Ignorujeme tělo, jako by bylo něčím druhotným.

„Civilizační nános skutečně ještě není tak velký, aby úplně umlčel intuitivní propojení s vlastním tělem. To, co se děje teď, se děje z evolučního hlediska jen krátce, proto je stále relativně velká šance zvrátit tyto zvyklosti, poslouchat intuici, vnímat své tělo,“ je přesvědčená Kateřina Cajthamlová. Podle ní často stačí odjet na dovolenou do zemí, kde ještě tělo respektují a žijí v rovnováze.

AHOJ, TĚLO!

Nikam do harmonických civilizací se nechystáte, a přesto bytostně cítíte, že potřebujete své tělo i hlavu dostat do rovnováhy? Potřebujete znovu cítit, kdo jste, co chcete a co vám škodí, začít se k sobě chovat hezky? Pro začátek stačí opravdové maličkosti. Zastavit se, vnímat dech. Sem tam zout boty a projít se bosky travou. Už Priessnitz nechával dámy rozvázat šněrovačky a chodit bosé po oblázkových chodníčcích, a jaké to pro ně mělo ozdravné účinky! „Navazování kontaktu s vlastním tělem vyžaduje především dotyky. Zní to zvláštně, ale dotýkat se sebe sama, mazat se krémy, hladit se, česat se, sahat si na zuby, pečovat, všímat si, jaké moje tělo je,“ podotýká Kateřina Cajthamlová.

A co ještě můžete? Nejíst ve spěchu, ale uvědomovat si chutě, konzistenci, barvu, jíst a žít všemi smysly. Registrovat, co jídlo dělá s vaším tělem, na pálení žáhy si nebrat tabletku, ale uvědomit si, že vám asi nedělá dobře čerstvé pečivo nebo kynuté buchty od babičky a že bude lepší je prostě příště nejíst. S bolavými zády nechodit na obstřiky, ale na fyzioterapii nebo masáže a naučit se správně sedět. Vnímat a zase vnímat. Znovu probouzet všechny smysly, nadechovat život kolem sebe. Hledat souvislosti. A taky nové cesty, návyky, chutě, řešení.

S LÁSKOU A ÚCTOU K SOBĚ SAMÝM

Takové hledání pak podle mě naprosto nejvíc předpokládá sebelásku, sebeúctu. Nebo ještě lépe definitivní uvědomění si toho, že to, co cítím, je podstatné. Možná máte zakódované, že k práci stres patří, ale kolik ho unesete a jaký ten stres má/může být, aniž by vás jednou zabil? A chcete život přetrpět, nebo prožít ve zdraví a s radostí? Kdysi jsem dostala přes prsty za to, že jsem neposlouchala signály těla, které nesnášelo míru mého pracovního nasazení tak, až mi to vrátilo panickými atakami a úzkostmi. Musíte taky dojít do takového bodu? Doufám, že se tomu vyhnete stejně jako nadváze ze zajídání problémů, invaliditě ze zanedbaných zdravotních potíží a jiným scénářům, které mohou znít katastroficky, ale které nakonec jen reálně shrnují katastrofální jednání předchozí. A to jednání je – jenom vaše.


Jinak a hned

Změnit zaběhnuté řády včetně těch věcí, které nám škodí, vyžaduje hodně času. Jen málokdy zabere ukvapenost. Jak v jednom ze svých článků píše americká psycholožka Sherry Pagoto, u jejích klientů, kteří zajídali stres, špatnou náladu, nikdy nebylo ku prospěchu jim zajídání vzít. Museli zjistit, co zajídají, proč se to naučili, ale hlavně než odstraní starý zvyk, musí mít nový. I kdyby to byla největší bláznivina, nesměla mít nic společného se starým návykem. Jen když má člověk k dispozici novou variantu chování, má šanci přestat se chovat škodlivě. Nepřestávejte tedy se starým, destruktivním, dokud nebudete mít nové, prospěšné. I když to znamená, že u toho destruktivního zůstanete o něco déle. Nevyhazujte sušenky, dokud nevíte, co budete dělat místo jejich tláskání. Nezahazujte cigarety, dokud nemáte jiný stresový ventil. A jestli se vám nedaří začít s tím právě tam, kde jste, změňte pro začátek prostě místo. V jakémkoli smyslu slova potřebujete. V novém prostředí se nové věci dělají snáz.


Spásná prevence?

Ve spojitosti se životním stylem, se zdravím a dobrou psychickou kondicí se často mluví o prevenci. I s ní to ale někteří umí přehnat. Chovat se preventivně ve všech možných směrech totiž znamená vést velmi omezující život. „Preventivní odkyselení, preventivní očista, preventivní cvičení – najednou celý život naplní jen samá prevence. Ale před čím? Svým pacientům proto říkám: Pokud něco funguje, nevykazuje to žádné divné znaky, nešťourejte do toho,“ říká Kateřina Cajthamlová. Ovšem někdy může být kontraproduktivní i mít se příliš rád. Nemáme se ani zanedbávat, ani rozmazlovat. Nemáme pro sebe být všeodpouštějícím blbcem, ale dobrým kamarádem, který umí říct „vzpamatuj se a zase jdi pro sebe něco dělat“, stejně jako „odpočiň si, máš toho dost“. Máme vědět, co, jak a proč děláme. A měli bychom to dělat ve svůj prospěch.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Jana Potužníková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nebyl vložen žádný komentář.

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění