Opravdu optimismus léčí?

Věř, a víra tvá tě uzdraví. To se píše už v Bibli. Ale je na tom skutečně něco pravdy, nebo jde jen o prázdnou frázi?
Opravdu optimismus léčí?
4.11.2015 17:00 |

I když se o tom hodně mluví, moc se o tom nepíše. Sem tam narazíte na pár zmínek na zahraničních serverech, možná vás na internetu zaujme pár let stará tisková zpráva, jež tvrdila, že smích pomáhá při léčbě srdečních chorob. Jinak nic moc. Ale asi je to logické. Odborná veřejnost se zabývá spíše nemocemi jako takovými než tím, za jakých okolností se z nich pacienti dostali.

Snaha o mezioborovou spolupráci, hledání souvislostí v rámci tzv. psychosomatiky, to je ještě nové. Víc se klade důraz na hledání léků než na to, jak se během léčby pacienti cítí. I mnozí lékaři přiznávají, že v tomhle má před sebou medicína spoustu práce. Na druhé straně jsou tu ale právě jejich pacienti. A s nimi i spousta příběhů třeba v internetových diskusích, v nichž se mnozí doslova předhánějí, kdo že z nich za pomoci kladného přístupu dokázal porazit horší nemoc.

Ne, vážně! I v tomhle se dají evidentně pořádat zvláštní „závody“. Ale do těch bych vám nepřála se zapojit. Raději zůstaňte u tohoto článku. Pár odpovědí vám totiž díky Danuši Jandourkové, psycholožce z Centra komplexní péče v Dobřichovicích u Prahy (www.ckpdobrichovice.cz), dát dokážeme.

DRTIVÝ DOPAD

Co je třeba si uvědomit hned na začátku, je, že cesta k optimismu během nemoci není rychlá. „Je tu totiž několik základních fází, kterými si pacient po diagnóze obvykle prochází. Jako první je tu šok – často spojený s popíráním. S opakováním, že to nemůže být pravda, že se to právě mě dotýkat určitě nemůže,“ vypočítává Danuše Jandourková. Po šoku pak přichází hněv, vzpoura nebo chcete-li vztek. Nemocný se pochopitelně zlobí, nechce být nemocný.

Jako další je na řadě fáze smlouvání. Tehdy by člověk udělal nebo slíbil cokoli, aby si zajistil jakoukoli šanci na uzdravení – a právě v této fázi také mnozí často naletí nejednomu podvodníkovi. Ve čtvrté fázi přichází deprese. Někdy i proto, že podvodníci nepomohli.

A až poté – svým způsobem osvobozující pátá fáze, přijetí nemoci. A to je také jediná fáze, kdy může účinně přijít ke slovu také onen pověstný optimismus. Jakkoli je na všech těch stadiích zákeřné, že mohou přijít v různém pořadí, a navíc se i vracet a opakovat.

PŘIJMOUT ZNAMENÁ BOJOVAT

Uspěchat se přitom nedá nic. „Aby se člověk s nemocí vyrovnal, prochází většinou postupně všemi fázemi. Zvlášť u fatální diagnózy, jakou je rakovina. Až po smíření totiž pacient dokáže vzít nemoc jako realitu a začne o ní pragmaticky přemýšlet. Objeví se pocit kontroly nad tím, co se s ním děje. Do té doby byl spíše vůči nemoci bezmocný,“ vysvětluje psycholožka z Centra komplexní péče.

Že by se to dalo s optimismem zkusit dřív? Jistě, někdo se snaží na nemoc nemyslet – protože přece když na něco myslím, tak to přijde, ale když na to myslet nebudu… tak co? Odejde to? Ne. Jen to popřu a čím déle to budu popírat, tím víc času promrhám.

„Tvářit se, že je vše zalité sluncem, není nejzdravější přístup k nemoci. Tím je zkrátka ochota nemoc přijmout a podílet se na uzdravení,“ zdůrazňuje ještě jednou odbornice s tím, že možná proto jsou nakonec optimisté těmi, kteří se častěji, rychleji vyléčí. Optimismus je hnacím motorem. Nutí je hledat řešení. Klasická i alternativní.

ŘEŠENÍ, NEBO PLACEBO?

Čtou-li takoví optimisté ve fázi přijetí své nemoci o tom, že jim pomůže změna životního stylu, změní ho. Dozvědí-li se, že je skvělé relaxovat, přihlásí se na kurzy jógy nebo řízené meditace. Mnozí z těch optimističtějších pacientů věří v sílu bylin, léčivých kamenů, amuletů, esencí, barev… a vydávají se hledat léčitele, šamany a jim podobné. Aby si svůj optimismus udrželi, aby si udrželi také pocit, že nemoc kontrolují oni, a ne ona je, hledají i netradiční možnosti, které se mohou zdát na první pohled nesmyslné.

„Je to ale především způsob boje. Ano, je třeba dát si pozor na podvodníky. Ještě důležitější je setrvat u klasické léčby vedené lékaři, protože čekat na zázrak je nesmysl. Ale věřit alternativě a podpořit jí klasickou medicínu, to je jen dobře. A vnímají to tak i sami ošetřující lékaři. Znám stále více těch, kteří svým pacientům alternativní cesty nerozmlouvají.“

PROPADY A CESTY VZHŮRU

Ale optimismus není nevyčerpatelný. Některé nemoci se táhnou roky, s jinými je třeba počítat po celý život a být kdykoli připravený bojovat. Někdy léčba funguje, jindy pokroky bolí. A přesto je zase třeba vstát a poohlédnout se po nových možnostech nebo dát další pokus. V takových dobách je skvělé mít po boku někoho, kdo povzbudí. Jenže ani povzbuzování nesmí být moc. Hlavně ti nejbližší neustále zdůrazňují, že je třeba vidět vše pozitivně… Ale výsledek jejich povzbuzování může být kontraproduktivní.

„V určitých chvílích je těžké být nad věcí. A poslouchat, že nad věcí být musím? Pacient se tím dostává do pro něj neřešitelné situace – má být v pohodě, ale to prostě nejde, nedokáže to. A že se neumí tomu stresu vyhnout, ho také stresuje. Dostává se do stresu ze stresu, protože se přece všude píše a říká, že stresovat se nesmíme, že stres nemoci zhoršuje. To totiž slyší ze všech stran. A když už se ocitne v tomto kolotoči, snadno se objeví i myšlenka, že si vlastně může za svou nemoc sám, protože se nedokáže tvářit šťastně,“ popisuje psycholožka běžné mechanismy, kterými hýbe psychika těžce nemocných lidí.

RADOST, BOLESTI NAVZDORY

„Své pacienty proto učím hlavně to, aby se necítili vinni za svou nemoc. Aby si nic nevyčítali. Ani to, že se právě cítí na dně a nevidí nic optimisticky, což je právě to, co často dělají. Když jim někdo říká, že se nemají stresovat, oponuji tím, že stres je přirozenou součástí života, není třeba se mu příliš urputně bránit. A že v jejich situaci je normální se necítit psychicky dobře. Důležité tedy je nevnímat psychickou nepohodu jako své vlastní selhání,“ říká psycholožka Danuše Jandourková z Centra komplexní péče a dodává: „Víte, optimismus buď máte, nebo nemáte. A můžete ho zažít v těch nejparadoxnějších chvílích – třeba když je vám zle po chemoterapii, protože se sice cítíte mizerně, ale vnímáte to jako důkaz toho, že se něco děje, že něco podnikáte proti nemoci. Nikdo vám ho ale nemůže předepisovat, nutit, podsouvat. Dojít k němu musíte sami.“


Naďa Kolářová:

„Kvůli své diagnóze jsem brečela jen jednou“

Naďa je typickým příkladem toho, jak velkou sílu má během nemoci vaše odhodlání a přístup. Bylo jí šestnáct, když rakovinu prsu našli u její mámy. Na deset let se pak stala nemoc součástí života celé rodiny. Sama s ní začala počítat. Tak moc, že se rozhodla nemít děti, aby si jednou nemusely procházet tím, čím ona. Dva roky po mámině smrti, v pouhých osmadvaceti letech, si ji nemoc našla.

„Nahmatala jsem si bulku. Máma mě vychovala tak, že když je problém, musí se řešit, tak jsem hned začala jednat. V čekárně u doktora jsem brečela. Kvůli mé rakovině to bylo poprvé a naposledy. Bulka byla zhoubná. První, kdo se to dozvěděl, byla moje sestra. Chodila se mnou úplně všude. Pro můj přístup k nemoci byla zásadní. Všude z nás byli vedle. Víte, čekárny na onkologiích jsou plné, jako když řádí chřipka. Ale doktoři jsou spíš zvyklí na tiché pacienty. Já si šla pro diagnózu a smála se. Doktoři mi zdůrazňovali, že to, co se děje, je opravdu vážné. Nechápali, že nejsem smutná. Ale já nemohla.

Pamatuju si, že když se jednou sestřička před chemoterapií divila, že jsem pořád optimistická, zeptala jsem se naopak já jí, jestli vůbec kdy viděla odevzdaného pacienta s rakovinou. Neviděla. Nemůžete se tomu totiž odevzdat, to byste nedošli ani na tu chemoterapii.“ Kdy se v ní ten přístup k nemoci, která jí vzala mámu, změnil? Paradoxně přesně ve chvíli, kdy měla diagnózu jistou ona sama. Jako by najednou přestala chtít s nemocí počítat tak, jako s ní počítala po mámině smrti. Chtěla bojovat a bojovala. Nejspíš z čistého pudu sebezáchovy.

„Samozřejmě, když je vám zle po chemoterapii, jen ležíte, zvracíte. Ale sotva se mi udělalo dobře, jezdila jsem se sestrou na výlety a snažila se fungovat normálně. Chtěla jsem se také dostat někam, kde bych mohla pomáhat. Onkologicky nemocní lidé často nemají dost informací, a já o rakovině díky své mámě věděla víc než dost. Tou dobou jsem narazila na Mamma HELP. Hledali posily do týmu. A nakonec jsem nepomáhala já jim, ale oni mně. Do té doby jsem možná věděla, že budu bojovat, ale v Mamma HELP jsem navíc viděla, že nemusím vyhrát jen na pár let, jako se to povedlo mámě. Tam jsem narazila na ženy, které byly v remisi deset dvacet let. A uvědomila jsem si, že se na celou svou situaci můžu dívat zase o dost optimističtěji.“ Remise je stav, kdy lékaři považují rakovinu za zvládnutou, nepřítomnou.

„Jen u nás v Čechách jsou na rozdíl od amerických filmů opatrní a neříkají, že jste vyléčení. I já jsem v remisi, to znamená, že rakovinu v tuto chvíli nemám.“ A jak vypadá její život dneska? Před dvěma lety se vdala, před pěti měsíci se stala mámou. „Co jsem porazila rakovinu, vrátila jsem se i ke svému snu o velké rodině. Dneska už si neříkám: Co by tu beze mě když tak dělali. Počítám s tím, že tu budu minimálně do sedmdesáti!“


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Moje psychologie 10/2015 Moje psychologie 10/2015

Autor článku: Jana Potužníková
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

Nikita | 18.11.2015 12:38

Vánoce

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění