Zapomínání aneb Kam jsem sakra dala ty klíče?

„To se mi snad zdá, teď tady byly!“ Tuhle říkanku zná každý, kdo nosí klíče. Umí ji i majitelé brýlí, dětí, šperháků nebo třeba pomerančů. Proč zapomínáme, kam jsme co odložili? A je to nutné, je to vážně nutné?
Zapomínání aneb Kam jsem sakra dala ty klíče?
1.9.2015 17:00 |

To bych nedělala celý den nic jinýho než ,fotila‘, smála se Monika, když jsem jí vysvětlovala, že já nikdy nic nehledám, protože přesně vím, kam jsem co dala. Prostě si situaci, kterou si chci zapamatovat, „vyfotím“ v hlavě.

„Už nikdy se nestane, že bys hledala mobil. Nebo si nemohla na něco vzpomenout. Vypnulas jsem tu žehličku? Jasně, o tom nepochybuj. Zaměříš pozornost, soustředíš se, zaostříš, cvak a je to tam!“ přesvědčovala jsem ji o své geniální metodě.

Dobře, kecám, jsem taky hlava děravá, ale věřím, že tréninkem různých flow technik (flow - stav, při kterém nevnímáte nic jiného než to, co právě děláte) si můžeme krátkodobou paměť zlepšit.

PŘEKROČ PRÁH A NEVÍŠ

Nezapomínat, kam jsme co dali… Umíte si představit ty možnosti? Odpadne vám hledání zaparkovaných aut, někam položených pozvánek i jen tak odhozených vodítek na psy. Tedy dokud neprojdete dveřmi. Ano, dveřmi, ne nadarmo se říká „překročit práh zapomnění“. Když totiž procházíte dveřmi, je to pro mozek signál, že se děje něco nového. Takže jakmile dorazíte do ložnice, kam jste měli namířeno pro čisté ručníky, absolutně netušíte, proč jste tam vlastně šli.

„Vstup anebo odchod dveřmi se chová v mysli jako ,hranice událostí‘, jež odděluje jednotlivé činnosti, přičemž ty čerstvější mají přednost,“ vysvětlil Gabriel Radvansky, psycholog z University of Notre Dame časopisu Live Science a dodal: „Vyvolat si rozhodnutí učiněné v jiné místnosti je obtížné, protože naše paměť funguje v systému škatulkování.“ Kdybyste to chtěli vzít metafyzicky, branou zapomnění může být také porodní kanál stejně jako smrt.

Škatulkování může i za to, že nepoznáte věc, na kterou se díváte. „To máslo tu někde musí být,“ rozčilujete se celých deset minut, kdy zíráte do ledničky, přičemž máslo máte přímo před sebou. V časopise Cognition (Poznávání) zveřejnili kanadští vědci D. Smilek, G. Solman a A. Cheyne studii, podle které se na hledání očividných věcí podílejí dva na sobě nezávislé procesy.

Prvním je zrak (nachází se dotyčná věc v mém zorném poli?), druhým je pohyb (pobíhání po bytě, kontrola kapes). První systém, tedy rozpoznávání, je pomalejší a právě to vede k tomu, že předmět očima přelétnete, aniž ho zaregistrujete. Jak se tomu vyhnout? Rozhlížet se pomalu a netěkat.

ECCE HOUBIČKA!

Krátkodobou paměť zlepšuje také meditace. Pokud s ní máte problém, můžete se soustředit prostřednictvím činnosti. Třeba při mytí nádobí. Všimli jste si, co držíte v ruce? Vidíte, jak je brčálově zelená? Cítíte, jak vás její hrubý povrch škrábe do daně? Ecce - houbička! Vnímejte ji zrakem, hmatem, můžete k ní i čichnout, kousnout do ní nebo s ní plesknou o zeď.

Jde vlastně o aktivní meditaci a obě, aktivní i pasivní, vedou k témuž, tedy k uvědomění si, co se právě teď děje (většinou nic moc, což má blahodárné účinky především na všechny hypochondry). Rozdíl je jen v tom, že u meditace jde o to, svých pět smyslů vypnout, u „dělání“ je naopak maximálně aktivovat.

MOZEK A JEHO PÁN

Sejdou se dva padesátníci a jeden povídá: „Taky už tak zapomínáš?“ „Taky, taky,“ přitaká druhý. „To víš, lepší už to nebude,“ notují si oba. A jak řekli, tak se taky stalo. Náš mozek nás totiž poslouchá na slovo. Řekněte mu, že je líný starý trouba, a on vám uvěří a bude se stydět a chřadnout, místo aby se snažil. Vědeckou odpověď na otázku, jestli se nám krátkodobá paměť zhoršuje věkem, se v knize Supermozek - Uvolněte výbušnou sílu vaší mysli pokusili dát autoři Rudolph E. Tanzi a Deepak Chopra. Podle nich to u většiny z nás není nutné. Jen asi 20 % lidí nad 65 let má zhoršenou paměť vinou patologických změn mozku. Ostatní se na stáří jen vymlouvají, často už od čtyřiceti. Proč? Je to pohodlnější než soustředění.

Neurolog Rudolph E. Tanzi a endokrinolog Deepak Chopra v podstatě říkají, že se nám věkem zhoršuje paměť proto, že si myslíme, že se nám věkem zhoršuje paměť. A radí: „Neposlouchejte lidi, kteří tvrdí, že zapomínat je normální jev. Chcete-li povzbudit svou paměť, aby se dál vyvíjela, musíte věnovat bdělou pozornost průběhu vlastního života. Často jsme tak otupělí, že nevnímáme, co právě děláme, a to samo o sobě vede k neochotě učit se. Když třeba nevíte, kam jste dali klíče, je to proto, že jste se předtím pořádně neučili, jinak řečeno nevnímali jste, kam je dáváte. Vnímání je v posilování mozku nejdůležitější.“

Tímto vzali vítr z plachet rozhádaným družstvům křížovkářů a sudokářů a vyhlásili, že pro svou hlavu dělá nejvíc ten, kdo pokaždé ví, kam si časopis s luštěním vůbec odložil. A pozor - velký důraz kladou oba lékaři na faktor dětského údivu, který je snad nejlepší masáží unavené mysli vůbec. Naším celoživotním heslem by tedy měla být výzva kulinářského inspektora z filmu Ratatouille: Překvap mě!

Nicméně i hry hrají v posilování krátkodobé paměti svou roli. Kromě již zmíněných křížovek a sudoku je to třeba pexeso. Česká karetní hra, ve které vyhrává ten, kdo si nejlépe pamatuje rozmístění obrázků, vznikla před padesáti lety. První karty namaloval výtvarník Zdeněk Princ a název byl odvozen od televizní soutěže PEKelně SE SOustřeď (podobně jako „ahoj“ je zkratka sousloví Ad HOnorem Jesu - ať žije Ježíš, pozdravu námořníků).

Před pěti lety proběhlo první mistrovství České republiky v pexesu a jeden z jeho účastníků, Dominik Horák, prozradil: „Nejlépe se hraje pohádkové pexeso, nejhorší jsou vlajky.“ Potrénovat hlavu si můžete na www.pexeso-online.cz.

CVAK

Jak tedy neztrácet věci, hlavu ani sebe? Zvýšit počet chvil, kdy plně vnímáme, co děláme. Tak jednoduché to je. Zbývá otázka, proč se Monika smála. Prý na to nemá čas. Kdyby se měla na každý úkon soustředit a „vyfotit si ho“, nic by nestihla. Má tři děti, problémy a práce nad hlavu. Uznávám, že na usebrané pozorování zelených houbiček moc času nemá, když u toho musí odrazit míček, protřepat sunar a vzít hovor šéfovi.

Ale aspoň občas, když na tom záleží, by se snažit mohla. A my taky. Osobně je pro mě důležitá ta žehlička, často se kvůli ní vracím. A pak taky lidé. Škoda že jsem si víc „nefotila“ své děti, když byly malé. Mé soukromé album vzpomínek by dnes mělo víc obrázků. Naštěstí, zítra je taky den.


6 tipů, jak najít ztracené věci

Američan Michael Solomon se hledáním předmětů živí, můžete si ho pozvat domů. Radí:

1. Nehledejte to. Alespoň ne hned. Nejdřív se pořádně zamyslete, kde byste s hledáním měli začít.
2. Je to tam, kde by to mělo být. Pokud klíče nebo brýle ukládáte na jeden konkrétní věšák nebo poličku, je velmi pravděpodobné, že tam někde budou. Anebo někde poblíž. Věci mohou po domácnosti putovat, ale většinou se nedostanou dál než 45 centimetrů od svého původního umístění.
3. Je to tam, kde jste to naposledy používali. Zamyslete se, kdy jste danou věc měli v ruce naposledy.
4. Díváte se přímo na to, ale nevidíte to. Tohle se podle Michaela Solomona stává především ve stavu paniky ze ztráty.
5. Pozor na kamufláž. Věci jsou často přesně tam, kde mají být, jenom jsou něčím zakryté.
6. Hledejte jen jednou. Nevracejte se na místa, která jste už jednou důkladně prohledali. Přestože vypadají tak slibně.


Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Autor článku: Klára Olexová
Zdroj: časopis Moje Psychologie

Komentáře

slunicko | 8.2.2016 13:48

supr

Petra | 19.1.2016 09:18

vrchol

DIALOG
nápověda
Potvrzení
zavřít
Upozornění